Petr Koubský | Archiv článků

Od sčítání lidu k IBM

2010-03-14T22:03:00.002+01:00

Spojené státy byly počátkem 19. století převážně zemědělskou zemí. Za Velkou Británií a Francií zaostávaly co do technického pokroku o dvacet či třicet let, což v době průmyslové revoluce znamenalo téměř stejnou ztrátu, jakou by to reprezentovalo dnes. Tento stav se začal měnit až po občanské válce.

První americké sčítání lidu proběhlo roku 1790 a od té doby se konalo pravidelně každých deset let. S rostoucím počtem obyvatelstva rostla i složitost práce. Na zpracování výsledků sčítání v roce 1880 se podílelo již 1.500 úředníků. Jejich obtížná ruční práce volala po nějakém zdokonalení.

Navrhl jej mladý inženýr Herman Hollerith (1859-1929). Přišel s jednoduchou myšlenkou: zaznamenat údaje o každém jednotlivci, jehož se sčítání týkalo, do děrného štítku a poté využít strojů při zpracování dat. Postavil prototypy, předvedl je a hladce vyhrál výběrové řízení.

Síla jeho systémů spočívala v tom, že ručně se musel dělat jeden jediný úkon, samotné děrování štítků. Vše ostatní probíhalo automaticky. Stroj bral jeden štítek po druhém a „četl“ vyděrované údaje pomocí systému kovových jehel opatřených pružinami. Kde jehla prošla otvorem ve štítku, uzavřela elektrický obvod. Ten pak mohl způsobit například to, že se k dosavadnímu součtu daného čítače přičetla jednička; anebo to, že se otevřela dvířka příslušného třídicího boxu, do nějž štítek v dalším zpracování spadl. Pomocí Hollerithových strojů tedy šlo jednak sečítat, jednak třídit. Kombinace těchto dvou úkonů spolu s možností tisknout umožňuje sestavit tabulky s výsledky sčítání. Princip strojů na výrobu tabulek neboli „tabulátorů“ se pak nezměnil téměř po celých sto let.

Hollerith uspěl díky tomu, že nezačínal na neoraném poli jako Babbage. Amerika v jeho době byla již plná nejrůznějších kancelářských strojů. Šlo zejména o psací stroj a různé typy stolních mechanických počítaček, dále o registrační pokladny a jiné vymoženosti. Kromě toho v Hollerithově době byl již na vrcholu svého komerčního využití telegraf a na začátku svých možností telefon. Doba byla tedy zralá jak technologicky, tak co do poptávky a chápání významu nových strojů.

Co s nákladnými stroji mezi dvěma sčítáními lidu? Ve snaze zajistit si pravidelnější přísun peněz Hollerith založil roku 1896 firmu Tabulating Machine Company (TMC). Jejím cílem bylo uzpůsobit stroje tak, aby se daly nabídnout pro komerční využití aspoň těm největším firmám.

V roce 1911 již měla kolem stovky zákazníků. Tehdy Hollerith firmu prodal investorovi jménem Charles Flint. Ten ji spojil se dvěma jinými, přejmenoval na CTR a jejím vedením pověřil mladého obchodníka jménem Thomas J. Watson. Ten spojil Hollerithovu technologii s účinnými prodejními metodami. Firma CTR bleskurychle rostla. Roku 1924 změnila své jméno na International Business Machines. „Naše stroje budou v použití úplně všude na celém světě,“ oznámil Watson. „Nad IBM slunce nezapadá.“

Vrána k vráně

2010-03-14T22:02:00.001+01:00

Půvabné slovenské přísloví praví: Keď sa pomýlim, aj pravdu poviem. V krystalicky čisté podobě se to povedlo doménovému spekulantovi Aleši Slabému, který svou mimosoudní dohodu s Jiřím Paroubkem komentoval slovy, jež stojí za ocitování v plném rozsahu: "Důvod, proč jsme se takto rozhodli, je ten, že se naše společnost zabývá především vymáhání pohledávek a nikoli politikou, a chceme se v následujících letech účastnit výběrových řízení pořádaných státní správou. Proto a z tohoto důvodu jsme se rozhodli doménu p. Ing. Paroubkovi věnovat zdarma."

Připomeňme stručně, oč jde. Aleš Slabý je podnikatel, jehož firma Deredes se specializuje na vymáhání dluhů. Vedle toho provozuje ještě jednu podobně sympatickou živnost - je doménovým spekulantem. Pravidla přidělování doménových jmen totiž vycházejí ze zásady, že kdo dřív přijde, ten bere vše. Spekulanti vyhledávají atraktivní domény a pořizují si je, aby je později mohli výhodně prodat. Podle okolností může jít jak o celkem běžnou obchodní činnost, tak o hru na hranici vydírání, přestože to slovo nikdy nepadne. Zkušenosti a kontakty z vymahačství se tady koneckonců mohou hodit.

V případě, který skončil mimosoudní dohodou s předsedou ČSSD, šlo spíše o tu drsnější formu doménového byznysu. Pan Slabý si registroval doménu paroubek.eu a nechal ji naplnit politickou kampaní vrhačů vajíček - vzpomínáte si ještě na ty milé mladé lidi? To by se patrně nelíbilo ani velkomyslnějšímu muži, než jakým je postižený. I když - ignorovat celou záležitost a bagatelizovat ji jako klukovinu by nemusela být špatná taktika. Jiří Paroubek se rozhodl jinak a Aleše Slabého žaloval. Nutno podotknout, že rozhodnutí soudu je v takové situaci nepředvídatelné: může nárok poškozeného uznat, ale může se také odvolat na pravidla běžná na internetu a nechat věc být. Zpravidla volí taktiku Piláta Pontského a doporučí stranám mimosoudní vyrovnání.

K němuž došlo a pan Slabý jako uznalý muž věnoval doménu panu Paroubkovi jako - jako komu? Inu, jako budoucímu premiérovi, s nímž je rozumné být zadobře, obzvlášť chcete-li se ucházet o státní zakázky a čestně vítězit ve výběrových řízeních. Je vždy dobré, když na to čestné vítězství někdo dohlédne, čistě pro jistotu.

Potud tedy nic zvláštního. Pan Slabý ovšem svým výrokem pěkně zvýšil laťku bezostyšné drzosti, kterou si lze ve veřejném prostoru dovolit. Abychom mu zas té výjimečnosti nepřiřkli příliš mnoho: jistě ten rekord dlouho nevydrží, ona laťka se posouvá skoro denně. Vezměte si třeba billboardovou kampaň na OpenCard.

Dělají si z nás legraci?, ptá se občan. Kdepak! Je to horší: původci takových výroků a činů už nevnímají, že je něco v nepořádku. Veřejnost vnímají jako kolektivního pasivního hlupáka, před nímž není třeba nic tajit, není třeba předstírat čistou hru. Špatné je, že v tomto ohledu mají pravdu. Kysele se zasmějeme, zanadáváme si a život jde dál.

Kdyby byl pan Paroubek frajer, vyskočil by metr vysoko a hodně hlasitě řekl: pane Slabý, s takovou si strčte tu doménu tam, kde slunce nesvítí a své podivné řeči o státních zakázkách, o nichž u nás rozhodují nepolitičtí státní úředníci bez ohledu na výsledek voleb, pěkně vysvětlete veřejnosti. Tak jednoduché a nenapadne ho to. Není ale sám: kdo z českých politiků by to řekl?

Výmluvy

2010-03-06T15:23:00.000+01:00

Intelektuálové občas popírají smysl sportu. Mám podezření, že to dělají hlavně ti, kdo by sami nedoběhli ani tramvaj - ani ne ze závisti, jako spíš z nepochopení daného nedostatkem zkušenosti. Obrovská hodnota sportu spočívá v tom, že odměňuje po zásluze. Víc dřeš, máš silnější vůli, dovedeš se naučit a vstřebat víc než ostatní - máš větší šanci vyhrát. Jistotu ne, protože záleží i na štěstí a náhodě, jenže jejich vliv je menší, než se zdá zvenčí. Dřina bývá odměněna, pokusy nějak to ošulit většinou neprojdou. Tohle platí, je-li sport skutečně sportem: nepleťme si ho s bahnitým dnem fotbalových lig, kde žijí kapříci a Ivánci.

Že je v životě vždy něco za něco, to člověk nejlépe pochopí, pokud sám nějaký sport provozuje - nejen rekreační pinkání, ale pokud možno něco, co se skutečně měří a boduje. Síla sdělení je však taková, že se dotkne i pasivních diváků. Proto je dobré, že jsme viděli několik výjimečných českých sportovců na olympiádě. Nedělejme z nich národní hrdiny, nezaštiťujme jejich jménem megalomanské projekty, nepřihřívejme se - politici, na vás se dívám! - na sluníčku jejich úspěchu. Mysleme na jejich vůli a dřinu a na obě strany toho poučení: je třeba pracovat daleko víc, než by se zdálo, ale kdo to zvládne, toho úspěch nemine.

Lukáš Bauer, Martina Sáblíková, Šárka Záhrobská, ale i ti další, kteří jsou třeba „jen“ dvacátí na světě, nám všem berou výmluvu, že to nejde, že nic nemůžeme, že jsme malí a slabí a bezvýznamní. Ano, pokud takoví být chceme. A většina z nás, přiznejme si to, chce.

První programátorkou byla žena

2010-03-06T15:22:00.000+01:00

Pokračujeme ve volném cyklu o tom, kde se vzaly počítače.

Charlese Babbage jsme opustili ve chvíli, kdy navrhl stroj určený k mechanickému sestavování logaritmických tabulek. Jako šikovný politik si zajistil podporu Královské akademie i vysokou vládní subvenci. Co zajistit nedokázal - ani nemohl - byla technologie potřebná ke konstrukci. Neuvěřitelně rozsáhlý systém počítacích koleček s minimálními tolerancemi byl pro tehdejší jemnou mechaniku neřešitelným oříškem. Práce na Difference Engine se protahovaly po celá dvacátá léta 19. století, stály asi 35 000 liber (padesát liber představovalo velmi slušný roční plat), z toho polovinu poskytla vláda, druhou polovinu tvořily Babbageovy vlastní peníze.

Difference Engine by se možná podařilo dotáhnout do konce, kdyby Babbage nedostal nový, ještě lepší nápad a nedopustil se zároveň katastrofální chyby. Nápad i chyba měly totéž jméno: Analytical Engine. Proč se omezovat na jeden pevně vestavěný druh výpočtu, zeptal se sám sebe Babbage, když je vlastně možné představit si stroj, do něhož se postup výpočtu vloží až spolu s daty? Stroj, který může realizovat jakýkoli výpočet, na nějž člověk jen dokáže přijít?

Roku 1834 tak Charles Babbage nevymyslel nic jiného než programově řízený číslicový počítač dnešní koncepce. Obrátil se na ministerského předsedu, vévodu z Wellingtonu, a navrhl, že nemá smysl dokončovat Difference Engine, lepší bude projekt opustit a zahájit jiný, což si vyžádá ještě více času i peněz. Vítěz od Waterloo reagoval úplně stejně, jak by se dalo čekat od většiny tehdejších i dnešních politiků. Nařídil, že Babbage již z vládních peněz neuvidí ani penci. Což se také stalo.

Babbage se o konstrukci Analytical Engine pokoušel až do své smrti; neúspěšně. Jeho myšlenka byla správná, ale ve své době nerealizovatelná - křiklavý příklad koncepce, která předběhla dobové technologické možnosti. Dochovalo se po něm množství součástek a nefunkčních torz strojů, jež dnes můžeme najít v různých světových muzeích a na několika univerzitách.

Je-li řeč o Babbageovi, vyslovuje se zpravidla jedním dechem i jméno Augusty Ady, dcery lorda Byrona, pozdější hraběnky Lovelace. Měsíc po jejím narození se Byron rozešel s její matkou a opustil Anglii, aby se již nikdy nevrátil. Ada dospěla, provdala se a začala se vzdělávat v matematice a fyzice. Seznámila se s Babbagem a jeho projektem byla fascinována. Dochoval se téměř kompletní program pro (neexistující!) Analytical Engine, určený k výpočtu tzv. Bernoulliho čísel a vytvořený Augustou Adou, jíž tak po právu náleží titul prvního počítačového programátora v historii. Zemřela však v sedmatřiceti letech a její přínos byl zapomenut ještě důkladněji než Babbageův.

Bůh přijel v 5.15

2010-03-01T03:35:00.000+01:00

Článek pro rubriku Dezorientace časopisu Click!, číslo 6/2006.

Mohl být rabínem, zenovým mistrem, Buddhou, Kristem. Mohl být největším filozofem dvacátého století. Mohl být idolem popkultury; jeho tvář mohla na tričkách teenagerů zastínit Einsteina i Che Guevaru. Tím vším koneckonců do jisté míry byl, především však je personifikací nesrozumitelnosti: Ludwig Josef Johann Wittgenstein.

Vídeň po první světové válce byla velmi zvláštní místo. Rakousko se podobalo zoufalému válečnému invalidovi, který přišel o všechny končetiny. Z evropské velmoci se přes noc stala chudá horská země, která ztratila většinu průmyslu (ten připadl Československu), výnosné zemědělství (které zůstalo v Maďarsku), přístup k moři, pyšnou tradici císařství. Ztratila téměř všechno – kromě Vídně.

V dvoumiliónové metropoli žila tou dobou třetina obyvatel Rakouska. Vídeň ještě posílila – vezmeme-li v úvahu stav země, pak paradoxně - svůj vliv a pověst jako intelektuální hlavní město světa. Jako odtažitý monarcha, který se o svou říši již příliš nezajímá, tam působil sedmdesátiletý Sigmund Freud, na jehož dílo navazoval Alfred Adler. Předchozí slavnou generaci hudebníků – Mahlera, Brahmse, Brucknera – právě střídali bořitelé jejich hodnot jako Arnold Schönberg a Alban Berg. Město živě diskutovalo o díle Gustava Klimta a Egona Schieleho, výtvarníků, kteří oba zemřeli na sklonku války, a také o jejich současníkovi Oskaru Kokoschkovi. Působila tam řada vynikajících ekonomů, tzv. vídeňská škola (Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Carl Menger) a další: Oskar Morgenstern, Joseph Schumpeter, Otto Neurath. Literární život reprezentoval Hugo von Hofmannsthal, Stefan Zweig, Franz Werfel a spolu s nimi jeho organizátor a jedovatý komentátor Karl Kraus. Architekturu moderní doby promýšleli a realizovali Adolf Loos a Walter Gropius. V přírodních vědách působili Karl von Frisch či Leopold Ruzicka. Svou kariéru zahajoval biolog Konrad Lorenz a filozof Karl Popper. A to jsou jen ti, kdo ve Vídni trvale žili! Na duchovní život města však měli vliv i rodáci, kteří odešli do světa, jako fyzici Erwin Schrödinger a Wolfgang Pauli či spisovatel Robert Musil; dále lidé spříznění jazykem, pohledem na svět a místem pobytu někde poblíž, jako třeba Franz Kafka nebo John von Neumann. A samozřejmě nedávní předchůdci: Ernst Mach, Ludwig Boltzmann či zakladatel sionismu Theodor Herzl.

Všechno to byli prvotřídní myslitelé (předchozí odstavec obsahuje pět laureátů Nobelovy ceny, což je vlastně překvapivě málo); všichni se osobně znali z vídeňských kaváren i z jediné univerzity ve městě; nadpoloviční většina z nich byla židovského původu a proto koncem třicátých let, pokud tou dobou byli ještě živi, odešli jinam, hlavně do Ameriky. Dokud však žili ve Vídni, vytvářeli tam svým setkáváním a diskusemi zcela unikátní prostředí.

Mladý Ludwig Wittgenstein se do něj hodil znamenitě. Narodil se roku 1889 v mimořádně bohaté rodině ocelářského magnáta (Karl Wittgenstein tou dobou ovládal prakticky celý český a moravský hutní a těžební průmysl od Teplic přes Kladno po Ostravu, což představovalo většinu kapacit monarchie). Oba rodiče byli pokřtění Židé (jak to uštěpačně komentoval jiný konvertita Heinrich Heine, křest byl tou dobou „vstupenkou do evropské kultury“). Ludwig studoval na reálce v Linci, kde byl jeho spolužákem Adolf Hitler (někdy se tvrdí, že bohatý a úspěšný Wittgenstein patřil ke zdrojům jeho antisemitismu, ale ve skutečnosti není doloženo, zda se vůbec osobně znali), poté na technice v Berlíně a v Manchestru. Zaměřil se na letecké inženýrství, tehdy hypermoderní a jistě vzrušující obor, postupně ho však více zaujala čistá matematika. Neměl problémy se sebevědomím, takže jednoho dne prostě vpadl na přednášku Bertranda Russella na Trinity College v Cambridge – už to byla sama o sobě drzost – a po jejím skončení oznámil tehdy už slavnému logikovi, že mluví nesmysly.

Levičácký hrabě se nejen neurazil, ale nechal se okouzlit. „Řekl, že to je všechno špatně, že si neuvědomuji obtíže – že zkusil můj přístup a ví, že to nepůjde. Nerozuměl jsem jeho námitkám – vyjadřoval se totiž velmi nejasně – ale cítím v kostech, že musí mít pravdu a že spatřil něco, co mi uniklo,“ napsal Russell své tehdejší milence paní Morrellové. (Kdyby tak cizoložství vždy poskytovalo tak užitečné informace, povzdychla si nad tímto dopisem Rebecca Goldsteinová ve své knize Neúplnost, podle níž Russellův výrok citujeme.)

Válka zastihla Wittgensteina v Norsku, kde žil v těžko přístupné chatrči na strmém břehu fjordu a pracoval na tom, co se později ukázalo být jeho stěžejním dílem. Dopsal jej doslova v zákopech, přihlásil se totiž dobrovolně do rakousko-uherské armády a sloužil jako dělostřelecký poddůstojník nejprve na ruské, pak na italské frontě. Dostal několik vyznamenání za statečnost, v Itálii nakonec upadl do zajetí. Z něj se vrátil do jiného Rakouska, než z jakého šel do války.

Ono klíčové Wittgensteinovo dílo se jmenuje Tractatus Logico-Philosophicus. Jde o velmi svérázný text; stručný, úsečný, s „počítačovou“ stromovou strukturou. Na nejvyšší úrovni je tvořen sedmi větami číslovanými 1 až 7, které se pak dále rozvíjejí. Například věta 3.4 říká „Věta určuje místo v logickém prostoru. Existence tohoto logického místa je zabezpečena pouhou existencí složek, existencí smysluplné věty“. Jejím rozvinutím je mj. věta 3.41 „Větný znak a logické souřadnice: To je logické místo“ a tu dále rozvíjí věta 3.411 „Geometrické a logické místo se shodují v tom, že jsou obě možnosti existence.“ Logika postupných vnořených komentářů je přesně stejná jako v rabínských textech – nebo na webu.

Jak je vidět, nejde o snadné čtení. Číslování sice zdánlivě vytváří jasnou strukturu výkladu, k porozumění však příliš napomáhá. Výsledný dojem je značně podobný pocitu z čtení Franze Kafky: totéž byrokratické puntičkářství, jazyk úředních oběžníků, jímž se sděluje něco extrémně hlubokého, tajemného. Forma v příkrém rozporu s obsahem. Shrnout Wittgensteina je proto téměř nemožné, zhruba mu však v Traktátu jde o vymezení vztahu mezi jazykem a světem. Dáme-li si tu mimořádnou práci a popíšeme svět jazykem skutečně přesně, zmizí všechny filozofické problémy sužující myslitele po staletí, tvrdí Wittgenstein v Traktátu. Věta 4.003 to říká slovy: „Většina vět a otázek, které byly napsány o filozofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto takové otázky vůbec zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filozofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. (...) nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou.“ Dílo korunuje slavná, úderná a tajemná věta 7, která jako jediná nemá žádné rozvinutí, stojí sama: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“

Po dokončení Traktátu měl Wittgenstein za to, že tím se vypořádal s veškerou filozofií, že jeho dílo (a jakékoli možné dílo kohokoli dalšího!) na tomto poli je uzavřeno a že by se tedy měl věnovat něčemu jinému. Což učinil. Nejprve se vzdal celého svého dílu dědictví po otci ve prospěch sourozenců. (Měl tou dobou čtyři: sestry Helenu, Hermínu a Margaretu a bratra Paula. Paul byl koncertní klavírista, který za války přišel o pravou ruku, ale naučil se hrát jen levou tak, že opět mohl vystupovat. Další tři bratři byli tou dobou již mrtví – dva spáchali sebevraždu, jeden zmizel na moři. Nebyla to jednoduchá ani šťastná rodina.) Poté složil předepsané zkoušky a stal se učitelem na základní škole v městečku Puchberg-am-Schneeberg, což je sice půvabný, ale zapadákov asi sto kilometrů od Vídně (už za Wittgensteinových časů tam fungovala a dodnes funguje neuvěřitelná parní ozubená železnice, která na devíti kilometrech tratě zdolá převýšení 1200 m).

Jako učitel se neosvědčil. Byl výstřední, měl s dětmi málo trpělivosti, vyžadoval nadměrné výkony v matematice a nešetřil tělesnými tresty. Vesničané ho měli za blázna a poté, co ztloukl jedenáctiletého chlapce do bezvědomí, ho pod hrozbou trestního stíhání vyhnali. Tak se Wittgenstein znovu ocitl ve Vídni, kde ke svému úžasu zjistil, že má pověst geniálního filozofa: Traktát zapůsobil a na jeho autora bylo město velice zvědavo. Dokonce se spekulovalo o tom, že vůbec neexistuje. (Slyšíte poblíž tiché kroky Járy Cimrmana?)

Wittgenstein však existoval až až. Nebyl jen zdrženlivý, dovedl být i pravým opakem; efektní, teatrální, charismatický. Okouzloval. Nejvíce si ho vážila tzv. skupina Vídeňského kruhu, tvůrci filozofického směru zvaného logický pozitivismus. Jeho základní tezí je, že co není ani přístupné našim smyslům (třeba posíleným přístroji), ani to nepatří do formální logiky (celou matematiku pokládali pozitivisté za součást formální logiky, což jim posléze pěkně rozboural Kurt Gödel, ale to je zas jiná pohádka), to prostě neexistuje. Wittgensteinův Traktát pokládali za vyjádření stejných názorů, s čímž on sám nesouhlasil – „o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“ pro něj neznamenalo, že nepopsatelné a nevyslovitelné (například morální hodnoty, platónské formy či Bůh) nutně neexistuje, nýbrž tolik, že o tom neumíme nic rozumného říci. To vedlo k zábavným situacím, kdy oddaní Wittgensteinovi žáci potajmu – on si to nepřál – zapisovali, co říkal a pak se snažili Mistrovy myšlenky uspořádat, zatímco on jim spílal.

V roce 1929 se Wittgenstein vrátil do Cambridge, kde pak prožil zbytek života, výstřední, arogantní, důvtipný, jako vždy a všude obdivován. (John Maynard Keynes: „Bůh je tady. Přijel vlakem v 5.15.“) Přednášel na Trinity College. Spolupracoval s Russellem a také s Alanem Turingem – se zakladatelem matematické teorie počítačů, který se později zasloužil o rozluštění německého kódu Enigma. Turing byl homosexuál, Wittgenstein bisexuál, občas se tvrdí, že byli milenci – což ve skutečnosti asi nebyli. Intelektuálně se však výrazně ovlivňovali a doplňovali. Je vlastně s podivem, že se o počítačovou problematiku Wittgenstein více nezajímal, jeho filozofii a logice byla a je velmi blízká.

Po anšlusu Rakouska si Wittgenstein dokázal rychle opatřit britské občanství, což byl problém, o který se předtím nestaral, aby mohl odjet do Berlína vyjednávat podmínky emigrace svých dvou sester, dosud žijících ve Vídni. Doslova vyměnil jejich životy za rodinný majetek, k čemuž musel napřed – podle všeho ne jednoduše – získat bratra Paula, který tou dobou již byl v bezpečí v Americe. Nepraktický filozof se stejně jako za první světové války zachoval velmi rozhodně a prakticky.

Pak už udělal vlastně jen dvě velké věci. Za prvé, stvořil další filozofický systém, kterým úplně rozmetal ten původní – prohlásil jazyk za subjektivní, kulturně podmíněný komunikační kód a do značné míry tak založil (nebo předešel) postmodernismus. Za druhé, roku 1951 zemřel. Jeho poslední slova zněla: „Vyřiďte jim, že jsem měl nádherný život.“ Což asi měl. Výstřední, nekonvenční, ale podle všeho opravdu pěkný. „Kdyby lidé občas nedělali hlouposti, nedalo by se udělat nic chytrého,“ pravil jednou v nevědomé parafrázi svého současníka Jaroslava Haška, který Švejkovými ústy podotkl: „Kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“

K čemuž Wittgenstein značně přispěl. Haj hou.

Přečtěte si:

Ludwig Wittgenstein: Tractatus Logico-Philosophicus (v angličtině a němčině na webu, http://www.kfs.org/~jonathan/witt/tlph.html)
Ray Monk: Wittgenstein – úděl génia.
Rebecca Goldsteinová: Neúplnost.
Franz Kafka: Proměna

Poslouchejte u toho:

Arnold Schönberg: Gurrelieder

Net(v/w)or(k) v labyrintu

2010-03-01T03:27:00.000+01:00

Recenze knihy pro týdeník Ekonom. Vyšlo 27.7.2006.
Viktor Pelevin: Helma hrůzy; mýtus Thésea a Mínótaura. Z ruského originálu Шлем ужаса přeložil Libor Dvořák, vydalo Argo, Praha 2006.

Zapomeňte na Matrix, Pelevinův filozofický thriller říká o podstatě světa více. A stejně napínavě.

Místo a čas: neznámé. Několik lidí – oni sami i čtenář postupně shledají, že jich je celkem osm – se ocitne v přesně stejné výchozí situaci. Každý z nich je zavřený v jakémsi hotelovém pokoji. Jediným komunikačním nástrojem, jenž mají k dispozici, je klávesnice a obrazovka. Díky tomu mohou konverzovat mezi sebou. Nikdo z nich si nepamatuje, jak se na tomto podivném místě ocitl. Společně se snaží zjistit, kde to vlastně jsou, co jejich situace znamená a jak z ní ven.

Mýty a dnešek. Tak začíná nejnovější román ruského spisovatele Viktora Pelevina Helma hrůzy (Šlem užasa) s podtitulem Mýtus Thésea a Mínótaura. Je součástí mezinárodního projektu britského nakladatelství Canongate Books. To se obrátilo na několik současných spisovatelů z různých zemí světa, aby po svém převyprávěli některý z dávných mýtů lidstva. V České republice je partnerem projektu nakladatelství Argo. Jeden z jeho kmenových autorů, Miloš Urban, patří ke spisovatelům zúčastněným v projektu: napsal pro něj svůj pohled na klasický příběh českého bájesloví, příběh Libuše a Přemysla. Vedle toho najdeme mezi autory jména jako Margaret Atwoodová (příběh Penelopy a Odyssea) či Jeanette Wintersonová (mýtus o Héraklovi a Atlantovi).

Antickou látku zvolil k přepracování i Pelevin. Tento ruský spisovatel dnes už střední generace (ročník 1962) má za sebou natolik krkolomnou tvůrčí dráhu, že se od něj dalo čekat cokoli – a nutno předeslat, že v tomto ohledu rozhodně nezklamal. Debutoval sci-fi povídkami v osmdesátých letech. Jeho první román Omon Ra je poněkud šílená vesmírná groteska a krutá persifláž sovětského režimu. Následující Čapajev a Prázdnota vyšel roku 1993 a jasně předvedl, že autor si dovede počínat opravdu nekonvenčně. Prázdnota v jeho názvu odkazuje jednak na příjmení hlavního hrdiny (proto velké P), jednak na prostředí, v němž se děj odehrává: snový – či naopak velice reálný? – pustý svět, v němž je legendární velitel rudoarmějské divize V. I. Čapajev bódhisattvou, tedy vysokou duchovní bytostí buddhismu a Prázdnotovým učitelem. Druhá rovina příběhu se odehrává v blázinci, který však Prázdnota pokládá za svou halucinaci… Zřejmě nejvíce proslavil Pelevina román Generation P, hořký, zábavný a téměř – ale právě jen téměř – realistický příběh o novém Rusku a literárním vědci, který se ze svého institutu dostane přes prodej cigaret ve stánku až do velkého světa reklamy.

Vzděláním inženýr, vyznáním buddhista, znalostmi a zájmy světoobčan, duší Rus, jakoby stále na cestě mezi Východem a Západem, nikde tak docela doma; Pelevin patří k těm autorům, u nichž není jasné, zda používají prvky populární kultury jako stavební materiál svého uměleckého rejstříku, nebo zda naopak píšou nablýskaný brak skvěle maskovaný technikami „vysoké“ literatury. To je samosebou hlavně problém kritiků. Čtenář učiní lépe, když se do Pelevina pustí bez předsudků a utvoří si vlastní názor.

Vlákno a meč. Protože Viktor Olegovič přepracoval v Helmě hrůzy právě mýtus Thésea a Mínótaura, připomeňme si, jak to s nimi bylo doopravdy. Théseus byl velký řecký hrdina, jen o maličko menší než sám Héraklés. Byl synem athénského krále Aigea a jeho ženy Aithry, ale šuškalo se, že jeho pravým otcem je bůh moře Poseidón; však víme, jak to tehdy mezi bohy a pozemšťankami chodilo! Théseus byl vychován na venkově, pak jej otec povolal do Athén. Mladý hrdina cestou vykonal několik skutků spočívajících vesměs v zabití nebezpečného zvířete či člověka a tím si vydobyl znamenitou pověst.

Jenže v Athénách nebylo tak veselo, jak by mělo být. Právě přijeli poslové krétského krále Mínóa, aby odvezli zlou daň, kterou Aigeus odváděl za prchlivý čin z mládí, vraždu Mínóova syna. Daň tvořilo sedm mladíků a sedm panen, kteří byli pak na Krétě předhozeni příšeře žijící uprostřed labyrintu, tvorovi půl člověk půl býk, zvanému Mínótauros. Tuhle část příběhu znali v Athénách všichni. Čím se však Mínós nechlubil, to byla identita netvora; šlo o jeho nevlastního syna, jehož pravé jméno bylo Astérion neboli Hvězdný. Narodil se Mínóově ženě Pasifaé v důsledku její nepřirozené lásky k bílému býku, což byl vlastně Poseidónův trest Mínóovi za nesplněný slib rituálního charakteru… (Mimochodem, když se do řecké mytologie zahloubáte, zjistíte, že s jejím převyprávěním do podoby vhodné pro děti se musel Eduard Petiška opravdu dost nadřít.)
Dál to víceméně známe. Théseus se přes malou radost svého královského otce vetřel do kontingentu, na Krétě se prohlásil jménem a oznámil svůj záměr. Mínós to přijal se smíšenými pocity; netvora se sám bál, zároveň však těžil z hrůzy, kterou Mínótauros vyvolával u jiných. Zaujal tedy víceméně neutrální stanovisko, které by však znamenalo Théseovu zkázu – bez místní pomoci neměl naději.

Tu mu poskytla Mínóova dcera Ariadné. Darovala Théseovi speciální meč a neméně speciální klubko nití. Théseus nechal ostatní plánované oběti u vchodu a sám se vydal na pouť labyrintem, který postavil slavný vynálezce Daidalos (otec Ikara, toho s křídly a voskem). Labyrint nebyl méně smrtonosný než Mínótauros sám, proto to klubko nití. Théseus našel Mínótaura, přemohl ho, probodl mečem a díky Ariadnině vláknu našel cestu zpět.

Pak museli všichni prchnout, protože Mínós se rozhodl, že nebude děkovat, ale trestat. Příběh ovšem nespěje k happy endu, ale spíše naopak. Ariadné se s Théseem rozešla už cestou. Zůstala na ostrově Naxos a není jasné, zda utekla ona jemu, nebo on jí – v každém případě se později oženil s její sestrou Faidrou, zatímco ona se provdala za boha Dionýsa, s nímž měla nešťastný vztah plný domácího násilí. Skončila ranou z milosti – bohyně lovu Artemis ji na její vlastní prosbu zastřelila z luku.

Théseus zas zapomněl při příjezdu do Athén vyměnit černé plachty za bílé, jak to měl s otcem domluveno, Aigeus tedy usoudil, že všechno dopadlo špatně a vrhl se do moře, které se od té doby a proto jmenuje Egejské. Thésea pak čekalo v životě ještě ledacos, dobrého málo, ale to je jiná pohádka. Vraťme se k Pelevinovi. Kdo si však nechce zkazit požitek z četby knihy, měl by na tomto místě otočit stránku.

Ariadniny sny. Osmice hrdinů se navzájem pozná jen pod přezdívkami podobnými těm, jaké si dávají účastníci internetových diskusních skupin. Postupně usoudí, že jejich situace má něco společného s legendou o Mínótaurovi. Jedna z postav má jméno Ariadna. Právě ta zahájila jejich konverzaci větou: „Postavím labyrint, ve kterém se dokážu zatoulat s tím, kdo si usmyslí mě najít – kdo to řekl a o kom?“ A tím se začíná odvíjet Ariadnino vlákno (thread – tak se tomu skutečně na webu říká) nejistého tápání labyrintem.

Postavy příběhu se nejprve seznámí navzájem, pak začnou zkoumat podmínky a omezení svého světa. Postupně zjistí, že dveře jejich pokojů jdou otevřít, což ovšem neznamená, že jsou na svobodě. Za dveřmi je totiž labyrint, pro každého z nich jiná verze: pro někoho park se sochami a živými ploty, pro jiného střižna plná videokazet s politickými projevy a filozofickými přednáškami, pro dalšího katedrála – a v jednom případě prostě další nevelká místnost s ledničkou plnou alkoholu.

Začínáme tušit záměr. Podoba labyrintu má vždy co dělat s charakterem postavy. Zřetelně religiózní „UGLI 666“ najde chrám a náboženskou disputaci; opilec Sartrik pití; dvě postavy reprezentující konzum a erotiku najdou hollywoodský příběh a ocitnou se spolu, ač každý sám, v nenaplnitelném milostném románku. A tak dále. Společným prvkem téměř všech labyrintů je trojice podivných figur, jakoby pán a dva sluhové; dva trpaslíci a jedna velká maskovaná postava. Z té se postupně začíná klubat Mínótauros. A z příběhu se tak stává čekání na Thésea.

Klíčovou roli má Ariadna, která jediná vnáší mezi účastníky zásadně nové informace, jež pak analyzují především oba intelektuálové skupiny, akademicky zaměřený Monstradamus a cynický technokrat Louskáček. Ariadnin labyrint je totiž pohodlnou postelí, kde se jí zdají živé sny. Tak zjistila, že pravděpodobný pán jejich světa se jmenuje „Asterisk“ (alias Astérion alias Mínótaurus), tak ve snu navštívila přednášku o Helmě hrůzy, která se postupně stává ústředním bodem příběhu.

Zde se dostává interpretace, nechce-li být jen doslovným převyprávěním, na tenký led, který Pelevin nastražil velmi důmyslně. Helma hrůzy není nic hrůzného, aspoň na první pohled ne. Není to ani helma, kterou nosí Mínótauros na své býčí hlavě. Je to jakési zařízení nebo spíš metafora, která má co do činění se způsobem, jímž člověk vnímá svět. „Funkční cyklus helmy nemá žádný počátek, proto se dá vysvětlovat od jakékoli fáze,“ řekl ve snu skřet Ariadně. Chtějí-li naši hrdinové pochopit, co se s nimi stalo a co bude dál, musejí prý porozumět Helmě hrůzy.

Labyrint je věčný. Jejich diskuse se však stočí k jiné helmě, o níž vědí více: k helmě, která je součástí počítačových systémů virtuální reality. Jak jim vysvětlí odborník Louskáček, člověk s takovou helmou na hlavě – slangově Helmák – je do značné míry ovladatelný. Dá se mu měnit zorný úhel, vysílat podprahové podněty a tak řídit jeho chování a rozhodování. „Tyhle pokusy se rozhodně nedělaly kvůli kinu,“ odpoví Louskáček na naivní otázku postavy jménem Organizm.

Neděje se s našimi hrdiny totéž? Nejsou součástí nějakého pokusu, nemají helmy na hlavách? Na to samosebou nemají jednoznačnou odpověď, ani nemohou mít; vždyť v dokonalé simulaci nejde poznat, že o simulaci jde, tady se Pelevin nejtěsněji dotýká motivu Matrixu a ještě starších nápadů Stanislawa Lema. Jenže filozofie už brzy bude muset ustoupit akci. Jedna z postav – ta, která po celou dobu téměř nepromluví, opilec a vagabund Sartrik – se totiž prohlásí za Thésea: Mínótauros i labyrint jsou jen iluze, říká (méně učesanými slovy); přestaneš-li v ně věřit, přestanou existovat. A jen to řekne, začne to být hodně nepřehledné.

Théseus podle všeho zabije Mínótaura, nebo aspoň udělá něco, co tak vypadá. Svět příběhu na chviličku jakoby přestane existovat, zachvěje se, projde singularitou – a pak se znovu utvoří, jiný a přece stejný. Postavy spolu začnou mluvit trochu jako herci po skončení hry; napůl ještě v roli, napůl mimo ni – a z jejich jednání, z jejich dialogu povstává nový labyrint a nový Mínótauros… Je těžké to popsat, protože i Pelevin se tady dostal k hranicím možností své prózy a nejspíš kousek za ně, takže číst lze jen se zapojením dobré vůle a intuice. Konec není ani dobrý, ani špatný, je rezignovaný: nic nezměníme. „Naše role, Louskáčku, je pořád stejná. Civět na monitor jako Pavlovova čuba do zrcadla,“ říká Monstradamus.

Není úniku. A co to všechno znamená? Že vnímáme svět přes hustý interpretační filtr a jinak ani nemůžeme, to je nejen důležitá teze postmodernismu, ale také a především základní premisa většiny dnešních společenských věd od psychologie a sociologie po historiografii a ovšem sémantiku.

Naše vidění světa je pak dáno jak objektivními vlastnostmi reality, tak vlastnostmi onoho filtru, který je podmíněný historicky i individuálně, nadto se s ním dá zvenku manipulovat, což může být čím dál tím závažnější faktor; jen se zeptejte Louskáčka, ale pozor, většina z toho, na čem pracuje, podléhá vysokému stupni utajení. „Labyrint je přece jakákoli trasa, po níž hnali Helmáka,“ říká UGLI 666.

Svůj labyrint i svého netvora si tedy nosíme v sobě, nemůžeme se jich nikdy zbavit, ale úplně bez moci nad nimi také nejsme. Zda je takový závěr optimistický nebo pesimistický, to je na vás. Pelevinův román v brilantním překladu Libora Dvořáka je tipem na dovolenou pro každého, koho standardní thrillery nudí a kdo se nebojí svého labyrintu.

Ze Lvova do nekonečna

2010-02-28T12:14:00.000+01:00

Článek pro rubriku Dezorientace časopisu Click!, číslo 10/2006.

Kdybychom chtěli situaci ve světové matematice na začátku dvacátého století popsat dnešními sportovními termíny, dalo by se říci, že dlouhodobými favority, kteří si to nakonec spolu vždy rozdali ve finále, byla Francie a Německo.

Někteří soupeři – Anglie, Rakousko, Rusko, Spojené státy – byli nepopiratelně kvalitní, ale na extratřídu prostě neměli. Krátce po první světové válce však k oběma hvězdným týmům přibyl naprosto nečekaně třetí: polský, postavený především na hráčích z Haliče. A nedal se ničím zahanbit.

Polsko mezi dvěma světovými válkami byla zvláštní země i na tehdejší evropské poměry, které byly tak jako tak snůškou kuriozit. Začínalo to už při pohledu na mapu. Oproti dnešním hranicím si musíte tehdejší Polsko představit jako celé posunuté o nějakých čtyři sta kilometrů na východ. Západ dnešního Polska patřil Německu. Hraniční trojmezí Československo-Polsko-Německo leželo kousek na severovýchod od Ostravy!

Hranice na všech stranách byly plné výběžků a kapes, nejzápadnějšími polskými městy byly Poznań a Leszno, na severu téměř chyběl přístup k moři kromě úzkého pásu zvaného Koridor, ukončeného v Gdynii, kde si mladý polský stát postavil velký námořní přístav – jinde to totiž ani nešlo. Gdańsk měl statut svobodného města a žili v něm především Němci, na východ od něj začínalo německé Východní Prusko s hlavním městem Königsbergem (česky Královec), nespojené s hlavním územím Německa; dnes je z něj mimochodem Kaliningradská oblast, oříšek pro právníky, protože jde o ruské území kompletně obklíčené zeměmi EU a navíc narvané k prasknutí funkčními i nefunkčními zbraněmi, raketovými sily a bandami nezaměstnaných skinheadů. Stín někdejší geopolitiky je pěkně dlouhý.

Východní hranice meziválečného Polska, a ta nás v tomto příběhu zajímá nejvíc, byla posunutá tak, že země obsahovala pořádný díl dnešní Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Lvov, Tarnopol, Vilnius, Grodno i Rovno byla polská města, hranice šla až k Minsku a nepříliš daleko od Kyjeva. Velké části této oblasti se za carského Ruska říkalo Pásmo osídlení neboli Pale. Soustřeďovala Židy z celé říše. Jinde žít bez speciálního povolení nesměli. Polsko, které po dlouhé pauze vytvořilo roku 1918 znovu nezávislý stát – ten předchozí definitivně zanikl roku 1795 – bylo mnohonárodnostní a multikulturní právě tak jako většina zemí střední Evropy. Kromě národní kultury se v něm silně projevovaly, židovské, německé a ruské vlivy. A centrem polského kosmopolitního života byl právě haličský Lvov, město na pomezí kultur ležící kousek od sovětských, československých a rumunských hranic.

Skotská kavárna

Lvov patřil do roku 1918 k Rakousku-Uhersku, nikoli k ruské říši, takže jeho duchovní inklinace byla spíše západoevropská. Lvovská univerzita se na začátku dvacátého století stala místem velkého soustředění matematických talentů. Je zajímavé všimnout si, jak podobné ostrůvky vznikají. Zpravidla to vyžaduje překvapivě málo: jednu či dvě silné osobnosti a minimální organizační zázemí. Talentovaní žáci přijdou sami.

Lvovská matematická škola nebyla instituce, ale název intelektuální skupiny, směru bádání a přemýšlení. Její základnou byla pochopitelně hlavně tamní univerzita. De facto ji založil muž, o němž kromě hrstky odborníků dnes neví nikdo. Plným jménem – v Polsku jsou plná jména náležitě důstojná a obřadná – se nazýval Władysław Hugo Dyonizy Steinhaus. Pocházel z Haliče, disertaci napsal v Göttingen u samotného Davida Hilberta, zřejmě největšího světového matematika tehdejší doby, a pak se vrátil domů. Zabýval se rozvojem teorie Lebesgueovy míry, ale jeho organizační přínos byl větší, takže jeho žáci ho v mnohém zastínili. Osud vynikajících učitelů!

„Největším Steinhausovým objevem“, jak to sám nazval, byl jeho mladší spolupracovník a doktorand Stefan Banach. I to byl venkovský kluk z Haliče, typické zázračné dítě téměř bez formálního matematického vzdělání. K objevu došlo za války, kdy Steinhaus náhodou na ulici v Krakově zaslechl dva mladíky, jak se spolu baví o vyšší matematice; jeden z nich byl Banach. Za týden dokončili první společný článek, hned po válce získal Banach asistentské místo ve Lvově a v roce 1924 se tam stal profesorem. Pracoval rád po kavárnách a hospodách; když všude zavřeli, nepohrdl nádražním bufetem, kde psal vzorce u půllitru piva. Vyhovovala mu společnost, hudba a kouř; podobal se básníkům a spisovatelům téže doby od Hemingwaye po Majakovského, jenže zkoumal svět jiným způsobem a výsledky svého průzkumu sepisoval v jiném, výlučnějším jazyce.

Banach byl duší společnosti v podniku jménem Kawiarnia Szkocka (Skotská kavárna), který se stal neformálním centrem lvovské matematické školy. Představte si je, jak tam popíjejí kávu, pivo a vodku, poslouchají klezmer a čmárají vzorce přímo na mramorové desky stolků… Později si pořídili na skicování hypotéz tlustou knihu, kterou jim opatroval vrchní, takzvanou Skotskou knihu (Księga Szkocka). Do začátku druhé světové války, kdy tradice nevyhnutelně skončila, do ní zapsali 193 problémů, některé se jim podařilo vyřešit, jiné ne. Autor problému zpravidla uvedl i cenu pro řešitele: za snadné úlohy kávu, za těžší malé pivo, za ještě těžší porci kaviáru…

K nejslavnějším výsledkům zapsaným v této knize patří takzvaný Banach-Tarského paradox. Popravdě řečeno, zní tak, že jinde než v hospodě snad ani vzniknout nemohl; přesto jde o mimořádně důležitý výsledek posouvající matematické poznání o kus dál. Spočívá v tomhle: kouli lze rozřezat na konečný počet kusů a ty přeskupit tak, že vzniknou dvě koule stejné velikosti jako ta původní. (Později se ukázalo, že těch částí musí být minimálně pět.) Absurdní, že?

Banach-Tarského paradox pěkně ukazuje, jaký je rozdíl mezi matematickými a reálnými objekty. Každý vzdělaný člověk chápe, že matematické objekty jsou idealizací předmětů z reálného světa. Skutečná koule není nikdy dokonale kulatá, přímka nakreslená na papíře nemá nulovou šířku, bod není tím, „co nemá dílu“ (jak napsal Eukleidés v Základech). Přesto nám dosah této skutečnosti nedochází dostatečně. Háček paradoxu a klíč k němu spočívá ve slovním obratu „rozřezat na kusy“. Kusy, o nichž Banach a Tarski uvažovali, jsou jednak nesmírně (doslova nekonečně!) komplikované, jednak zvolené tak, že nemají objem (to není tak exotické, jak se zdá: čtverec nakreslený v rovině také žádný objem nemá a nikomu to nevadí), a konečně jde o kusy nesouvislé, tvořené izolovanými částmi a body (při minimálním dělení na pět částí je jedna z nich jediným bodem).

Steinhaus si o Banach-Tarského paradoxu nechal referovat ve své pracovně na univerzitě; Kawiarnia Szkocka nepatřila k jeho oblíbeným podnikům, v tom si se svými žáky nerozuměl. Raději chodil do cukrárny, která podle Stanisława Ulama „byla víc nóbl … a měli tam nejlepší zákusky v Polsku.“ Možná právě tam vymyslel svůj slavný problém dělení dortu. Jak od oka rozdělit dort tak, aby všichni byli spokojeni se svým dílem a nikdo nemohl druhému závidět? Dělení pro dvě osoby je snadné: jeden krájí, druhý si vybere, který díl chce. Pro tři a více jde o těžkou úlohu, která je dnes nicméně vyřešena (i pro obecné n).

Nebyl jen Lvov

Ovšem špičkových polských matematiků bylo mnohem více než parta kolem Skotské kavárny. Dalšími dvěma centry bádání byly univerzity ve Varšavě a v Krakově. Velmi známé je například jméno Wacława Sierpińského, který se zabýval teorií množin, teorií čísel a topologií. Cituje ho každá slušná kniha o fraktálech, protože objevil některé z prvních útvarů tohoto typu, především tzv. Sierpińského koberec (dvojrozměrné zobecnění Cantorovy množiny) a Sierpińského křivku (to je jedna z těch půvabných čar s Hausdorffovou dimenzí rovnou dvěma, které tudíž dovedou zaplnit beze zbytku plochu, tedy matematická hračka v mnohém podobná Banach-Tarského paradoxu).

Každý, kdo někdy měl v ruce kalkulačku značky Hewlett-Packard, ví, co to je reverzní polská notace. Jde o speciální zápis aritmetických výrazů, zpočátku trochu nepřirozený, ale velmi užitečný, protože je zcela jednoznačný – člověk si nemusí lámat hlavu, s jakou prioritou operací kalkulačka pracuje. U normální kalkulačky je nejednoznačné, zda 6 + 5 * 3 se spočte jako 21, což odpovídá běžným aritmetickým pravidlům, nebo jako 33, což je daleko pravděpodobnější; to, co jsme měli na mysli, pak musíme zapsat buď jako 5 * 3 + 6, nebo jako 6 + (5 * 3). V (důsledné) reverzní polské notaci se stejný výraz zapíše jako + 6 * 5 3, v její běžné modifikaci pro kalkulačky HP pak jako 6 Enter 5 Enter 3 * +. Reverzní notaci využívá Lisp a programovací jazyky postavené na práci se zásobníkem, například Forth. Celá ta věc je dílem polského logika Jana Łukasiewicze a byla publikována poprvé kolem roku 1920.

Velkou tradici mělo v polské matematice luštění šifer. Souviselo to s celkovou vysokou vlasteneckou morálkou národa: každý se snažil něčím přispět, a co mohl dělat matematik lepšího než prolomit nepřátelskou šifru? Během polsko-sovětské války v letech 1919 – 1921 Poláci odposlouchávali a poté rozluštili šifry, které používal velitel Páté armády Michail Tuchačevskij a jeho štáb. To velmi přispělo k polskému vítězství v bitvě o Varšavu a k celkovému výsledku války, příznivému pro Polsko; obhájilo svou východní hranici. V čele luštění sovětských šifer stál matematik Stefan Mazurkiewicz, žák Wacława Sierpińského.

Mnohem větší roli však měli polští špióni a matematici ve druhé světové válce. Zasloužili se ve velké míře o prolomení německé šifry Enigma, což umožnilo Spojencům mimo jiné zvítězit v bitvě o Atlantik. Polská rozvědka se zabývala touto šifrou od začátku třicátých let, kdy ji Němci začali používat pro vojenské komunikace. Enigma byla strojově generovaná a ve své době byla nejdokonalejším prakticky používaným šifrovacím systémem na světě. Ke konečnému prolomení šifry došlo až za války ve slavném výzkumném centru Bletchley Park v Anglii, ale bez předběžné práce Poláků, zejména mladého matematika Mariana Rejewského, by se to nepodařilo buď nikdy, nebo mnohem později.

Co se s nimi stalo potom

Alfred Tarski (1901 – 1983) odplul v srpnu 1939 z Polska do USA na lodi, která se ukázala být poslední. O pár dní později zaútočili na Polsko Němci, čímž začala druhá světová válka. Tarski do konce života přednášel v Berkeley, jeho rodina zahynula v koncentračních táborech.

Žáci Steihause a Banacha Marek Kac (1914 – 1984) a Stanisław Ulam (1909 – 1984) emigrovali na začátku války na Západ, oba skončili v Americe a pracovali v Los Alamos. Byli úzkými spolupracovníky Richarda Feynmana, Johna von Neumanna a později Paula Erdőse. Kac s Feynmanem vypracovali metodu numerického řešení některých parciálních diferenciálních rovnic pomocí stochastických procesů, což byla jedna z mnoha překážek, jež bylo třeba zdolat při výpočtech vyžadovaných konstrukcí atomové bomby. Ulam zase počátkem padesátých let odstranil většinu matematických potíží souvisejících s vodíkovou bombou a otevřel tak pro Tellera cestu k jejímu sestrojení. Kac a Ulam napsali vynikající popularizační knihu o moderní matematice, která vyšla v roce 1977 česky.

Hugo Steinhaus (1887 – 1972) se za války skrýval v ilegalitě. Po válce se stal profesorem ve Wrocławi, kde se pokusil oživit tradici Skotské knihy. Kouzlo se samozřejmě nedostavilo.

Stefan Banach (1892 – 1945) zůstal po začátku války ve Lvově. Podařilo se mu udržet si profesorské místo i po sovětské anexi východního Polska k Ukrajině, v roce 1941 však přišli Němci. Banach se během okupace živil kuriózním způsobem: svou krví krmil vši používané při lékařském výzkumu tyfu. Zemřel krátce po válce na rakovinu.

Wacław Sierpiński (1882 – 1969) byl do konce svého života profesorem matematiky ve Varšavě.

Stefan Mazurkiewicz (1888 – 1945) strávil válku ve Varšavě, za povstání přišel o celé své vědecké dílo a téměř o život v hořícím domě, krátce poté zemřel.

Jan Łukasiewicz (1878 – 1956) emigroval z Polska hned po druhé světové válce, nejprve do Belgie, pak byl profesorem v Dublinu.

Marian Rejewski (1905 – 1980) byl po vypuknutí války spolu s celou kryptoanalytickou skupinou Biuro Szyfrów evakuován do Rumunska, odtud do Francie a po německé okupaci Francie do Alžírska. Jeho další život by vydal na nepříliš radostný dobrodružný román. Krátce: v roce 1940 se s dvěma polskými kolegy vrátil do neokupované části Francie. V ilegalitě tam luštili další německé šifry pro francouzské hnutí odporu. Skupina byla odhalena po dvou letech, analytici uprchli složitou cestou do Španělska, cestou je oloupil a téměř zabil jejich průvodce, ve Španělsku strávili půl roku ve vězení, pak byli propuštěni a přes Portugalsko se dostali do Anglie. Dalo by se čekat, že Rejewski bude okamžitě zařazen do Bletchley Parku, ale to se nestalo - o existenci tohoto přísně utajeného střediska se do konce války ani nedověděl. Namísto toho jako příslušník exilové polské armády luštil snadné německé šifry nízké důležitosti. Po válce se vrátil do Polska, kde se stal ředitelem továrny na kabely ve svém rodném městě Bydgoszcz. Komunistická tajná služba ho léta prošetřovala, přišel kvůli tomu o kvalifikovanou práci a skončil jako účetní. Tajemství, jak byla Enigma rozluštěna, odtajnili Britové až roku 1973. Teprve pak se Rejewski dočkal jistého uznání a posléze pohřbu s vojenskými poctami.

Skotská kniha přečkala válku údajně zakopaná na fotbalovém hřišti. V roce 1981 vyšla v USA knižně s obsáhlým komentářem.

Někdejší Kawiarnia Szkocka na ulici Tarase Ševčenka v ukrajinském městě Lviv se dnes stejně jako za Sovětského svazu jmenuje Desertnyj bar. Mramorové stolky tam prý už nejsou.

Přečtěte si:

Marek Kac, Stanisław Ulam: Matematika a logika – retrospektiva a perspektivy
Ian Stewart: Odsud až do nekonečna

Poslouchejte u toho:

Krzysztof Penderecki: Polskie Requiem
Czesław Niemen: Bema pamięci żałobny rapsod
Czesław Niemen: Dziwny jest ten świat
The Klezmatics: Rhythm & Jews
John Zorn: Bar Kochba

Kde se vzaly počítače

2010-02-27T22:53:00.000+01:00

Počátky výpočetní techniky sahají hluboko do minulosti. Přijde na to, co do nich zahrneme: automatické strojky ze starého Říma? Počitadla ze 3. století př. n. l.? My začneme od logaritmů a zámořských plaveb.

Požadavky na praktické využití matematiky výrazně vzrostly počátkem 17. století, hlavně v Británii a hlavně kvůli námořní navigaci. Byly sestaveny první logaritmické tabulky a krátce poté vzniklo i logaritmické pravítko. Výroba tabulek představovala velice pracnou a úmornou činnost. Šlo hlavně o organizaci práce; do výroby tabulek bylo zapojeno velké množství lidí, každý výpočet se dělal dvakrát nezávisle na sobě a výsledky porovnávala třetí osoba, tzv. komparátor. Člověka, který se živil počítáním tabulek, tehdy angličtina označovala slovem computer.

Přes všechnu snahu byly v tabulkách vždy chyby. Existoval velmi rozšířený dobový názor, že kvůli takovým chybám se již nejedna loď ocitla v nebezpečí nebo dokonce ztroskotala. Nebezpečí se patrně zveličovalo, ale právě tento názor snáze vysvětluje, proč byla tehdejší britská společnost tabulkami doslova posedlá -- a tedy i to, v jaké atmosféře rozvíjel své projekty Charles Babbage (1791-1871).

Babbage byl synem zámožného bankéře, vystudoval matematiku v Cambridge, ale nikdy nezůstal jen kabinetním vědcem. Měl nadání pro organizační práci i pro politiku, zajímal se o ekonomii a již v pětadvaceti letech se stal členem Královské akademie. Kolem roku 1820 se poprvé setkal s myšlenkou, jež se stala určující pro celý jeho další život: bylo by možné vyrábět logaritmy strojově, jako se vyrábějí třeba hřebíky?

Nápad nespadl z nebe. Babbage ho dostal patrně při návštěvě Paříže, kde se seznamoval s tím, jak jdou na výrobu matematických tabulek Francouzi. Jejich metoda se od britské lišila. Byla inspirována známým ekonomickým textem Adama Smithe Bohatství národů, kde se poprvé vyzdvihl význam dělby práce pro produktivitu. Francouzi rozdělili postup výpočtu algoritmu do elementárních kroků, z nichž každý pak vykonával k tomu určený člověk -- specialista na daný výpočet. To neznamenalo, že by tito specialisté byli kvalifikovanými matematiky, naopak: byli to lidé, kteří prostě do úmoru opakovali jeden jednoduchý úkon a mezivýsledek předávali dál. Shodou okolností šlo většinou o bývalé kadeřníky: po Velké francouzské revoluci se přestaly nosit komplikované šlechtické účesy a kadeřníci byli bez práce.

Babbage nemohl přehlédnout, že francouzská metoda je rychlejší a spolehlivější než anglická. Jednoduchost dílčích úkonů byla tak značná, že by je vlastně mohl vykonávat i nějaký stroj, usoudil Babbage. Jenže takový stroj neexistoval. Babbage se však rozhodl, že by existovat měl. Pominul tu maličkost, že jde o pravděpodobně nezvládnutelný úkol a začal svou Difference Engine stavět. Jak to dopadlo? O tom někdy příště.

Špatný zákaz

2010-02-27T22:52:00.000+01:00

Hájit ústavní práva těch, kdo sami k nim mají přezíravý vztah, je sice správné, ale nejde to člověku zrovna od srdce. Naštěstí se bez odvolání na tyto zásadní principy obejdeme a stejně můžeme říci, že zákaz Dělnické strany je špatný. Čeho se jím dosáhlo? Extrémisté - nenálepkujme je jako pravici ani jako levici, to je urážka všech slušných lidí na obou těchto stranách - už v den zákazu měli připravenou jinou partaj, kterou budou volit. Stát nepředvedl ani zásadovost, ani pevnou ruku; použití obého by v tomto případě stejně bylo diskutabilní, ale aspoň čitelné. Předvedl právní formalismus, který nic neřeší, ale vzbuzuje iluzi, že řeší, což je ta hlavní chyba.

Extrémisté tu nejsou bez důvodu. Vznikli a zesílili jako reakce na několik dlouhodobých problémů: romskou otázku, přistěhovaleckou politiku, sociální situaci chudých regionů. Tato reakce v podobě Dělnické strany a jejích vyholených bouchačů je nejhorší možná, ale pořád je to reakce na reálný problém. Stát dal extrémistům prostor, neboť sám nedělá v těchto oblastech téměř nic účinného. Teď odpovídá administrativním opatřením. Jenže vřed nemůžete zakázat, vřed musíte léčit.

Jak? Jednoduchá řešení selhala, protože vycházela z jednoduchých představ. Všechny tři výše uvedené problémy mají jedno společné: žádný jednoznačný viník. Romové nejsou ani zločinci, ani oběti, za část své situace nemohou a za část mohou. Totéž v přiměřené míře platí o sociálních problémech, o situaci imigrantů a o kdečem. Napřed musíme poslat ke všem čertům příživníky, kterým existence problémů vyhovuje a obohacují se na nich - od lichvářů po korupci dejme tomu v cizinecké policii. Pak se oprostit od ideologického pohledu. Kdyby se tohle povedlo, stane se z Dělnické strany folklór několika pivních brachů, ne reálná politická síla - k níž má po zákazu blíž než před ním.

Jak Apple možná změní svět, anebo taky ne

2010-02-21T17:25:00.000+01:00

Nesmírná pozornost, s níž se média už přes dva týdny věnují jedné novince z oblasti spotřební elektroniky, znamená především, že marketing společnosti Apple je dost možná nejlepší na světě - tím spíš, že iPad, o němž je tu řeč, dosud neexistuje a žádný zákazník ho neměl v ruce.
Nová technická hračka, kterou firma se značkou nakousnutého jablka začne brzy prodávat, je počítač nepočítač. Představte si displej běžného notebooku, utrhněte ho od klávesnice a svisle rozřízněte vejpůl. Nebo si představte mobilní telefon iPhone, rovněž značky Apple, a zvětšete ho na formát A5. V obou případech dostanete zhruba totéž - skleněnou destičku připojenou k internetu. A to je právě iPad. Posadíte se s ním pohodlně do křesla, přečtete si na jeho displeji poslední zprávy, pustíte si video, vyřídíte elektronickou poštu.

Počítače s dotykovým displejem jsou na trhu již dlouho. To ovšem není pro Apple žádnou překážkou. iPhone také nebyl první telefon ovládaný prsty na obrazovce a dávno před iPodem existovaly stovky druhů digitálních hudebních přehrávačů. Přesto v obou případech zaznamenal Apple drtivý úspěch. Je dost pravděpodobné, že iPad bude třetí trefou do černého.
Důvodů je víc. Patří k nim samozřejmě síla značky a váha předchozích úspěchů - Apple nemusí nikomu vysvětlovat, kdo je a co dovede. Žádná podobně silná firma nemá mezi zákazníky tak vysoké procento oddaných fanoušků. Apple je kultovní značkou v podobném smyslu jako Harley-Davidson, Zippo, Louis Vuitton, IKEA nebo koneckonců třeba Che Guevara. To znamená, že zásadní roli hrají emoce. Příběh, který je vyvolává, zní v případě Apple tak jednoduše, jak je to jen možné: jsme lepší. (Lepší než kdo či co? To už si zákazník doplní sám.)

Jsou lepší? Přinejmenším v jednom důležitém ohledu ano. Dnešní počítačové technologie jsou tak dokonalé, že zvládnou skoro cokoli. Vytvářejí tím past, do níž se většina výrobců softwaru a hardwaru chytila a vězí v ní: stále zvětšují počet funkcí, dovedností a ovládacích knoflíků, neboť technici to tak mají rádi a domnívají se, že většina lidstva uvažuje stejně. Inženýři u Apple vědí, že opak je pravdou. Většina lidí naopak nestojí o zařízení, k němuž je třeba nastudovat půlkilovou brožuru. Návod k telefonu iPhone má několik malých stránek, z nichž většinu zabírají obrázky, a telefon sám má čtyři tlačítka, z nichž jedno je vypínač, druhé regulace hlasitosti a třetím se vypíná zvonění - až to čtvrté dělá něco maličko složitějšího, ale ne o moc.

A tady je zdroj emocí. Apple své zákazníky nefrustruje, ale prodává jim radost: s tím umím zacházet! Vtip je v tom, že jednoduchost neznamená nedokonalost, výrobky Apple mají druhou rovinu, jakési produktové čtení mezi řádky. Tím se obracejí na náročného uživatele s technickými znalostmi a vyššími nároky. Funguje to zpravidla stejně jako dobrá beletrie: můžete sledovat jen základní dějovou linku a nepřijdete zkrátka (což znamená vystačit s těmi čtyřmi tlačítky), anebo se můžete ponořit hlouběji a získat víc. Výrobky Apple respektují, jací opravdu jsme. Je překvapivé, jak málo technických firem dovede totéž, přestože základní princip je opravdu snadné dešifrovat.

Vraťme se však k iPadu. Důležité je načasování: před několika lety by se neprosadil, protože by přišel do nepřipraveného prostředí. Důležitou podmínkou jeho využití jsou totiž bezdrátové sítě wi-fi. Ty jsou dnes běžné v mnoha veřejných prostorách - v knihovnách, kavárnách, na úřadech, ve školách. A čím dál tím více lidí si je pořizuje i domů. Wi-fi znamená okamžitý a kvalitní přístup k internetu bez kabelového připojení, a právě to je pro zařízení jako iPad rozhodující.

Velkou pozornost si zaslouží iPad v roli čtečky elektronických knih. Vzhledem a rozměrem se k tomu dobře hodí, dnešním jednoúčelovým čtečkám se vlastně dost podobá. Elektronické knihy zatím nepředstavují příliš velký segment knižního trhu, ale to se zřejmě v dohledné době změní. Největší internetové knihkupectví světa Amazon.com stále agresivněji nabízí svůj přístroj Kindle. Jeho kouzlo spočívá v propojení s obchodem - zatoužíte po knize, naťukáte příslušné údaje, zaplatíte předem nastavenou kreditní kartou a do minuty můžete číst. Donedávna to takhle šlo jen v USA, od letoška funguje Kindle ve většině zemí světa včetně ČR. Dá se jistě dlouze meditovat o ztrátě intimního kontaktu s papírovou knihou, o odosobnění a dalších aspektech téhle modernizace - jenže byznys je byznys a ten nedbá. V digitální podobě se zatím ostatně prodávají spíše efemerní bestsellerová dílka typu Dana Browna, takže namísto prolévání krokodýlích slz by intelektuálové mohli spíš ocenit, že na tuhle produkci padne o něco méně stromů.

Výhodou iPadu proti Kindle a podobným přístrojům je jeho univerzálnost - s Kindle se nedá dělat o mnoho víc než číst knihy, iPad je (až na tu klávesnici) víceméně plnohodnotný počítač. Na druhou stranu je však zas pro čtení knih hůře vybaven, pokud jde o displej, což může znamenat velmi podstatný rozdíl. Kindle a podobné přístroje mají displej na bázi tzv. elektronického inkoustu, což znamená, že se vzhledem dost podobá stránce skutečné knihy (do té míry, do jaké to dnešní technologie zvládne). Kindle se například dá dobře číst i venku na sluníčku. iPad má naproti tomu obvyklý počítačový displej, barevný a podsvícený. Na obrázky to je příjemné, na čtení dlouhých textů už tolik ne. Ale to patrně nebude nakonec rozhodující faktor.

V minulých letech dokázal Apple poměrně nenápadně, ale velice účinně přetvořit celý trh hudby a částečně i filmů. Obě tyto oblasti značně trpí šířením pirátských kopií na internetu - je to snadné, špatně postižitelné, někdy se to dokonce vejde do mezí zákona, který s novými technologiemi nepočítal. Proti těžce předraženým CD a DVD je pirátství lákavé. Apple proti němu postavil nabídku svého digitálního obchodu iTunes, kde je k mání obrovské množství filmů a hudebních nahrávek za slušnou cenu - už přijatelnou pro zákazníka v bohatých zemích a zároveň ještě lákavou pro vydavatele. Vše je opět technicky skvěle vyřešeno k maximálnímu pohodlí spotřebitele. (Zde je nutno poznamenat, že iTunes v plném rozsahu je omezen jen na část světa, do níž ČR zatím nepatří.)

Apple se tak cílevědomě stává hlavním světovým uzlem prodeje digitálního obsahu. Vybírá si na tom svá procenta a skvěle tím podporuje poptávku po svých přehrávačích iPod a iPhone. Díky počítači iPad přibudou do hry i knihy: Apple je brzy začne přes iTunes prodávat a přímo tak konkurovat Amazonu. Dá se ovšem čekat, že tito dva giganti časem dospějí k nějaké kompromisní dohodě a své obchodní systémy částečně propojí, bude to výhodné pro ně samotné i pro zákazníky.
Vedle paperbackového braku by Apple mohl uspět hlavně s učebnicemi. Ty jsou drahé, po prostudování je zpravidla odkládáme - a hlavně se v nich dá úžasně uplatnit interaktivita, vazba textu na internet, animované obrázky, videa, tedy to všechno, čím se elektronická kniha může po technické stránce lišit od klasické. Představa, že se iPad stane hlavním způsobem práce s učebnicemi - přinejmenším v anglicky mluvícím světě - je docela pravděpodobná, Apple do školství prodávat dovede, školy s ním často uzavírají hromadné kontrakty.

Na otázku, zda je takový vývoj správný a žádoucí, samosebou není žádná rozumná odpověď. Může být a nemusí, jde o další technologickou možnost a je na nás, jak ji využijeme. Společnost dnes neřídí vzdělanci, ale trh, což je sice špatné, ale přece jen asi o něco lepší než ta druhá možnost. Nezbývá nám tedy nic jiného než sledovat, co se z nového trendu vyvine. Když si dnes zajdete do obchodu s hudebními nahrávkami, patrně zjistíte, že CD je tam hodně, lidí málo a neprodává se téměř nic - zájemci buď nahrávky stahují z internetu načerno (většina), nebo za peníze (někteří). Může se stát, že obrázek knihkupectví za pár let bude podobný? Inu, může. Ale nemusí, protože nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

Prozatím je na iPadu nejzajímavější, kolik papíru a internetových stránek se o něm již popsalo, kolik úvah podobných této vzniklo, přestože - jak jsme řekli hned na začátku - ta věc vlastně ještě neexistuje, k vidění byla jen v rukou Steva Jobse při efektním uvedení novinky na trh. Týž týden přednesl Barack Obama svou výroční Zprávu o stavu Unie. Světová média mu ve srovnání s Jobsem a iPadem věnovala vysloveně okrajovou pozornost. Co se dá o iPadu, digitálních technologiích a o světě říci výmluvnějšího než právě tohle?

Tlačítko na čarodějnice

2010-02-21T17:23:00.002+01:00

Když se stane, že něco říkají všichni, obvykle se snažím příliš s tím nesouhlasit: ať už z chuti provokovat, anebo proto, že většinový názor zpravidla bývá - jak to říci? - ne sice zcela nesprávný, ale neúplný. V případě Červeného tlačítka jsem však ani přes velkou snahu nenašel záchytný bod, který by mi umožňoval přidat jiný úhel pohledu než ten, na němž se všichni soudní lidé shodnou. Je to strašlivý nesmysl po všech stránkách, na které si vzpomenete: funkčně, technicky, právně, z bezpečnostního hlediska, pedagogicky... Je to nápad člověka, který o mechanismech internetu - a pozor, mluvím teď o jeho sociologických mechanismech, ne o technických - ví mnohem méně než ty děti, které chce chránit. Zajímavá, ale okrajová otázka je, zda autoři a dodavatelé systému jsou také... řekněme naivní, anebo zda to jsou prodejné duše, které za peníze splní sebehloupější zadání. (Ty dvě možnosti se ostatně navzájem nevylučují.) Celý případ je učebnicový, neměl by zapadnout, měl by se předvádět studentům příslušných oborů jako ukázka špatné politiky, špatného technického řešení a logicky vadného uvažování. Představa mladistvého milovníka pornografie (nebo čeho vlastně), který si napřed pracně nainstaluje do počítače nekvalitní kus softwaru a pak se pomocí něj sám přičinlivě udá, je vlastně neodolatelně legrační.

Rozruchem kolem Červeného tlačítka se však ke škodě věci zakrývá skutečnost, že internet je pro děti opravdu rizikový prostor - přičemž újma, která by jim mohla vzniknout pohledem na hezké nahé lidi, byť třeba i momentálně souložící, patří k těm menším. Existují závažnější rizika, ovšem méně nápadná a zpravidla plně legální. Dítěti lze snadno prodat nějaký bezcenný šmejd, třeba bonusové body do on-line hry, a vytahat z něj tisíce. Od té doby, co lze platit mobilním telefonem, je to opravdu raz dva. Z dítěte snadno vymámíte citlivá osobní data celé rodiny. Dítě na síti libovolně zmanipulujete, odnaučíte ho myslet a vpravíte mu do hlavy hotový produkt - politiku, náboženství nebo značku limonády. To jsou největší škody, protože na rozdíl od těch pár tisíc zanechávají trvalé následky na celý život.

Nic z toho nevyřeší ministři a jejich tlačítka a nedejbože, aby to chtěli zkoušet! Mluvím o tom proto, že hlouposti typu Červeného tlačítka zastírají to, co je hlavní: internet je důležitá součást života, každý se musí naučit na něm chovat bezpečně, zodpovědně a chytře. To je věc výchovy, vzdělání a úsudku, je to věc rodiny a školy a dobrých knížek (a dobrých webových stránek, samozřejmě), netýká se to jen dětí, a je to úloha na celý život. Červené tlačítko na internetu je pro ty, kdo věří a spoléhají na taková tlačítka i v životě. A to jsou zpravidla lidé milí, příjemní - ale nebezpeční sobě i ostatním. Ať jde o dítě nebo o ministra.

Kdo se chce svézt

2010-02-21T17:22:00.002+01:00

Legenda praví, že v době, kdy se u nás přejmenovávala města, vydala se nějaká komise za stařičkým Petrem Bezručem, aby mu sdělila radostnou zprávu, že dvojměstí na Ostravici již záhy ponese jméno Bezručov. Starý ještěr s faječkou, jak vysloužilý básník sám sebe tituloval, suše odpověděl, ať to raději pojmenují Blbákov a pokynul návštěvě ke dveřím.

Musela to být nějaká nebývale rozumná komise, protože Slezské písně se neocitly na indexu, Bezruč nedožil svá léta v Jáchymově (dříve Joachimsthal, když jsme u toho) a Frýdek-Místek zůstal Frýdkem-Místkem.

Časy se změnily, takže není třeba se obávat, že Žďár nad Sázavou někdo přejmenuje na Sáblíkov. I když by to možná vyšlo levněji než rychlobruslařský stadion ve Velkém Oseku. Je zajímavé, jak každý úspěch českých sportovců vyvolá vlnu přechodného pominutí smyslů. Stavba za půldruhé miliardy, na níž by se stát nakonec určitě musel nějak podílet (přinejmenším na jejím provozu), by byla nesmyslná i v případě nějakého sportu, jenž se u nás provozuje masově. U rychlobruslení se určitě vyplatí soustředit se na přípravu v zahraničí a Osek ponechat v tradiční roli železničního uzlu.

A vůbec: jakým právem si Martinu Sáblíkovou kdo přisvojuje? Jestli je u nás dnes výrazný příklad sportovce, který něco dokázal díky dřině své a svého trenéra, bez podpory státu a sportovních orgánů, tak je to ona. Je to úspěch těch dvou a jejich malého týmu, nikoli nějakých „my“, ať tím sám sebe míní kdokoli. Slušelo by se dopřát jim slušné podmínky pro další práci a jinak být zdvořile zticha - ne jejich jménem zaštítit nějakou podezřelou šílenost a dostrkat nakonec Sáblíkovou do role druhé Kateřiny Neumannové. I když - každý se nedá. Jako ten Bezruč, který se taky nenechal opít rohlíkem v době, kdy se to stalo skoro každému.

Web ví nejen všechno, ale také hned

2010-02-21T17:21:00.002+01:00

Jak na webu nejlépe sledovat olympiádu? A kde se rychle dozvíte, co se právě tisícům neznámých a vzdálených lidí honí hlavou? Zkuste něco nového - web v reálném čase.

Sledovat olympiádu samozřejmě není nic těžkého. Vyberete si jednu z mnoha zpravodajských stránek a čas od času se podíváte, co je na ní nového. Již léta jsou běžné i webové „přenosy“ sportovních událostí - reportér sleduje utkání a neustále připisuje na webovou stránku, co je nového. Pro všechny, kdo nemohou zápas sledovat v televizi, to je příjemná pomůcka, zejména když se doplní o zvukovou signalizaci gólu či jiných vypjatých situací. Stejným způsobem dnes internetová média pracují i s některými politickými událostmi - klíčová hlasování v parlamentu a podobně.

To však znamená, že jsme omezeni na jediný informační zdroj a těžko můžeme porovnávat názory. Na tom často nesejde, ale někdy přece jen ano - a hlavně je škoda nevyužít všech možností, které dnes internet nabízí. Takže vítejte ve světě zvaném real time web neboli web v reálném čase. Co to je?

Ve většině případů se o časovou dimenzi informací na webu příliš nestaráme. Všimněte si, že na běžný dotaz vám Google odpoví seznamem stránek, z nichž některé mohou být nové, jiné několik let staré. To je proto, že stáří informace se v tomto případě nevyhodnocuje - vyhodnocuje se relevance, tedy míra shody mezi otázkou a odpovědí. Nepřímo to dokonce funguje tak, že starší stránky mají větší šanci být shledány relevantními než novější. Google totiž jako jedno z kritérií používá počet vzájemných vazeb mezi webovými stránkami: ta, na kterou se jiné stránky více odkazují, je pravděpodobně důležitější. A je jasné, že když stránka existuje již delší dobu, má větší šanci, že se na ni někdo odkáže.

Svým způsobem jde o koncept prověření informace časem. A když jde například o zajímavý komentář ke knize nebo o návod na vázání kravaty, je to plně opodstatněné. Jenže u věci, které se dějí rychle a rychle se o nich také píše, tento přístup selhává.

Odpovědí na tento problém je právě web v reálném čase. Poměrně nedávno Google zavedl možnost časově omezit hledání na stránky aktualizované během posledního roku, měsíce, týdne či 24 hodin. (Klikněte na tlačítko Advanced Search nebo česky Pokročilé hledání.)

Jinou možnost skýtají sociální sítě jako Twitter. Jejich uživatelé, rozptýlení po světě, velmi často referují o aktuálních událostech dříve než oficiální média (ovšem bez záruky). V jejich „zpravodajství“ můžete snadno hledat přes stránku twitter.com, kde existuje i možnost zobrazit si aktuální trendy a takříkajíc držet prst na tepu doby, aniž byste předem věděli, co hledáte. Takových možností bude stále přibývat zejména s rozvojem mobilního webu: použít hned v terénu mobilní telefon je rychlejší než čekat, až si sednete k počítači. Zda to všechno přispívá ke kvalitě života nebo naopak, to je ovšem jiná otázka.

Můj druhý počítač bude Chrome OS

2010-02-15T02:25:00.001+01:00

Divím se, proč se všichni tolik diví. Mně připadá Chrome OS jako věc jednak zákonitá, jednak nepříliš vzrušující. Kdyby nic jiného, víme o ní všichni od loňska a očekáváme ji ještě mnohem déle. Nenabídnu žádný sofistikovaný pohled internetového guru - mimo jiné i proto, že jím rád nejsem - půjdu na to přízemně, téměř po babicovsku, dostaneme se skutečně až do kuchyně! I tak je možné, že si tu nepřečtete nic nového, protože o Chrome OS se během několika dnů stihlo říct všechno a ještě mnohem víc.

Google se při uvádění produktů logikou příliš neřídí, přesněji řečeno, řídí se trochu jinou logikou než ostatní. Hází novinky na síto lopatou a čeká, co propadne a co zůstane. Viděli jsme to mnohokrát, nejnověji to vidíme na Google Wave a třeba na službě Fast Flip. Leccos se neujme, vlastně těch neúspěšných projektů je víc než úspěšných, což je nevyhnutelný - a žádoucí! - důsledek metody síta. Google Checkout rozhodně není široce rozšířenou platební metodou, Google Health je zatím k ničemu, Google Video bude brzy zapomenuto, ani vychvalovaný Knol se mezi širší veřejností neujal.

Chrome OS není jiný. Není to ještě platforma, je to otázka uživatelům (a teď také vývojářům): chcete mě? Až se odpověď začne rýsovat, Google přitopí pod kotlem - nebo taky ne, podle toho.

Jestli přitopí, kam mašinka pojede? Sergej Brin jasně řekl, že Chrome OS a Android mají konvergovat, což se jistě dá čekat - víceméně stejně si počíná Apple s Mac OC a iPhonem, tam ovšem jde o postup opačným směrem, od osobního počítače k mobilu. Chytré telefony jsou ovšem dnes dostatečně výkonné a univerzálně využívané, takže operační systémy obou platforem nutně mají víc společného než rozdílného.

Dnešní Android poskytuje, myslím, dost přesný obrázek, jak může vypadat a fungovat zařízení s Chrome OS. Základem je uživatelův účet u Google a jeho tamní aplikace: GMail, Google Calendar, Google Docs, mapy, Reader YouTube a tak dále. Bez účtu u Google je telefon s Androidem k ničemu a s Chrome OS tomu bude nejinak. Vedle toho můžete na takovém telefonu mít spoustu dalších aplikací, webových i lokálních. Některé z nich doplňují, co Google neposkytuje: poznámkový blok, propojení do sociálních sítí, osobní účetnictví a tak dále. Poupravte si tuhle představu pro formát přenosného počítače a uvidíte, jak bude Chrome OS v provozu vypadat - a také, zda ho potřebujete nebo ne.

Kromě toho přijdou nová zařízení, ani telefon, ani počítač, ale nejlepší z obou světů (nebo nejhorší, podle toho, jak se to kterému výrobci povede a jakýma očima se na to budete dívat vy). Jedno z nich už je na trhu: netbook, malý a funkčně očesaný notebook. Všichni je známe, mnozí používáme, dodávají je už všichni velcí výrobci. Zpravidla na nich bývají XP, někdy na míru šitá distribuce Linuxu. Chrome OS, jenž je koneckonců také jednou distribucí Linuxu, může pro netbooky být vynikající.

Já osobně Chrome OS chci, protože mému stylu práce s druhým počítačem plně odpovídá. Druhý počítač se u nás doma povaluje někde v koutě a kdo se potřebuje rychle podívat na web nebo přečíst poštu, ten po něm sáhne. Kromě toho máme všichni svůj první počítač, já na něm dělám prezentace, weby a grafiku, ona zas Excel a statistické balíky a zabezpečenou firemní poštu, děti... no, to teď nebudeme rozebírat, co děti, asi si to umíte představit... K tomu Chrome OS není a nemá být. Zato by se výborně hodil třeba ve formě závěsného dotykového displeje do kuchyně - zprávy, video, recepty, muzika jako pozadí k ručním pracem, rodinný kalendář a nástěnka... Photoshop na tom ale nepoběží, stejně jako sériovou Fabií neprojedete Kolymskou cestu M56 z Jakutska do Magadanu. Chcete-li z toho vinit tu Fabii, prosím, ale taková diskuse nebude racionální.

Díky Chrome OS se zřejmě dočkáme některých vymožeností, které zatím Google nemá nebo je nedotáhl do konce: kvalitní off-line mail, kalendář, adresář a úkoly a zejména off-line dokumenty synchronizované automaticky s Google Docs. Když tohle dáte dohromady a přidáte nějaké widgety, máte počítač pro masy: levný, jednoduchý, blbuvzdorný, spolehlivý. Ovšem závislý na internetovém připojení - už nikdy off-line.

Ujme se to, bude to mít úspěch a nenahradí to Windows ani Mac - těch konzervativních strojů a uživatelů bude ještě dlouho nejvíc.

A to jsem si říkal, že se k prorokování vyprovokovat nenechám...

Odkaz na článek na Lupě.

Počítače všude, soukromí nikde

2010-02-15T02:08:00.000+01:00

Jaké počítače budeme mít za dvacet let a k čemu je budeme používat? Pro nápovědu se vypravme opačným směrem, dvacet let do minulosti.

V roce 1989 již existovalo vše, co je dnes v IT rozhodující: osobní počítač, mobilní telefon, internet, digitální fotoaparát. Pentagon budoval družicový systém GPS - od začátku s tím, že bude k dispozici také civilním uživatelům. Web vznikl právě toho roku. Všechny ty věci byly drahé, neohrabané, z dnešního - dokonce možná i z dobového - hlediska ošklivé, obtížně se používaly, bylo však celkem jasné, že mají budoucnost. Kdybyste se tehdejších odborníků zeptali, co bude v informatice důležité za dvacet let, všichni do jednoho by jmenovali osobní počítač, mnozí internet i mobil. Velmi pravděpodobně by jim však uniklo, že ty tři věci spolu budou těsně souviset. A určitě by neuhodli, že si na mobilech budeme psát SMSky, že se bude z webu stahovat hudba a filmy, že mladí budou trávit spoustu času s podivnou věcí zvanou Facebook... Z toho je vidět, kde jsou meze: co se předpovědět možná dá a co určitě ne.

Budoucnost už nastala, jen je nerovnoměrně rozložená, řekl kanadský spisovatel sci-fi William Gibson. V tomto smyslu rok 2029 existuje již dnes, stejně jako v roce 1989 existoval technologický dnešek. Jen si nemůžeme být příliš jisti, kde tu budoucnost hledat.

Zrychluje se pokrok? Často zapomínáme, že se vědecké objevy a technické vynálezy neprosadí samy o sobě. Informatiku nepohánějí vpřed procesory, ač jsou stále rychlejší, ale peníze. V devadesátých letech byla v USA nezvykle dlouhá konjunktura a tím pádem přebytek kapitálu. Z něj se zaplatil vznik mnoha dnešních vymožeností, především všeobecně dostupný levný internet.
Taková šťastná souhra okolností - setkání přebytku nápadů s přebytkem peněz - se může a nemusí opakovat. Doba je dnes rozhodně méně optimistická. Je tu i další faktor: v devadesátých letech byly počítače a internet pro investory tou největší atrakcí. Dnes informatice konkurují další obory, některé z nich jsou určitě víc sexy: nanotechnologie, široká škála biotechnologií včetně genetického inženýrství, nové směry v energetice, obranné technologie... Klidně se může stát, že se rozvoj počítačů zpomalí, budou mu chybět peníze i chytří lidé - protože i těch je vždy jen omezený počet a zlákají-li je jiné obory, na IT jich tolik nezbude.

Informatika je stále výkonnější a přitom stále méně nápadná. V roce 2029 už může být svým způsobem neviditelná - bude všude a ve všem a my ji budeme přehlížet, stejně jako dnes nevěnujeme pozornost vodovodu, elektrické síti, kanalizaci, veřejné dopravě. Všimneme si jich v jediném případě: když nefungují. S počítači a internetem tomu bude nejinak.

Jejich všudypřítomnost bude mít mnoho podob. Krabičce, kterou nosíme v kapse či kabelce, budeme ze zvyku pořád ještě říkat telefon, přestože to slovo není výstižné už ani dnes. Bude to univerzální pomůcka, náš klíč do digitálního světa.

Především nám samozřejmě umožní komunikovat slovem, textem i obrazem s jinými lidmi. Neohrabané rozlišení mezi textovými zprávami, e-mailem, hlasovou poštou atd., strašlivě technoidní a nepřirozené, samozřejmě zanikne: namísto dnešního telefonního čísla, mailové adresy, přezdívky na chatu, identifikátoru na Skype atd. budeme mít jen jednu společnou schránku pro všechny druhy komunikace. Počítače samy nám ji převedou do formy, která se nám bude právě hodit: když řídíte, přečte vám maily, když jste v noci doma a nechcete nikoho rušit, převede hlasové vzkazy do textu. A zmizí všechna složitá nastavení, zaškrtávání, seřizování... z hlediska normálního uživatele budou tyhle věci fungovat samy, stejně jako funguje lampa zastrčená do zásuvky.

Kromě toho, k čemu slouží mobil dnes - komunikace, hudba, video, hry, mapy, kalendář, poznámky - mu přibudou další důležité funkce. Stane se peněženkou a osobním dokladem. Plastové platební karty nejspíš ještě budou roku 2029 existovat, ale jejich dny už budou sečteny. Telefon zastane jejich funkci lépe a bezpečněji.

Telefon bude také naším pojítkem mezi reálným a digitálním světem. Už dnes vám ukáže na mapě, kde jste a namaluje, jak se dostat na požadované místo. V budoucnu si čočkou telefonního fotoaparátu prohlédnete ulici kolem sebe a nad budovami se zobrazí popisky: tohle je základní škola, támhle policejní služebna, tohle zas restaurace U koníčka, otvírací dobu má tu a tu, specialitou menu je dnes zeleninový kuskus za deset euro devadesát... Říká se tomu rozšířená realita a má to potenciál vydělávat peníze reklamou, tedy i celkově nadějnou budoucnost.

Reklamy bude kolem nás vůbec hodně - daň za to, že za většinu počítačových služeb nebudeme platit, stejně jako je to dnes s vyhledávačem Google. V počítačových systémech je už dnes o každém z nás spousta údajů a bude jich daleko víc: které webové stránky si prohlížíte, čemu konkrétně na nich věnujete pozornost a po jakou dobu; kde celý den chodíte, jaký je obvyklý vzorec vašich pohybů a pochůzek; kolik vyděláváte a co nakupujete; s kým se přátelíte a jaké názory veřejně vyjadřujete. Plus zdravotní stav, daňové přiznání, členství ve spolcích, profesní životopisy... Některá z těchto dat jsou dnes veřejná, jiná důvěrná a chráněná zákonem, v budoucnu se rozsah ochrany může změnit - sotva však bude přísnější, spíš naopak.

Soukromí v dnešním slova smyslu v podstatě nebude existovat. A téměř nikomu to nebude příliš vadit - po malých dávkách si zvykneme, vyměníme soukromí za pohodlí (nic není třeba opakovaně vyplňovat, všude o vás všechno vědí), za slevy, za bohatší společenský život (co všechno na sebe lidé už dnes na webu prozradí!), za příslib bezpečnosti proti teroristům, zlodějům dat a organizovanému zločinu. Mnoho důvěrných údajů dáme rádi všanc výměnou za lepší zdravotní péči - individualizovanou, poskytovanou na dálku, s mobilním telefonem jako monitorovacím zařízením tělesných funkcí. Otázka soukromí bude velkým politickým tématem a základním bodem nových ideologií.

Cestování na velké vzdálenosti bude dražší a méně obvyklé než dnes, ať už kvůli rostoucím cenám ubývající ropy nebo v důsledku nových ekologických daní. Starší generace to ponese těžce, mladá se rychle přizpůsobí a nahradí fyzickou přítomnost digitální komunikací. Je možné, že konečně uspějí videotelefony a videokonference, většině lidí však asi bude stačit komunikace hlasem a písmem jako dnes. Mimochodem, počítače budou mít dál klávesnici, diktovat jim text bude možné, ale používat se to bude jen málo. Pokud jde o způsoby ovládání strojů, jsme hodně konzervativní, podívejte se jen na auta před sto lety a dnes.

Sci-fi budoucnost nás nečeká. Namísto křesel, které se díky vestavěným čipům automaticky přizpůsobují poloze těla, budeme dál sedat na dřevěné židli. Vlastně lze říci, že nových oblastí, kam počítače oproti dnešku proniknou, nebude příliš mnoho. A to jsme pořád mluvili o naší části světa, o bohatém Západu. Části dnešních chudých zemí digitální technologie pomohou, umožní jim prodávat na dálku levné služby, jako je tomu dnes v Indii. Ty zbylé naopak propadnou ještě hlouběji ke dnu, uzamčené ve svých vnitřních konfliktech, nedostatku vzdělání a elektřiny. Svět je vlastně pořád stejný, táž hra v malých obměnách po tisíce let. Počítače to nezmění, ani v roce 2029, ani později.

Ucho na zemi 12/2009

2010-02-15T02:06:00.000+01:00

Zlaté stránky se překvapivě staly prvním domácím subjektem, který využívá tzv. augmented reality - dalo by se tomu říkat „rozšířená“ nebo “doplněná“ realita, jenže oba ty termíny zní příliš jako z drogové scény. Což ostatně možná není od věci, protože většina příslušných softwarových aplikací opravdu vypadá trochu halucinogenně. Jde o doplnění obrazu pozorovaného přes hledáček fotoaparátu vestavěného v mobilu o metadata - názvy obchodů a institucí, telefonní čísla, odkazy na Wikipedii a podobně. Nadreálné Zlaté stránky si zatím můžete vyzkoušet jen na iPhone 3GS, protože systém Layar, který pro augmented reality používají, se neobejde bez kompasu, samotné GPS mu nestačí. V každém případě je překvapivé, že byznys včerejška, jímž jakékoli Yellow Pages jsou, tak rázně jde do velmi progresivních technologií. Sledujme další vývoj.

David Duroň se podruhé vrací do řeky, která už není stejná, do českého Vodafone. Má zkušenosti z Telecomu, z Novery, Atlasu i Kofoly, momentálně působil v londýnské centrále Vodafone. Bude zastávat pozici ředitele pro firemní zákazníky z řad menších a středních firem. Tohle je oblast, kde by všichni operátoři chtěli prodat víc než jen hlasové tarify, ale příliš se jim to nedaří. SMB jsou vůbec obtížný trh, protože většinou ještě uvažují racionálně a řídí se podle value for money, což u velkých korporací tak docela neplatí a u veřejné správy už vůbec ne.

Amazon po „malém“ Kindle začíná do zahraničí prodávat i Kindle DX s 9,7" displejem, což už je formát jakžtakž přijatelný i pro PDF dokumenty formátované původně pro A4 (zmenší je na dvě třetiny). Čtečky elektronických knih však budou na trhu stále častější, zajímavý je právě uvedený Skiff Reader, do hry promluví také nová generace tabletů, například (a nejen) ten, který brzy uvede Apple. „Něco jako psací podložka“ je nadějný nový form factor osobního počítače, pravděpodobně užitečnější a komerčně slibnější než netbook.

Snaha výrobců prodávat přístroj jako více či méně proprietární a vázat jej exkluzivně na vlastní prodej knih a jiného obsahu však mnoho potenciálních zákazníků odrazuje. Amazon si to dovolit může, ale jen proto, že na úspěchu Kindle není závislý. Pro všechny ostatní je to cesta do pekla. Otázka autorských práv, DRM atd. u knih je ovšem vážná a zainteresované strany by o ní měly jednak - z všeobecně kulturního a vzdělávacího hlediska je tady v sázce víc než u hudby a filmů. Finančně ovšem méně.

Prolomení šifry A5/1, které na berlínské Chaos Communication Conference zveřejnil kryptolog Karsten Nohl, není zas tak velká senzace, jak to pojala média. Šifra, která se používá pro hlasovou komunikaci v GSM sítích, je dávno prolomená, Nohl a jeho spolupracovníci však proces dešifrování zrychlili. Prý na to teď stačí vybavení za půl milionu korun a několik minut času. To už může zajímat tajné služby, velký byznys a mafiány, jenže jejich objekty zájmu mohou snadno přejít k jiným technickým prostředkům, třeba jen na 3G síť, kde je šifrování hovorů modernější. U běžného občana jsou obavy z odposlechu jen a jen jednoduchým testem na paranoiu. Zatím: za několik let s dalším postupem Moorova zákona mohou přijít přístroje umožňující odposlech v reálném čase za pár stovek.

Největší světová výstava spotřební elektroniky CES asi víc naznačila než přinesla. Kromě již zmíněných tabletů a čteček elektronických knih se trendem ukazuje být 3DTV (abyste se mohli na Avatara podívat i doma v obýváku - víte, kolik pauz na reklamu se dá v takovém tříhodinovém filmu udělat?) a vůbec další a další fígly kolem televize včetně vestavěného Skype. Dá se předpokládat, že televizor bez připojení k internetu bude do dvou let morálně zastaralý i u nás. Spouštění webových aplikací na televizi má komerční potenciál a tudíž se určitě bude rozvíjet. Totéž platí pro prodej hudby a filmů přímo do TV. Je to všechno trochu jinak, než jak jsme si interaktivní televizi představovali začátkem století - tehdy jsme nevěděli o Google a webu 2.0. Fakt je, že tohle je zajímavější.

Mohutně se rozjíždí Android v mobilech, telefon Nexus One je jen začátek. Mimochodem, tady budeme mít v ČR problém, protože hlasové ovládání - hlavní výhoda tohoto telefonu a jistě mnoha dalších nadcházejících modelů - se jen tak brzy nepodaří do češtiny lokalizovat. Chceme-li ho využít, musíme se naučit americkou angličtinu s dobrým přízvukem. To nakonec není k zahození.
A kromě televize je tu další zásadní předmět ve vlastnictví každého Američana (a skoro každého Čecha): auto. Internet adigitální vymoženosti zatím patří k luxusní výbavě, nanejvýš k vyšší střední třídě (vozů i majitelů), ale to se už brzy změní. A možnosti se rozšíří. V rámci programu MyFord půjde datové vybavení auta synchronizovat s chytrým telefonem. Dokonce bude auto fungovat jako pojízdný wi-fi access point. A za pár let si nebudeme moci vzpomenout, jak jsme bez toho všeho vlastně mohli žít...

...ledaže nám celý ten pyšný věžák moderní civilizace spadne na hlavu. To by pak byly tyhle úvahy k pláči a k smíchu! Hezký den, rok a desetiletí, přátelé.

Ucho na zemi 11/2009

2010-02-15T02:04:00.002+01:00

Co nám rok 2009 dal? Windows 7, operační systém od Google a dva velké domácí skandály - Kovářgate a Opencard. Začneme tím nejlepším. Microsoft po dlouhé době přišel na trh s výborným produktem, za nějž zasluhuje jak pochvalu rejpalů, tak zájem trhu. Stalo se tak v okamžiku, kdy lidé uvažující přespříliš progresivně už lámali na firmou hůl. Na první pohled je divné mluvit o lámání hole, když má Microsoft většinu světového trhu, ale v jistém okamžiku to začalo mít opodstatnění: mít většinu instalované báze není totéž jako mít většinu prodeje, a to hlavně do budoucna. Windows 7 tohle rozťaly nejlepším možným způsobem - motivují k nákupu a k upgrade. Obr je už trochu nepružný, to ano, ale pořád je ve hře a pořád je to obr.

Představa, že Chrome OS získá v dohledné době nějakou podstatnější část trhu na úkor Windows - řekněme deset procent během dvou let - je mylná, neodpovídá stavu infrastruktury a investic a hlavně potřeb uživatelů. Obecně - lidé si neuvědomují, že IT, přes všechnu svou dynamiku a Moorův zákon atd. je stejně konzervativní odvětví jako všechna ostatní.

Většinový vlastník Unicornu Vladimír Kovář hodně rozbouřil vody, když koncem roku začal - s pomocí jiného Vladimíra, totiž Mlynáře - mluvit o korupci ve státních zakázkách na IT otevřeněji než kdokoli před ním. Myslím, že se mu úspěšně podařilo zlikvidovat poslední zbytky pověsti informatiky jako relativně slušného oboru, kde se zas tolik svinstva neděje. Rovněž přesvědčivě zpochybnil jeden konkrétní tendr, což byl jeho bezprostřední cíl. Teď jde o to, zda bude ještě něco dál. Když se totiž řekne, že velká část státních zakázek na IT je potenciálním prostorem pro korupci - protože se velice těžko dá předem posoudit, jaká cena je správná a zda je projekt vůbec nezbytný - pak s tím bude souhlasit většina lidí v oboru. (Ani pro širší veřejnost to myslím zas tak velká a překvapivá novinka není.) Úplně jiná věc je umět ukázat prstem a hlavně mít důkazy. Proto si myslím, že Kovářovo skandální odhalení nic neřeší. Když se zmínil, že existují firmy, které celý svůj obchodní model postavily na korupci, nikoho nejmenoval - ani nemůže, obrátilo by se to proti němu, protože jak by chtěl takové tvrzení prokázat? Dokonce i kdybychom rezignovali na vypořádání s minulostí a chtěli švindlům s veřejnými zakázkami zabránit jen do budoucna, stejně těžko vymyslíte spolehlivá pravidla. Kdo se bude chtít v zákulisí dohodnout, ten se dohodne. Problém je v lidech, v morálce, v úctě k zákonu. Bohužel. Pokud tohle chybí, všechno marno.

Což zatím platí i pro kauzu Opencard, kterou budeme všichni pečlivě sledovat, protože tam se pěkně ukáže, jak to doopravdy chodí. Audit (jeho souhrn je veřejně přístupný na internetu, což je rovněž typické - někdo ho tam z vlastní iniciativy vyvěsil) poukázal na velké nesrovnalosti a očividné plýtvání, detaily z pozadí naznačují, že korupce je pravděpodobná. Jenže co dál? Kde a jak se budou hledat důkazy? Pokud jde o pokaženou pověst, s tím si lidé z vedení hlavního města hlavu lámat nemusí, protože v tomto směru už dávno nemají co ztratit. Blížící se parlamentní volby mohou některé z nich vybavit poslaneckou imunitou. Prozatím jen vyhodili šéfa přes informatiku. Klidně se může stát, že tahle hubená kořist bude to jediné, co pronásledovatelé získají. Korupce je lákavá už jen tím, jak je snadná a málo riziková. V příštím životě se chci narodit bez blbých morálních zábran a stát se vyšším státním úředníkem v nějaké zemi podobné naší.

Velký háček je v tom, že veřejné projekty v oblasti informatiky potřebujeme. I ta pražská Opencard by mohla být vynikající věc, kdyby se nestala vlastně ještě přes svým vznikem obětí lačnosti a neschopnosti uvažovat systémově. Správné použití IT ve veřejné správě zvyšuje kvalitu života a může se navíc dost rychle vrátit. Bylo by dobré, kdybychom šli nadále směrem k e-governmentu aspoň stejně škobrtavým krokem jako dosud. Datové schránky se loni staly symbolem selhání této politiky, ale dnes, když je víceméně jasné, co se na nich musí změnit, se mohou proměnit v úspěch - protože základní myšlenka správná je a základní konstrukce projektu rovněž. Tohle je jiný příběh než Opencard, tady je hlavním zdrojem selhání nezkušenost a nemožnost odkoukat to ze zahraničí. Hlavní námitkou je pak riziko nekompatibility s budoucími systémy používanými v EU, zdá se ale, že tohle by mohlo jít poměrně snadno překonat. Potřebujeme dobrou veřejnou správu a potřebujeme v ní přesně to správné množství dobrého IT - což zatím znamená, že ho tam musí být víc než dnes.

K čemuž by mohly přispět i kursy počítačové gramotnosti, na které dostaneme od EU do roku 2013 ještě několik desítek miliard. To bude zas kauza…

A nějaký veselý příběh na závěr? Parta inženýrů z bývalého Psionu se chystá uvést na trh nový model tohoto legendárního kapesního počítače pod názvem PsiXpda, s vestavěným telefonem a s Windows XP. Je to tak neuvěřitelně proti duchu doby, až to člověk musí obdivovat, hardwarově to nejspíš bude velice dobré, jenže doba těchto zařízení už pominula. Ale co kdyby ne?

Ucho na zemi 10/2009

2010-02-15T02:03:00.000+01:00

Windows 7 jsou na světě, což je dobře - pro Microsoft i pro výrobce PC. Bezpochyby také pro uživatele, kteří konečně mají na co upgradovat z Windows XP. Zajímavá věc: ty jsou staré osm let a mají podíl na celkovém trhu operačních systému 69 % (neboli 75 % na trhu OS od Microsoftu - poslední čtvrtina připadá na Vistu a všechno ostatní). Z hlediska Microsoftu je to úspěch, který pořádně bolí. Nenaštvalo by vás to taky, mít skoro monopol a přitom žádné tržby? Právě proto tolik nadějí v systém, který je možná skoro stejně dobrý jako ta xpéčka - a kdyby náhodou nebyl, pořád má v sobě XP-compatible mode, což je nenápadný geniální tah. Kromě toho jsou ve Windows 7 další pěkné věci: lepší detekce nových periférií, lepší podpora pro touch screen, realističtěji nastavený UAC (User Account Control - bezpečnostní prvek, jenž je ve Vistě otravný natolik, že jej brzy vypnete a je po bezpečnosti). Potěší rychlejší start a rychlejší běh aplikací než ve Vistě - i když ne rychlejší než ve Windows XP. Microsoft ovšem potřebuje hlavně vybírat peníze od zákazníků průběžně. Proto Windows Live, SkyDrive a tak dále - velice hezké věci, ale dokud bude Google nabízet téměř totéž zadarmo, není šance. Logický závěr pro Ballmera: buď to risknout a držet se svého kopyta, nebo to risknout ještě víc a pokusit se o financování softwarových služeb z reklamy a vyhodit tak Google z jeho vlastního sedla. Upřímně řečeno, myslím, že by v Redmondu urychleně měli vymyslet něco třetího. Peněz a síly mají pořád ještě spoustu a mohou si za ně koupit to hlavní - čas. Ne neomezeně mnoho, ale celkem dost.

Současně s uvedením sedmiček Microsoft demonstroval, že vloží spoustu energie do mobilních platforem. Tam se o žádném monopolu nikoho nedá mluvit ani náhodou, souboj Nokia - Motorola - Android - Apple - Microsoft - ostatní je divácky vděčný a zákaznicky celkem výhodný, pokud si ovšem neumanete, že chcete dokonalý telefon, protože takový neexistuje, každému něco chybí. Na trhu mobilních zařízení je též řada nepokrytých mezer: co třeba odolný outdoorový telefon bez zbytečností, ale s mapami a GPS? Zvláštní, ale nic takového neexistuje.

Google uvedl v ČR StreetView. Jsme osmá země v Evropě a třináctá na světě, po které se jeho auta s kamerami projely a zdokumentovaly ji - tedy, ne celou, jen Prahu s blízkým okolím, několik dalších středočeských měst a dálnici D1. Virtuální procházka městem ve vysokém rozlišení je fascinující, opravdu vidíte každý kámen! Google se při svém nenasytném požírání světa a jeho přeměně na digitální model řídí celkem striktními pravidly, na fotografiích se například automaticky rozmazávají obličeje a poznávací značky aut. Je otázka, zda a jak dlouho to ochráncům dat a práv bude takhle stačit. Zneužitelnost StreetView jako takového se přitom zdá být poměrně malá, družicové snímky používané v mapách jsou rizikovější - ukazují i neveřejné prostory, tedy to, co nemá být vidět a normálně není vidět. Pro plán vloupání jsou určitě užitečnější než StreetView, jenže psychologicky je to právě naopak. Na StreetView je vidět naše okno, naše zahrádka, naše auto, při troše štěstí (smůly?) i my sami. To není snadné přijmout. Google bude pociťovat protitlak ochránců soukromí ve stále větší míře. Vlastně je dost s podivem, že ho tak dlouho nechávali celkem na pokoji. I oni asi potřebují občas něco hledat na webu...

V září překročil počet domén registrovaných v .cz číslo 600 000. Máme tedy teoreticky jednu internetovou doménu na sedmnáct obyvatel, až to bude chtít EU někde vykázat... Zajímavější by bylo vědět, kolik z těch domén je aktivních, na kolika je provozován nějaký web apod.

Co přijde po pevných discích? Nejdřív ze všeho asi flešky, ty už koneckonců přicházejí, jenže jsou zatím málo výhodné, cenově i spotřebou, leda v profesionálních diskových polích, kde jsou extrémní nároky na rychlost - ano, existují i flash paměti, které jsou při zápisu i čtení suverénně rychlejší než HDD, samozřejmě se poněkud liší od obyčejné „klíčenky“. Zatím se ale nevyplatí dělat je vysloveně vysokokapacitní. Intel a ST Microelectronics zkoumají zcela odlišné technologie, o nichž možná neuslyšíme už nikdy a možná naopak hodně - tak za patnáct let. Jedna z nich se jmenuje PCRAM a funguje na principu fázových přechodů ve speciálním skle: lokálním zahřátím sklo přejde do amorfního stavu, lokálním ochlazením krystalizuje. Hezké je, že tak lze kódovat více bitů jednou paměťovou buňkou, protože se dá rozlišit více než dva krajní stavy (to u některých flash pamětí taky - binární kód bude pořád užitečný z logického hlediska, ale už nikoli nezbytný hardwarově). Jinou možnou technologií budoucnosti je STTRAM využívající průchodu polarizovaného elektrického proudu magnetickým materiálem - zní to šíleně, ale proud se dá opravdu polarizovat, přinutit všechny elektrony v něm, aby měly stejný spin. Tuhle technologii zkoumá vedle Intelu a ST i Hynix spolu se startupem Grandis - a nejspíš mnozí další. Pevný disk, rotující a poháněný motorem, je koneckonců takovou zvláštní ozvěnou technologií devatenáctého století a nahrazen být musí. Legrační je, že ještě před nějakými deseti dvanácti lety Nokia (a asi nejen ona) uvažovala o mobilním telefonu s vestavěným diskem...

Ucho na zemi 9/2009

2010-02-15T02:01:00.000+01:00

eBay prodal Skype skupině soukromých investorů. Zpráva jako hrom, ale upřímně, je to důležité? Pro akcionáře eBay ano, ti se mohou právem zlobit, že firma draze koupila a levně prodala. Pokud však znají elementární základy makroekonomiky, pak si jistě vzpomenou na lekci o utopených investicích: lepší něco než nic. A pro nás ostatní? Sotva. Kapitál se přesouvá sem a tam, oborem IT to nehne.

Zato jím hýbe krize. Tržby povážlivě klesají. Ve druhém čtvrtletí šel celosvětový trh PC dolů o deset procent meziročně, český o 20 % meziročně a oproti Q1 2009 skoro o 40 %, což je hrůza. Domácnosti ještě nakupují, firmy ani trochu, což je celkem vysvětlitelné. Myslíte, že právě teď prodáte nějaké notebooky třeba do aerolinek? Ke koncovým spotřebitelům ještě krize nedorazila, ti se naopak radují z nízkých cen, které přináší. A nakupují a zadlužují se na palubě Titaniku.

Datové schránky se po rozpačitém startu - ale co v e-governmentu nemělo rozpačitý start? - snad trochu vzmáhají, odlaďují a získávají důvěru. Za dva roky nebudeme vědět, jak jsme mohli žít bez nich - pořád si myslím, že to je dobrá a zásadně důležitá věc. Kromě toho by mohla uživit řadu dodavatelů. Ti chytřejší to už pochopili, ti... opatrnější ještě mají čas do vlaku naskočit. Myslím, že by to nebyl špatný nápad.

Politici a strany se učí zacházet se sociálními médii, přesněji řečeno s jediným, což je Facebook. Můžete se tam stát třeba přítelem Zdeňka Škromacha nebo shlédnout žertovné video s Mirkem Topolánkem v masce hokejového brankáře (z roku raz dva). Je to celé jeden velký omyl. Neinternetová generace se o tom ani nedoví a internetová z toho má beze zbytku PÍP! chci říci legraci. A právem. Nechte toho, pánové, Obamu nám stejně nezahrajete. (A jak je vidět, jemu taky to mistrné zvládnutí kampaně 2.0 není nic platné - když musel začít pracovat.) Jediná výhoda internetové kampaně spočívá v tom, že je levná, takže Ústavní soud jí neublíží.

Apple uvedl Mac OS X 10.6 aka Snow Leopard. Je to jen nevelké vylepšení stávajícího Leparda, což nakonec naznačuje i číslo verze. Windows 7 mají dle jména větší ambice, ale taky je to v podstatě jen Vista Service Pack (i když posun vpřed je asi větší než u Apple, přinejmenším se tak z Visty stává použitelný operační systém; na druhou stranu, Leopard byl použitelný už předtím). Obecně vzato, od operačních systémů žádné velké změny už asi čekat nemůžeme, dokud se neprosadí zásadně nové technologie, třeba to ovládání hlasem, na které už čekáme tak dlouho. Osobně bych si spíš vsadil na přechod od UI k AI, tedy od uživatelského rozhraní k umělé inteligenci. „Hale, chci plné manuální ovládání.“ - „Ne, Dave.“

Jasným trendem v IT je dnes „good enough“, tedy nikoli více dovedností a výkonu za více peněz, ale stejně jako dosud (nebo i méně) za méně peněz. Viselo to ve vzduchu už pár let (viz Carr: IT Doesn't Matter atd.), krize však spustila opravdovou vlnu. Nastal skutečně čas pro webové aplikace a také pro jednoduché systémy nepřecpané fíčurami. Komu z dodavatelů softwaru to ještě nedošlo, pro toho už je málem pozdě. Komu ve firemních IT odděleních to ještě nedošlo, ať se rychle zamyslí - když to dřív dojde finančnímu řediteli než jim, bude s nimi zle. IT se vrací k zemi. I kdyby se ta zem paradoxně jmenovala cloud computing. Jinými slovy: IT je už dost dokonalé, aby si mohlo dovolit být jednoduché.

V Google Maps se nedávno objevil nový pěkný prvek: kliknete na panáčka a mapa najde vaši aktuální polohu. I když nemáte GPS. I když se poloha nedá určit z IP adresy. Stačí mít aktivní wi-fi připojení. Google, aniž by to moc rozhlašoval do světa, disponuje mapou poloh wi-fi sítí, a to velmi aktuální a podrobnou a hlavně neuvěřitelně obsáhlou. Velice zajímavá a oficiálně nikým nezodpovězená je otázka, kde ta data vzal. V zásadě existují dvě metody, Google pravděpodobně kombinuje obě: buď někdo jezdí po ulicích, měří a získaná data prodává (zájemců je jistě víc než Google), anebo Google sbírá data z mobilních telefonů, na nichž současně 1) běží nějaká jeho aplikace, 2) je vybaven zapnutou GPS a 3) je připojen k wifi, tudíž zná a může odeslat její SSID.

Budiž, je to trochu strašidelné, ale zároveň koneckonců užitečné – a není to nelegální (možná by mělo být, ale to je zas jiná otázka). Horší je, že Google tu polohu pozná, i když nejste přihlášeni ke svému účtu – i když žádný účet u Google nemáte. Kdo je hodně citlivý na své soukromí, měl by ještě dnes odinstalovat Google Gears z prohlížeče, bez nich to zatím nefunguje. Salámová technika v praxi, odkrajování koleček: pohodlí za soukromí. Pořád se o tom mluví, názorná ukázka neuškodí. Vypnete to, schválně? Mimochodem, je to další ukázka, že wi-fi je hodně problematická technologie.

A na domácí scéně? Je-li jednou z hlavních zpráv stěhování distributora Tech Data do nového sídla (a jeho skladu do pohraničí), jasně z toho plyne, že se neděje vlastně nic. A pokud ano, tak pod hladinou - tedy v oblasti webových aplikací, miniaturních startupů nebo naopak u firem, jež domácí scénu už opustily a hrají na větším hřišti - Good Data, AVG, Kerio... Zapomínáme na ně. Oni na nás také. To druhé je (skoro) v pořádku, to první je myslím chyba.

Řidičák na počítač

2010-02-15T01:58:00.003+01:00

Než dostanete řidičský průkaz, musíte se leccos naučit a také složit zkoušku. Povinným minimem je znalost dopravních předpisů a základní dovednosti řízení vozu. U osobního počítače se samozřejmě nic podobného nevyžaduje, přesto se dá vymezit suma základních znalostí, jež by si měl každý osvojit - ve vlastním zájmu.

Hlavní důvod je ten, že i počítačem lze dnes natropit dost škody, především sobě. Patrně to první, co by se měl začinající uživatel naučit, je bohužel také jedna z těch obtížnějších věcí: zásady bezpečnosti. K těm patří nejen správně nastavený antivirus a firewall - o to by se tak jako tak měl postarat odborník - ale především rozumné chování. Které maily máme ignorovat? Kde jsou zrádné oblasti na webu? Pro začátek je dobré si zapamatovat, že banka vám nikdy nepošle žádný mail a pokud to tak vypadá, jde vždy o podvod; že nabídky výhodných finančních transakcí přicházející od tajemných osob z druhého konce světa jsou rovněž pokusem o podvod; že na odkazy v nevyžádaných mailech je lépe neklikat; že v pochybnostech je nejlépe nedělat vůbec nic a zeptat se někoho, kdo se vyzná lépe.

Co všechno je dobré s počítačem umět? Na prvním místě prohlížení webu a elektronickou poštu - to je to nejsnazší a nejužitečnější, není třeba studovat, rychlejší a snazší je odkoukat a vyzkoušet. O pokročilejších možnostech e-mailu včetně propojení s kalendářem už nemusí být na škodu si něco přečíst. Další univerzální a víceméně nutnou dovedností je práce s kancelářskými programy: texty, tabulky, často i prezentace. Může jít o známý balík programů Microsoft Office nebo o jakýkoli jiný, třeba Open Office nebo NeoOffice, které jsou ke stažení zdarma. Tady se už zpravidla vyplatí investovat do dobré učebnice nebo do kursu. Napsat dopis nebo sečíst v tabulce několik sloupců čísel zvládne každý sám od sebe, ale kancelářské programy dovedou mnohem víc a mohou ušetřit mnoho času a práce - když víte, jak na to.

Namísto dalších specializovanějších znalostí je většinou dobré napřed obětovat trochu úsilí na pochopení obecnějších principů fungování počítačů a internetu. Jisté minimum technických znalostí sice není nezbytně nutné, ale s autem se také jezdí lépe a bezpečněji, znáte-li víc než pedály, volant a nádrž na palivo. U počítačů to znemená hlavně chápat organizaci digitálních dat - soubory na disku, formáty obrázků a videa, zálohování, nastavení hlavních funkcí a voleb operačního systému. Stejně tak je vhodné seznámit se s fungováním internetu - typy připojení, nastavení prohlížečů a jejich doplňků, šifrování dat, pokročilejší vyhledávání pomocí logických výrazů. Opět lze doporučit jak dobrou knížku, tak vlastní experimenty. Je pozoruhodné, v jak malé míře se ohnromné schopnosti digitálních technologií skutečně využívají.

Řekni mi, co používáš...

2010-02-15T01:58:00.000+01:00

Pohybujete-li se nějakou dobu mezi počítačovými odborníky - jak opravdovými, tak těmi v uvozovkách - nemůžete si nevšimnout, jak silně se ztotožňují se svými nástroji.

Málokterý mechanik bude kolegu posuzovat podle toho, jakou značku nástrčných klíčů používá. Spíš si bude všímat toho, co s nimi dovede udělat. Mezi počítači je to složitější a začíná to už běžnými uživatelskými pomůckami. Jsou lidé, kteří z vašeho internetového prohlížeče dovedou odvodit váš charakter, inteligenci a celkový přístup k životu. Internet Explorer? Konformní maloměšťák bez rozhledu po světě. Google Chrome? Módní panák. Safari? Snob. Firefox? Ujde, ale neradujte se předčasně, znalci ještě prozkoumají, jaké doplňky v prohlížeči máte a vyřknou ortel až poté. To prosím není nadsázka, opravdu to takhle funguje - a dokonce i na podvědomé úrovni.

Programátoři mezi sebou vedou urputné spory týkající se používaných nástrojů již po desetiletí. Autor této úvahy patří ke generaci formované slavným pamfletem Eda Posta nazvaným Opravdoví programátoři nepoužívají Pascal. Je to napůl žertem, napůl vážně míněná oslava osamělého počítačového kovboje, který „je úplně šťastný, má-li překladač Fortranu, děrovač štítků a pivo“. (Programovací jazyk Fortran nám tehdy byl tím, čím ostrým hochům na Divokém západě Colt Peacemaker - přesněji řečeno, tak jsme si to představovali.) O málo později se lidé hádali o jazyk BASIC . může se používat ve školách, nebo kazí dětem logické uvažování? Spor pokračuje plynule dodnes, ač v něm už dávno jde o úplně jiné pomůcky.

Jak je vidět, lidem od počítačů v zásadě nezáleží na tom, o co konkrétně se hádají, jen když se hádají. Klíč k pochopení spočívá asi v tom, že skoro všichni máme sklon plést si počítače, programy a podobné věci - ano, dnes i mobilní telefony - se součástí vlastní osobnosti. Ohrnujete nos nad mým notebookem Apple, protože sami používáte HP? To znamená, že ohrnujete nos nade mnou, nad mým úsudkem, vkusem, schopnostmi! A oheň je na střeše.

Mimochodem, právě Apple je již po dlouhou dobu snad nejvýraznějším příkladem ztotožnění uživatele se značkou. Slovo „kultovní“ se v dnešní populární kultuře používá nadměrně, ale sem patří. Velkou část zákazníků Apple tvoří nadšení fanoušci, kteří se automaticky a zcela dobrovolně stávají nadšenými propagátory příslušných výrobků. To občas vyvolá reakci zbytku světa - a zas se je na internetu oč přít.

Diskuse, zda je lepší PC nebo Mac, Firefox nebo Explorer, Java nebo C++ (a tak dále) neskončí nikdy. Díky tomu nemají jejich účastníci čas položit si otázku, co je vlastně vede k tomu, aby se v takové míře ztotožňovali se svým majetkem a nářadím. To je dobře, protože odpověď by je možná nepotěšila: nahrazovat si kus osobnosti a sebeúcty továrním výrobkem za pár tisíc neříká o člověku nic povzbudivého.

Bity, bajty, terabajty

2010-02-15T01:57:00.000+01:00

Teplota se měří ve stupních, vzdálenosti hvězd měříme na světelné roky a pivo na půllitry. V jakých jednotkách se měří důležité věci kolem počítačů?

Základní jednotkou informace je bit: jednička nebo nula, zapnuto nebo vypnuto, bílá nebo černá, obecně tedy hodnota, která může nabývat dvou stavů a vždy je v jednom z nich. První následující větší jednotkou je osmice bitů, jíž se říká bajt - anglicky byte, v češtině se ujal fonetický přepis. Pro osmici se počítačoví inženýři historicky rozhodli mimo jiné proto, že z osmi jedniček a nul poskládáte 256 různých kombinací a to už je dost na odlišení všech písmen abecedy - velkých, malých i s většinou diakritických znamének - dále číslic a všemožných dalších znaků. Jeden bajt tedy odpovídá jednomu písmenu. Tento článek má (včetně mezer, které nesmíme zapomenout započítat) asi 2800 znaků a vešel by se tedy do 2800 bajtů. Ve skutečnosti zabere na disku počítače víc - podle toho, jaký program k jeho napsání použijete - protože spolu s textem se do souboru uloží další pomocné údaje.

1024 bajtů tvoří jeden kilobajt. Proč 1024 a ne tisíc, když kilogram má tisíc gramů? Protože v informatice je praktické pracovat s násobky dvou a 1024 jsou dvě na desátou. Jako zkratka pro kilobajt se používá KB, psáno s velkým K - právě proto, aby se to odlišilo od běžnějšího významu předpony kilo-.

Pro praktické účely potřebujeme daleko větší jednotky. Dnes už nestačí megabajty (1 MB = 1024 KB), ale gigabajty (1 GB = 1024 MB) a leckdo má v domácím počítači disk o kapacitě jednoho či dvou terabajtů (1 TB = 1024 GB). Středně tlustá kniha, třeba Proces od Franze Kafky, má asi 450 000 znaků, pořádně tlustá, například něco od Stephena Kinga, může mít 1,5 MB. Kolik místností plných knih se vejde na váš disk, si pak můžete spočítat sami. Fotografie, hudba a zejména filmy zaberou místa víc, celovečerní film v přijatelné kvalitě se zpravidla vejde do 2 GB.

Jedna věc je uskladnit data, druhá odeslat je. Přenosové rychlosti se měří v bitech (nikoli bajtech) za vteřinu. Pro násobky se opět používají předpony kilo- a mega-, v tomto případě se jimi však rozumí desítkové, nikoli dvojkové násobky, takže kilobit za vteřinu, který se značí kbps (kilobit per second) je 1000 bitů za vteřinu (neboli 125 bajtů za vteřinu). Podobně Mbps je milion bitů za vteřinu. Je to trochu matoucí, ale dá se na to zvyknout a hlavně se to dnes už rozhodně nedá přejmenovat na něco logičtějšího.

Teď už víte, že soubor o velikosti 2 MB se po lince o rychlosti 2 Mbps určitě nepřenese za vteřinu, protože si bity a bajty nepletete ani náhodou. Často se však nepřenese ani za teoretických 16 vteřin, protože rychlost udávaná ve smlouvách představuje horní mez, na cestě může být mnoho jiných úzkých míst a také musíme rozlišovat rychlost "od vás" (upload) a "k vám" (download). Ale to už je zas jiná pohádka.

Co počítače nedokážou

2010-02-15T01:55:00.002+01:00

Možnosti počítačů se stále rozšiřují, způsob ovládání zlepšuje. Laciný mobilní telefon disponuje výpočetním výkonem, jaký před dvaceti lety neměla většina vědeckých výzkumných center. Existují však úkoly, na něž počítače nebudou stačit nikdy?

Ano, existují. Prvním důležitým příkladem je kvalitní překlad z jednoho jazyka do druhého. Počítače samozřejmě překládat dovedou - slova, věty i delší texty, například Google Translate je vynikající služba, která zdarma a bleskurychle zvládne převody mezi několika desítkami jazyků včetně češtiny. Když dostanete mail ve svahilštině nebo hebrejštině, pomůže vám ho rozluštit, případně rovnou přeložit třeba do thajštiny. To je samo o sobě nesmírně užitečné. Kdybyste však chtěli týmž způsobem přeložit třeba Egypťana Sinuheta z autorovy rodné finštiny do češtiny, dopadne to katastrofálně.

Problém není ani v délce textu, ani ve slovní zásobě, ani ve složité gramatice, idiomech a tak dále. To všechno se zvládnout dá. Problém je v tom, že počítač překládá, aniž by chápal význam textu. Překlad je pro něj posloupností formálních operací. Na návod k pračce to může - a někdy nemusí - stačit, na sebejednodušší beletrii to nestačí nikdy. Naučit počítače chápat význam - ať už slovo chápat znamená cokoli a ať ho dáme do sebevětšího počtu uvozovek - neumíme a zřejmě to nepůjde nikdy. Text se nedá pochopit bez kontextu, a kontextem je náš život, naše každodenní zkušenost, což platí pro všechny texty - Sinuheta, Shakespeara i ten návod k pračce. Všichni máme důvěrnou zkušenost s tím, co znamená mít nohy, ruce, oči, radost, hlad. Museli bychom tedy takovému stroji nějak vysvětlit, co to je být člověkem. Tady začíná filozofie a sci-fi (co to je vědomí? co to je myšlení? lze myslet bez vědomí?), ale zároveň končí možnosti počítačových inženýrů.

Druhý příklad nemožnosti je přízemnější, ale užitečnější: počítače nedovedou rozložit dostatečně velké číslo na prvočísla. Přesněji řečeno, dovedou to, ale trvá to tak dlouho, že to vyjde nastejno, jako by to neuměly vůbec. S malými čísly to zvládne snadno i člověk: po krátké úvaze si uvědomíte, že 75 = 5x5x3 a po troše počítání přijdete i na to, že 308 = 2x2x7x11. Počítač takto snadno rozlouskne mnohem větší čísla: třeba dvaceticiferné ho vůbec nerozhází. Když těch cifer však bude několik set, prodlouží se výpočet na roky a desetiletí.

To je dobře, protože díky této skutečnosti existují spolehlivé šifry zajišťující bezpečnost internetového bankovnictví, elektronického podpisu a mobilních hovorů. Počítače jsou sice stále rychlejší, ale to není problém - stačí šifrovací klíč čas od času prodloužit o další číslice. Matematici si jsou téměř jisti, že žádná zkratka k řešení tohoto problému nevede, že jde tedy o skutečnou a holou nemožnost - definitivní důkaz však zatím nemají. Kdyby se tedy našel někdo geniální, možná by příští verze tohoto článku byla o polovinu kratší a celý moderní svět by byl po uši ve velkém průšvihu.

Dál a dál, konce nedohlédneš

2010-02-15T01:54:00.002+01:00

Počítače jsou rok od roku výkonnější, zatímco jejich průměrné ceny zůstávají zhruba stejné, nebo mírně klesají. Jedním z faktorů v pozadí tohoto vývoje je takzvaný Moorův zákon.
Gordon Moore, jeden ze zakladatelů firmy Intel, roku 1965 odhadl, že množství tranzistorů, které lze umístit na jeden čip (neboli integrovaný obvod), se díky technickému pokroku každým rokem zdvojnásobí. Výkon čipu a složitost jeho funkce je tím větší, čím více tranzistorů součástka obsahuje. Dá se tedy říci, že stejně pravidelně se zdvojnásobuje i výkon celých počítačů -- čipy jsou základními součástkami, z nichž se počítače (i jiná elektronická zařízení) stavějí. U počítače patří k rozhodujícím druhům čipů procesor a paměti. Dvojnásobek za rok pochopitelně znamená čtyřnásobek po dvou letech, osminásobek po třech... a tak dále. Výkon roste podél exponenciální křivky.

Moorovo pozorování bylo později upřesněno a dnes se obvykle formuluje tak, že výkon procesoru se zdvojnásobí při konstantních nákladech vždy jednou za 18 měsíců. To je motor, který žene vpřed celý počítačový průmysl. Výkonnější počítače znamenají, že na nich lze používat stále složitější software. Naprosto realistický vzhled fantastického světa filmu Avatar je vlastně důsledkem Moorova zákona: James Cameron musel řadu let čekat, než konečně disponoval technikou schopnou jeho představu uskutečnit. Totéž platí o bleskurychlém hledání pomocí Google, o výkonných mobilních telefonech, vlastně o všem, co v digitálním světě pokládáme za samozřejmost.

Moorův zákon zároveň stále vyprazdňuje peněženky zákazníků a plní kapsy investorů, protože díky němu je informatika oborem, který se hýbe vpřed a kde je pořád co prodávat. Počítače velmi rychle morálně zastarávají - po dvou či třech letech už těžko obstojí v konkurenci novějších modelů, jež dovedou nové věci. Tím se usnadňuje práce marketingu. Vždy může argumentovat, že nové digitální zařízení má další, dosud nevídané rysy, a dost často je to i pravda (jako třeba v případě dnes běžné integrace GPS čipů do mobilních telefonů, což by před několika lety bylo technicky i obchodně nemyslitelné).

Může se stát, že dospějeme k „postačujícím“ počítačům, takže o další stupňování výkonu nebude zájem? Pravděpodobně ne. Moorovu exponenciálu však mohou zastavit technické obtíže plynoucí ze stálého zmenšování polovodičových struktur. Existují fyzikální meze, za které se jít nedá, avšak ještě dřív by začala být výroba čipů stávajícími technologiemi neúnosně drahá. Výzkumníci však pracují na nových postupech, k nimž patří třírozměrné vrstvené čipy, využití nanotechnologií a nové materiály. Finanční motivace vyrábět stále výkonnější počítače a elektroniku je obrovská, tomu odpovídají i částky vložené do výzkumu. Zdá se tedy, že trend bude pokračovat. To znamená, že váš nynější špičkový notebook bude za pár let už zase na vyhození - a také, že skoro vše opravdu zajímavé a převratné nás v digitálních technologiích teprve čeká.

Čemu se smějí ajťáci

2010-02-15T01:53:00.000+01:00

Víte, jak odlišit extrovertního programátora od introvertního? Když s vámi mluví ten extrovertní, dívá se na vaše boty, ne na svoje.

Na Silvestra je zvykem vyprávět žertovné příběhy a takzvané historky z natáčení. Kolem počítačů je humoru až až, z větší části je však nepřeložitelný - však víte, jak dopadnou vtipy, když se vysvětlují. Na ukázku typický počítačový vtip: víte, proč si programátoři pletou Halloween a Vánoce? Protože Oct 31 = Dec 25. Anebo aforismus: nikdy nepodceňuj šířku přenosového pásma dodávky plné magnetických pásek, která se řítí po dálnici. (Zasmáli jste se?)

Srozumitelnější jsou žerty, které si počítačoví technici tropí z nás, prostých uživatelů. Oblíbené jsou historky z tzv. helpdesků - telefonické podpory zákazníků. Tak třeba: -Víte jistě, že jste zadal správné heslo? -Ano, určitě. Viděl jsem, jak to dělá kolegyně. -A můžete mi to heslo říci? -Ano. Je to pět hvězdiček. (Tohle se už určitě stalo a ne jednou.) Anebo: -Můj počítač stále hlásí, že nemůže najít tiskárnu. Už jsem mu ji dokonce přinesl ukázat před monitor, a pořád nic. (Tomu bych nevěřil, ale možné je všechno.)

Potenciálně zábavná je totiž už sama situace, v níž se setkávají dvě skupiny lidí: jedni víceméně zmatení technikou, kterou potřebují používat, druzí znalí techniky, ale víceméně zmatení komunikací s jinými lidmi. To je námět na film - a pár jich existuje, plus úspěšný televizní seriál The IT Crowd, česky známý jako Ajťáci. Pochopitelně to jsou stereotypy, většina uživatelů nejsou zmatení hlupáčci a většina ajťáků nejsou sociopaté s nikdy nemytými vlasy. Ovšem většinu Skotů také netvoří skrblíci. Bez zakořeněných stereotypů by skoro žádné vtipy nebyly. Takže - víte, jak se pozná programátor u řezníka? Trvá na tom, že kilo salámu má mít 1024 gramů.

Jenže už to není, co bývalo. Kdysi tvořili počítačoví znalci malou a uzavřenou sektu, byli to báječní muži (tu a tam i ženy) od počítacích strojů, udržující tu zázračnou, složitou a citlivou techniku v chodu znalostmi i intuicí. Programovali v binárním kódu a vtipy si v něm možná vyprávěli také. Dnes má osobní počítač každý, počítačoví kouzelníci nám zevšedněli a technické zázraky jakbysmet. Kultovní (mezi ajťáky) kreslený seriál XKCD nedávno přinesl jednoduchý obrázek mladého muže, který za monitorem nahlas přemýšlí: Můj procesor teď provádí miliardy operací za sekundu, aby mohl fungovat operační systém, v němž jsem spustil webový prohlížeč, v němž běží další softwarový kód, a ten vykresluje každou vteřinu několik desítek videosnímků. A to všechno proto, že chci vidět kočku, jak skáče na bednu a spadne dolů. (Zamyslí se.) Vždyť já jsem Bůh.

A co teď? Je tohle legrace, zpráva o stavu světa nebo jen nesmysl? Jak vždy - jak pro koho.

Počítače a internet v roce 2010: vlastně nic nového

2010-02-15T01:52:00.000+01:00

Tak kde jsou ti roboti, kteří dovedou všechno od úklidu domácnosti po řízení vesmírné lodi? Kde je ďábelský superpočítač - ústřední mozek lidstva? Co kyborgové? Žijeme v nějaké pořádné virtuální realitě, když už ne přímo v Matrixu?

Kdepak, vypadá to, že zas nic, přestože se za chvíli začne psát rok 2010, a to je pro všechny starší než mladé sám o sobě letopočet ze sci-fi. Znovu se ukazuje stará známá pravda, že věštit budoucnost je v podstatě k ničemu. Některé dílčí předpovědi se sice splní, to však přehlédneme vedle těch velkých věcí, jež opravdu hýbou světem - a na něž nikdo ani nepomyslel. Globální oteplování, patovou partii supervelmoci s hrstkou teroristů ani nynější podobu internetu nepředvídal prakticky nikdo, zato oněch robotů, létajících aut a pravidelných linek na Mars jsme mívali plné knihy a hlavy.

Počítače se vyvinuly dost prozaickým směrem - jako univerzální pracovní pomůcka, komunikátor a hračka. To se v dohledné době nezmění, v příštím roce už vůbec ne. Co nás tedy čeká a co bychom neměli přehlédnout?

Především nepomine letitý problém - počítače jsou nespolehlivé a obtížně se s nimi pracuje. Není náhodou, že největší úspěch mají poslední dobou ty počítačové firmy, které tento problém chápou a aspoň částečně zkoušejí řešit - zejména Apple a Google. My uživatelé nechceme nic složitějšího než ledničku, přinejhorším než DVD přehrávač. Máme už plné zuby instalací, nastavování, hledání signálu, konfigurace a všech těch obtěžujících záležitostí. Nebaví nás být za hlupáky tváří v tvář technice, kterou jsme koupili za nemalé peníze. Skončily pionýrské doby, kdy člověk leccos odpustil výměnou za to, že to vůbec existuje a chvílemi funguje. Mobilní telefony nám denně dokazují, že spolehlivá a jednoduchá digitální technologie existuje. Výrobci počítačů a softwaru, kteří tohle pochopí a zvládnou mezi prvními, se utopí v penězích. Stane se to už v roce 2010? Asi ne.

Velkým příběhem dnešního internetu jsou tzv. sociální sítě, tedy systémy jako Facebook a Twitter. Zdá se, že jejich tvůrci zakopli o něco trvalejšího, o novou formu společenského života provozovanou mimo prostor a trochu i mimo čas. Není to ani přechodná móda, ani zhouba běžných mezilidských vztahů a styků. Sociální sítě dneška jsou hlavně pro teenagery a neklidné mládí, ale to se už mění, ostatně Facebook má v ČR přes milion uživatelů. Nejste-li tam, zvažte to - možná by to mohlo váš život obohatit. Lidí, kteří se k této hře připadjí v roce 2010, nebude málo.

Trend, kolem nějž se dnes v digitálním světě točí nejvíc peněz, je použití mobilních technologií. Vše, co jsme včera měli na stolním počítači a dnes máme na přenosném budeme zítra chtít v kapse. Chytré mobilní telefony už nejsou jen pro manažery a zbohatlíky - což je stejná změna, jako když došlo kolem roku 2000 k demokratizaci vlastnictví obyčejných mobilů. Nebýt stále online bude brzy stejně málo obvyklé, jako je dnes výstřední nebýt kdykoli k dovolání. Výhody i nevýhody snadno domyslí každý za sebe. S všudypřítomným plnohodnotným internetem souvisí rozmach velkých datových center. Kapesní přístroje slouží vlastně jen pro zobrazování dat, hlavní část výpočetní práce se odehrává někde daleko - stejně jako když dnes zadáte dotaz do Google a váš počítač slouží jen j jeho odeslání a přijetí odpovědi, vše ostatní se děje jinde. Centralizace je efektivní, ale nebezpečná; z datových center se stávají zranitelné uzlové body naší civilizace. Autoři sci-fi a katastrofických thrillerů tím dostali novou a zřetelnou inspiraci. Život je však bohužel zas nejspíš předběhne, jako to dělá pořád.

Slavné omyly slavných počítačových podnikatelů

2010-02-15T01:51:00.000+01:00

V každém oboru se čas od času někdo dopustí omylu, který vejde do dějin. Podívejme se na několik příběhů ze světa počítačů k pobavení i zamyšlení.

Omyl první, rok 1943: „Na světě je trh asi tak pro pět počítačů,“ řekl prý Thomas J. Watson, zakladatel nejslavnější počítačové firmy - IBM. Stál v jejím čele IBM roku 1914 do své smrti v roce 1956. O předválečné IBM (která zpočátku nesla několik jiných jmen) se dnes mnoho neví ke škodě všech, kdo se o počítače zajímají. Byla vedoucím světovým výrobcem děrnoštítkových počítacích strojů, dodavatelem pro většinu významných průmyslových podniků světa - k velkým uživatelům patřila například firma Baťa. K počítačům byl od těchto strojů vlastně jen kousek, takže je s podivem, že Watson jejich potenciál nerozpoznal. Na druhou stranu není jasné, zda tu slavnou větu vůbec vyřkl. Elektronková monstra chlazené leteckými motory, jimiž první počítače byly, se však pro byznys opravdu nehodily a skutečně se jich nepostavilo o mnoho více než pět. Rozmach počítačů nastal až v druhé polovině padesátých let díky novějším technologiím. Watson starší se razantního nástupu IBM do tohoto oboru již nedožil, ale jeho syn firmu tímto směrem vedl až ke světovému prvenství.

Omyl druhý, rok 1977: „Neexistuje důvod, proč by někdo chtěl mít počítač doma, " řekl Kenneth H. Olsen, zakladatel společnosti DEC. Ta byla tou dobou téměř stejně vlivná jako IBM, vyráběla menší počítače - avšak takové, které by opravdu doma nikdo mít nechtěl a nemohl, pořád zabíraly pořádnou skříň a stály víc než dobré osobní auto. Olsen si byl jist, že trh pro osobní počítače neexistuje. Shodou okolností jen o několik měsíců po jeho přednášce, v níž svou skepsi formuloval, dokončili dva mladíci v Kalifornii svůj prototyp prvního takového počítače. Jmenovali se Wozniak a Jobs a svou mašinku pokřtili jménem Apple. Ještě pár let byly osobní počítače skutečně jen pro nadšence a domácí kutily, pak se však prosadily i do podniků a začala jejich éra, která trvá dodnes. DEC, později přejmenovaný na Digital, však již neexistuje - pohltila jej firma Compaq, kterou později zas koupil Hewlett-Packard. Někdejší garážový byznys Jobse a Wozniaka naproti tomu docela solidně vyrostl.

Omyl třetí, rok 1981: „640k musí stačit každému." Bill Gates to takhle nikdy neřekl, ale z obecnéího povědomí ta věta půjde už těžko vyřadit - připisuje se mu po desetiletí jako důkaz jeho malé prozíravosti. Šesti sty čtyřiceti kily nemyslel zakladatel Microsoftu váhu ani výplatu, ale velikost operační paměti osobního počítače. Její typická velikost se tehdy během několika let zdesateronásobila z 64 KB na 640, což Gates kvitoval jednak obdivně, jednak poznamenal, že tak rychlý nárůst nikdo nečekal. Programy a operační systémy Microsoftu skutečně ještě dlouho počítaly s touto základní velikostí paměti, zatímco součástky se stále zlevňovaly a megabajty přibývaly až po dnešní běžnou hodnotu 2 GB, což je víc než dvoutisícnásobek toho, co Gates - ale samozřejmě nejen on - roku 1981 pokládal za nesmírně mnoho.

Poučení ze všech tří omylů je jediné: když si myslíte, že se něco už nezmění, téměř vždy se mýlíte. A neplatí to jen o počítačích.

12 věcí, které můžete udělat příští rok

2010-02-15T01:50:00.002+01:00

Změňte webový prohlížeč. Prohlížeče dodávané výrobcem - Internet Explorer na PC a Safari na počítačích Mac - jsou velmi kvalitní, to ale neznamená, že nemůže existovat nic lepšího. Pokud jste tak již neučinili, rozhodně zkuste Firefox. Je k dispozici pro PC, Mac i Linux, je zdarma a jeho nejlepší vlastností je možnost rozšířit jej o spoustu doplňků. Chcete třeba zakázat zobrazení reklamy? Nic snazšího, přidejte si k Firefoxu kouzelnou maličkost jménem Adblock Plus. Vedle Firefoxu se bude stále více prosazovat nový prohlížeč Chrome, jehož výrobcem je Google - jednoduchý, velmi rychlý, také zadarmo a také rozšiřitelný. Třetí výborná možnost se jmenuje Opera. Zkuste, možná se vám bude s internetem pracovat lépe.

Hledejte na: www.firefox.cz, www.google.cz/chrome, www.opera.com

Čtěte knížky elektronicky. Americké gigantické knihkupectví Amazon.com nedávno začalo prodávat svou vynikající čtečku Kindle i mimo USA, můžete si ji tedy bez problémů koupit a používat i vy - nakupovat na dálku knihy z výběr tří set tisíc titulů. Do čtečky lze nahrát i vlastní texty z počítače, dají se do ní také odebírat noviny a časopisy, zatím bohužel ne české. Co je na tom přitažlivé? Možnost mít a číst knihu hned, jakmile si ji na webu vyberete - a také nosit s sebou celou knihovnu ve váze 300 gramů. A pozor: Kindle není jediný, má hodně výtečné konkurence, například Sony Reader nebo nizozemský iRex. A podobných čteček bude na trhu přibývat.

Zhubněte s počítačem. Jestli potřebujete shodit pár kilo a nechcete, aby zůstalo u nesplněného přání, opatřte si některý z mnoha programů pro sledování denního režimu. Vaše šance se tím pronikavě zvýší. Bez poctivého zapisování a sčítání zkonzumovaných kalorií to téměř nejde. Dobrý software vám snadno spočte kalorický obsah potravin, stanoví rozumné cíle a na pěkných grafech vám ukáže, jak se k nim blížíte. Ještě lepší bude nemít ho na PC, ale v chytrém mobilním telefonu, který máte stále u sebe. Tu čokoládovou tyčinku spolknutou jen tak v chůzi pak před sebou nedokážete zapřít.

Hledejte na: www.lucy.cz/energeticke-tabulky

Zorganizujte si život lépe. Je mnoho způsobů, jak si vnést trochu pořádku do kalendáře, úkolů a životních cílů. Nijak zvlášť nezáleží na tom, pro který se rozhodnete, stačí zvolenou metodu pochopit a držet se jí. Na webu je dnes obrovské množství jednoduchých, ale účinných pomůcek. Jejich výhodou je, že k nim máte přístup odkudkoli, kde je počítač a internet, a také ze svého mobilu. Mnoha lidem vyhovuje kalendář a seznam úkolů od Google, neměli byste ale přehlédnout ani Vitalist nebo skvělou pomůcku s legračním názvem Remember the Milk. K tomu můžete ještě přidat přísnou, ale velice účinnou zásadu: každý den večer by vaše mailová schránka měla být dočista prázdná - vše vyřízeno, předáno někomu jinému, anebo smazáno.

Hledejte na: www.vitalist.com, www.rememberthemilk.com

Studujte s iPhonem. Majitelé telefonu iPhone vědí, že na webu nemohou nakupovat hudbu a filmy - v ČR to Apple zatím neumožňuje. Co však můžete mít hned, to je mnoho zajímavých věcí, které najdete v App Store pod záložkou iTunes U. Jsou tam výukové kursy z mnoha světových univerzit i komerčních institucí. Ve formě videoseriálů je můžete odebírat a pak na svém telefonu studovat kdykoli a kdekoli. Kdo nemá iPhone, není nijak ošizen, na webu najdete obrovské množství kvalitního studijního materiálu. Chcete zdarma absolvovat kurs astrofyziky na MIT nebo soudobé čínské literatury na Kolumbijské univerzitě? Máte možnost.

Hledejte na: ocw.mit.edu, www.apple.com/education/mobile-learning/

Zapamatujte si klávesové zkratky. Ctrl-C Ctrl-V umí každý, ale tím také znalosti většiny z nás končí. Vše, co na počítači děláte, se však dá ohromně zrychlit, když nemusíte přehmatávat mezi klávesnicí a myší. Zkratky je potřeba natrénovat, nepřejdou vám do hlavy a prstů samy od sebe, ale trocha vynaloženého úsilí stojí za to. Vyberte si jeden či dva programy, které používáte nejčastěji, třeba webový prohlížeč a textový editor, a pusťte se do toho.

Hledejte na: www.keyxl.com, nebo v nápovědě k vašemu softwaru.

Kupte si velký monitor. Je to stejně příjemné jako mít větší stolní desku. Ceny monitorů klesají, není důvod, proč neinvestovat do efektivnější práce a pořídit si 24 nebo i 27 palců. Nebojte se, že se vám nevejde na stůl, dnešní LCD jsou tenčí a lehčí, než byste si pomysleli. Jiná pěkná možnost je připojit k počítači dva menší monitory namísto jednoho velkého. Dnešní operační systémy to vesměs umožňují. Na jednom pak můžete mít například web a poštu, na druhém vše ostatní. To se dá často navíc zařídit zadarmo, máte-li někde odložený starší monitor, který už nepoužíváte.

Pořiďte si outdoorový mobil. Křehký přístroj se nehodí do přírody a do terénu. Jestli se tam často pohybujete, pak byste ke svému finskému noži, drátové pilce a goretexovým botám měli přibalit podobně nezničitelný telefon. Dá se hodit do vody nebo přejet náklaďákem a funguje dál. Novinkou na trhu v této oblasti je Nokia 3720, podobný je Samsung B2700 a modelů bude jistě přibývat. Pokud máte vysoké nároky, podívejte se také po nabídce značek specializovaných na outdoor: Evolve a Sonim. Má-li takový telefon také GPS přijímač, FM rádio a dobrý fotoaparát, pak je to jediný přístroj, který na krátké i delší cesty za dobrodružstvím potřebujete. Vhodným příslušenstvím k němu bude ruční dobíječka na kliku - protože dobrodružství, při němž máte vždy na dosah elektrickou síť, to vlastně ani není dobrodružství, že?

Investujte do mikrofinancování. Uspěchání středostavovští obyvatelé Západu, k nimž dost pravděpodobně patříte i vy, obvykle dávají trochu peněz na nějakou charitu formou trvalého příkazu. Jednou zadáte a navždy pustíte z hlavy. Je to chvályhodné, ale můžete zkusit i něco užitečnějšího a zajímavějšího, aniž byste se museli zvednout od obrazovky. Půjčte peníze drobnému podnikateli ve Třetím světě. Začít se dá už od částek 10 000 Kč, někdy i méně. Ze zjevných důvodů může taková pomoc být účinnější a trvalejší než dar - a dokonce se vám může vyplatit finančně jako každá jiná investice. Především však jste vtaženi do hry, přemýšlíte o příjemci investice jako o člověku, dozvíte se něco o jeho práci a životních podmínkách. Podívejte se třeba na český systém myElen, kde najdete informace i možnost přímo investovat, možností je však daleko víc - zadejte si do Google mikrofinance nebo mikropůjčky a uvidíte.

Hledejte na: www.myelen.com

Nabídněte k prodeji nepotřebné věci. Co je pro vás haraburdí, to se může jinému hodit. Internetové aukce jsou zábavnou hrou i užitečným způsobem, jak si nezaplnit byt zbytečnostmi. Starší počítače, mobily, knihy, domácí spotřebiče, nářadí - to všechno se dá zkusit prodat. V ČR máme zaběhnutý systém Aukro, nově u nás je dostupná i celosvětová jednička eBay. Nabídnout zboží do dražby je velice jednoduché, pak už vše běží samo. Rada pro začátek: nejde-li o zcela výjimečnou věc, začněte od vyvolávací ceny jedna koruna. Přiláká to víc potenciálních kupců a vy pak můžete se zájmem sledovat, jak mezi sebou soutěží.

Hledejte na: www.aukro.cz, www.ebay.cz

Udělejte si pořádek v heslech a PINech. Množství karet v peněžence, spousta přístupových hesel, jak se v tom vyznat? Napsat si je na papírek nebude to pravé. Pořiďte si vhodný program, který všechny tyto údaje v zašifrované podobě uloží do počítače a zároveň do telefonu. Máte je tak stále po ruce, zatímco případný zloděj přístroje se k nim nedostanete. Vám místo mnoha hesel postačí pamatovat si jen jedno. Dobrou možností je třeba eWallet od firmy Ilium Software, s výběrem vám také poradí lepší prodejci mobilních telefonů.

Naučte se jednu novou maličkost denně. A je jedno, jakou. Nové slovíčko cizího jazyka, text písničky, jak vázat windsorský uzel na kravatě, nebo recept na tvarohový koláč. Web je nádherný svou rozmanitostí. Často marníme čas bezcílným bloumáním po stránkách, ale z nouze se dá udělat ctnost: vyberte si při tom bloumání něco, co stojí za to. Důležité však je ten koláč opravdu upéct, uzel několikrát zavázat, písničku zazpívat, slovíčko správně použít ve správné souvislosti. Jednu věc denně! Je to skvělá hra se sebou, hra, ve které vždycky vyhrajete, denně si dáte dárek.

Čistota půl počítače

2010-02-15T01:49:00.000+01:00

Pokud nepracujete manuálně, nejlépe u popelářů, pak je tou nejšpinavější a hygienicky nejvíc závadnou věcí, s níž denně přicházíte do styku, téměř určitě váš počítač. Je to často vidět na první pohled, ale věřte, že to, co vidět není, je ještě daleko horší.

Počítač má všechny předpoklady, aby se stal oblíbeným místem bacilů a roztočů. Má příjemnou teplotu, je v intenzivním styku s lidským tělem, má mnoho nepřístupných zákoutí a čistí se málokdy - člověk si na to jednak nevzpomene, jednak neví, jak na to. Britští mikrobiologové loni publikovali studii, v níž porovnali, kolik baktérií žije v klávesnici, kolik na sedátku veřejného WC a kolik na klice téhož zařízení. Klávesnice zvítězila s pětinásobným náskokem. Nebuďme hypochondři, imunitní systém zdravého člověka vydrží hodně, ale hlavně tam, kde se u počítače střídá více lidí, je riziko šíření infekcí touto cestou zcela reálné.

Jak tedy čistit? Napřed uděláme něco pro své oči a dáme do pořádku monitor. V obchodech je k dostání mnoho patentních vodiček, pěn a houbiček. Většina nefunguje příliš dobře a některé mohou monitor dokonce poškodit - sklo displejů bývá potaženo antireflexní vrstvou, kterou chemikáliemi snadno narušíte. Nejlepší je zůstat u dvou jemných bavlněných hadříků, první namočíte do teplé vody, vyždímáte a čistíte, druhým leštíte do sucha. Vyhněte se i přípravkům na mytí oken, zejména těm, které obsahují čpavek.

U klávesnice záleží na typu a provedení. Většina klávesnic pro PC má odnímatelné klávesy - dají se vyloupnout. Pokud jste klávesnici nečistili dlouho (nebo nikdy), přineste si nejdřív fotoaparát a vyfoťte si ji, ať víte bez váhání, kam která klávesa patří. Pak jednu po druhé opatrně vyndejte a naházejte je do nádoby s teplou vodou a trochou saponátu. Šasi klávesnice otřete zespoda a horní část vyluxujte - většinou se dá použít běžný vysavač, ale nastavte ho na menší výkon. Klávesy vydrhněte jednu po druhé, dobře se k tomu hodí starý zubní kartáček, nechte je uschnout třeba na pijáku, vyfénujte, aby zmizely zbytky vlhkosti a nasaďte zpět.

Starou kuličkovou myš zespoda rozšroubujte, vyjměte kuličku, umyjte ji a mezitím očistěte malá převodová kolečka uvnitř těla myši. Moderní optické myši jsou často nerozebiratelné, takže je očistěte jen zvenčí od mastnoty a špíny z rukou.

Pokud máte stolní počítač, je třeba aspoň jednou do roka otevřít jeho krabici a vyluxovat ji zevnitř - bývají tam chuchvalce prachu. Špína se často koncentruje v okolí obou ventilátorů - jeden velký chladí celou skříň, druhý malý je u základní desky nad procesorem.

Pokud klávesnici nerozeberete, neluxujte ji, jinak budete klávesy hledat v pytlíku s prachem! Výkon domácího vysavače je pro tento účel příliš velký. Namísto toho může posloužit plechovka stlačeného vzduchu, kterou dostanete koupit ve většině počítačových obchodů. Zacházejte s ní opatrně, hlavně ji vždy držte svisle ventilem nahoru, jinak z ní vystříkne voda, která navíc může okamžitě namrznout - plechovka se při použití prudce ochlazuje, vysvětlení ochotně podá každá učebnice fyziky.

Poslední rada je trochu trapná, ale nutná: před použitím počítače si umyjte ruce, při práci nejezte, nedrobte si do klávesnice. Ušetříte si spoustu práce s čištěním.

Je přece správné neplatit za software

2010-02-15T01:48:00.002+01:00

Počítačové programy jsou užitečné, je v nich spousta práce a znalostí a kromě toho jsou chráněny autorským zákonem. Ze všech těchto důvodů se za ně platit má a musí... s výjimkou případů, kdy se nemusí. A těch je dost.

Volně dostupných programů přibývá. Mnohé jsou vynikajícími alternativami ke komerčnímu softwaru, jejž dokonce předčí kvalitou - co je zadarmo, vůbec nemusí být špatné. Není žádný problém vybavit si počítač téměř vším potřebným a neutratit ani korunu. Podívejme se na několik nejužitečnějších kousků.

1. OpenOffice.org nemá tolik funkcí a možností jako Microsoft Office, ale je s ním kompatibilní - s uživateli Microsoft Office si můžete bez problémů vyměňovat soubory. MS Office je výborný, pokud jste ochotni si zvykat na způsob ovládání nových verzí a pokud využijete všechny jeho finesy. Pořizovat si jej na jednodušší práci nemá smysl. OpenOffice je k dispozici pro Windows, Mac i Linux a všude funguje stejně, což je také velké plus.

2. Firefox není nejlepší webový prohlížeč na světě, protože nic takového neexistuje - uživatelé se nikdy neshodnou. Ale má k němu dost blízko: je rychlý, stabilní, funguje na všech běžných operačních systémech a především se dá vylepšovat pomocí stovek volně dostupných doplňků. Můžete si jej vyladit přesně podle svých přání. Pro hodně lidí to je rozhodující argument, pro jiné to zas neznamená nic, pochopitelně.

3. VLC je přehrávač hudby a videa - je zdarma a bezchybně přehraje skoro všechno včetně výstředních formátů. Funguje rovněž na všech třech hlavních platformách: Windows, Mac a Linux.

4. CCleaner je program pro Windows, který napravuje jedno z hlavních opomenutí Microsoftu. Umí totiž dobře a spolehlivě uklízet na disku. Rozpozná a vymaže zbytečné soubory, najde nesrovnalosti, odstraní zbytky po odinstalovaném programu a podobně. Představuje asi nejjednodušší způsob, jak zaručeně zlepšit výkonnost počítače.

5. 7-Zip je jeden z mnoha kompresních programů pro Windows. Umožňuje z většího počtu objemných souborů udělat jeden menší, ten například poslat mailem a u příjemce pak tento balíček zas rozbalit. Na rozdíl od většiny ostatních je opravdu zdarma, můžete jej používat s čistým svědomím a bez obtěžujících připomínek, ať zaplatíte. Dokáže otevřít komprimované soubory ve většině běžných formátů, tedy nejen ty, které sám vyrobil.

6. Thunderbird pochází ze stejné komunitní dílny jako Firefox. Je to mailový klient podobný Outlooku.

7. Picasa je nástroj pro úpravu, archivaci a zveřejňování fotografií, stojí za ním Google, k dispozici je pro Windows a Mac. Přesně to pravé pro ty, kdo v této oblasti chtějí málo, ale rychle a snadno.

8. iTunes od Apple můžete pro uspořádání své hudební kolekce a její přehrávání na počítači používat i tehdy, nemáte-li iPod nebo iPhone. Program se dá volně stáhnout pro PC i Mac.

9. Winamp vám hudbu neuspořádá do úhledných škatulek jako iTunes, ale zato je výborný v jejím přehrávání, ať je v jakémkoli formátu, umí také video, spolupracuje s iPodem i s knihovnou nahrávek z iTunes.

10. AVG a Avast! jsou dva volně dostupné antivirové programy, oba domácí produkce a světového jména. Budou-li vám vyhovovat, zvažte pořízení pohodlnější placené verze.

Piráti nejsou za vodou

2010-02-15T01:47:00.002+01:00

Počítačoví piráti mají svou politickou stranu a teď je prý dokonce podpořila Evropská unie. Znamená to, že si můžete z internetu libovolně stahovat hudbu a filmy? Ne.

Piráti, jak víme, přepadají lodě, loupí, drancují a znásilňují, za což jsou někteří pak pověšeni a jiní povýšeni do šlechtického stavu. Činnost počítačových pirátů je mnohem prozaičtější. Původně se tak označovali hackeři, průnikáři - lidé, kteří se dovedou nabourat do cizích počítačových systémů. Později se význam slovního spojení posunul. Piráti jsou dnes ti, kdo v rozporu s autorským zákonem používají - případně i zveřejňují - nelegální kopie hudby a filmů. Velká část uživatelů internetu si alespoň několikrát stáhla z webu písničku či film. Důsledně vzato, pirátů je tedy obrovské množství.

Autorský zákon, který chrání tvůrce a vydavatele, je v ohrožení od chvíle, kdy se začalo nahrávat a publikovat digitálně, tedy nejpozději od vzniku CD v osmdesátých letech. Díky tomu lze totiž pořídit kopii, která je identická s originálem, dá se vyrobit velmi levně a stejně tak levně šířit. Podomácku nahrané magnetofonové kazety nemohly zájmům vydavatelů příliš uškodit. Digitální kopie na internetu je však pro tržby krajně nebezpečná - a což teprve, když se totéž začalo dít s filmy, v nichž se točí ještě více peněz.

Český autorský zákon připouští ve svém paragrafu 30 zhotovení kopie pro osobní potřebu. To je právě typický pozůstatek předdigitální éry - a prozatím spolehlivá úniková cesta pro všechny, kdo u nás stahují hudbu a video. Paragraf 30 se však netýká počítačového softwaru a hlavně se nevztahuje na toho, kdo kopii nejen pořídí, ale také zveřejní, dá jiným k dispozici. To je protizákonné vždy a bez pardonu. Nejběžnějším nástrojem pirátů přitom jsou tzv. P2P sítě („torrenty“), které fungují na principu výměnného obchodu: abys mohl stahovat, musíš nabídnout data jiným. To je jednoznačně protizákonné. Policie proti P2P sítím u nás již několikrát zakročila, byť většinou nešlo o jejich řadové uživatele, cílem byli dobrovolní organizátoři provozu.

Přestože razie mívají velkou publicitu, skutečný problém autorského zákona ve vztahu k pirátům spočívá v tom, že je téměř nevymahatelný - všechny za ruku nechytnete. Kromě toho je ve hře mezinárodní charakter internetu. Lobby zábavního průmyslu se proto snaží prosadit zpřísnění postihů. Ve Francii se donedávna projednával zákon, který měl umožnit pirátům zakázat přístup k internetu na rok po dvou varováních. Evropský parlament tento přístup rozumně odmítl s tím, že členské země mají i v těchto případech postupovat normálním procesním způsobem, o postihu tedy rozhodne vždy až soud. (To je ta údajná ochrana pirátů.)

Skutečné řešení problému nespočívá v oblasti práva, ale byznysu. Zábavní průmysl nakonec bude muset rezignovat na extrémně vysoké ceny nahrávek, přizpůsobit je vztahu poptávky a nabídky - a prodávat je on-line bez technických omezení, tzv. DRM. To je zas jiná pohádka a určitě téma na samostatný článek.

Chytré telefony pro zmatené uživatele

2010-02-15T01:46:00.002+01:00

Vybrat si telefon nebylo nikdy tak obtížné jako dnes - a to ze zdánlivě příjemného důvodu, jímž je nadbytek možností. Ten je však stejně matoucí, jako když stojíte před regálem s dvaceti druhy másla.

Většina dřívějších rozlišení a kategorií dnes už neplatí. Donedávna jste například mohli volit mezi „chytrým“ (smartphone) a obyčejným telefonem (označení „hloupý“ se podle očekávání neujalo). Tato hranice je dnes tak rozmazaná, že skoro neexistuje. Kromě nejlevnějších modelů dnes všechny mobilní telefony dovednou vedle SMS také odesílat a přijímat e-maily, většina z nich vám umožní podívat se na web - byť často dost nepohodlně -a do většiny modelů lze také dodatečně přidat programy, například hry. Tohle dřív sloužilo jako vymezení chytrých telefonů. Vysloveně luxusním rysem byl donedávna vestavěný přijímač GPS pro určení polohy na mapě, ale i tahle vymoženost již sestoupila do střední třídy.

Špičkové modely telefonů se dnes odlišují jinými vlastnostmi. Mívají velký displej, na němž si lze prohlížet webové stránky skoro jako na počítači - i když velmi ostrý zrak je nadále nezbytný. Marketingový sen o internetu nejen mobilním, ale i kapesním, se tak blíží realizaci: web jako médium vás pak neopustí čtyřiadvacet hodin denně, samozřejmě včetně svých reklamních možností.

Další vymožeností některých dražších telefonů je úplná klávesnice. Nejde o žádnou novinku, například Nokia nabízí několik takových modelů už řadu let, trend se ale rozmáhá a je technicky stále vynalézavější. Souvisí to opět s webem. Ten občas vyžaduje napsat trochu souvislejší text. Telefony „manažerského typu“ dovedou již léta pracovat i se soubory kancelářského balíku Microsoft Office - s texty, tabulkami, prezentacemi - a tam je klávesnice pochopitelně nezbytná.

Největší změnou je však rozmanitost celkové koncepce - jak hardwaru, tak použitého operačního systému. Vedoucí světový výrobce, jímž je se čtyřiceti procenty trhu stále Nokia - zprávy o jejím ústupu ze slávy jsou zcela mylné - disponuje obrovskou rozmanitostí model, většina z nich se však aspoň částečně drží obvyklého konzervativního vzhledu - normální telefonní klávesnice, normální displej. Co uvidíte, když takový telefon například otevřete v půli, to často je docela jiná věc.

Na druhé straně stojí například iPhone od Apple. Jen jedno tlačítko plus vypínač, velký dotykový displej, celý telefon víceméně závislý na propojení s počítačem a internetem - a je to vůbec telefon, nebo malý počítač v kapse? V mnoha ohledech podobné jsou telefony s operačním systémem Windows Mobile od Microsoftu. Na rozdíl od iPhone je k dispozici mnoho rozmanitých modelů od více výrobců, telefony opět intenzivně komunikují s PC, bez nějž by měly jen zlomek hodnoty: nahrávají se z něj data, soubory a programy, synchronizují se oběma směry. Tahle kategorie telefonů, to je vlastně doplněk osobního počítače do kapsy.

Černým vzadu je systém Android od Google, o němž zřejmě v příštím roce uslyšíme mnohem více než dosud - na trh přijde velký výběr modelů od různých výrobců. Telefony s Androidem jsou opět podobné jako iPhone a Windows Mobile, jejich počítačovým zázemím jsou však nástroje od Google - pošta, dokumenty, adresář a samozřejmě dokonale provedené vyhledávání. A teď si vyberte: chcete nejmodernější technický zázrak, nebo co nejobyčejnější telefon na povídání a SMS? Je to vážně těžší než těch dvacet druhů másla.

Mám prohlížeč, mohu všechno

2010-02-15T01:45:00.002+01:00

Jediný software, který v dnešní době na svém počítači doopravdy potřebujete, tam zaručeně už máte - je to webový prohlížeč. Všechno ostatní se dá zařídit.

Jestli vás teď napadlo, že zařídit znamená „stáhnout pirátskou kopii“, pak jste naprosto vedle, morálně i co do sledování trendů. Správná odpověď se jmenuje jinak: webové aplikace. Přímo v prohlížeči si dnes můžete spustit textový editor, nástroj pro práci s tabulkami, pro tvorbu prezentací i leccos dalšího. Okamžitě, v dobré kvalitě a zadarmo.

Nejznámějším příkladem jsou nástroje od Google. Pod souhrnným názvem Google Docs je najdete na adrese http://docs.google.com. Založíte si zdarma účet a můžete začít pracovat, třeba založit novou prezentaci a vytvořit ji. Program poběží uvnitř vašeho prohlížeče. Google Docs vám okamžitě připomenou běžné kancelářské balíky, například dobře známý Microsoft Office. Jsou jednodušší a některé rafinované funkce nedovedou, to však je pro mnohé uživatele spíš plus než minus.

Pod názvem Picnik zas na webu najdete celkem komfortní program na úpravu fotografií: můžete je zmenšovat, nastavit ořez, hrát si s barvami a expozicí, vytvářet kouzla typu „zažloutlá fotka“... Část dovedností je k dispozici zdarma, část zůstane zamčená, dokud nezaplatíte malý paušál.

Do třetice: široce využívaná webová zálohovací služba se jmenuje Mozy. Za pět dolarů měsíčně tam můžete zálohovat data ze svého počítače bez omezení rozsahu. Vtip je v tom, že zálohujete-li doma, je dost možné, že o zálohy přijdete spolu s počítačem - navštíví-li vás zloděj nebo třeba velká voda. Na Mozy však zůstanou.

Webových služeb popsaného typu je mnohem více. Mají tři velké výhody: za prvé nemusíte se starat o příslušný software - žádná instalace, žádné obnovy verzí. Za druhé, data jsou dostupná nejen z vašeho počítače, ale kdekoli, kde jste vy - stačí se přihlásit správným jménem a heslem. Z webové kavárny na druhém konci světa lze pak pokračovat v rozdělané práci, což se může hodit každému, kdo s sebou nechce nosit notebook (a důvodů, proč ho nenosit, je dost). Konečně za třetí, přibude vám možnost pohodlného sdílení dat s kolegy. Společná práce na jednom dokumentu je rázem snadná a příjemná, nemusíte si dokolečka posílat mailem různé verze téhož textu.

Kde jsou výhody, budou i nějaké nevýhody. Na prvním místě většinu lidí napadne bezpečnost: kdo všechno se k mým datům dostane? To je složitá otázka. Technické riziko je samo o sobě minimální, vždy však existuje někdo, kdo má klíče a může - obrazně řečeno - pancéřované dveře k datům odemknout; ze zlé vůle nebo třeba na soudní příkaz. Všeobecně se však má za to, že ve vašem vlastním počítači připojeném k internetu jsou data ve větším nebezpečí.

Jsou tu však jiné problémy, především trvalá dostupnost služby. Co když bude mít několikadenní výpadek? Co když její provozovatel zkrachuje nebo se jen rozhodne celou věc zastavit, protože na ní prodělává? To je ostatně reálná možnost - uvědomte si, že mluvíme o službách, které jsou často zadarmo a bez jakýchkoli formálních garancí.

Existuje též riziko rozsáhlé havárie. O tom by mohlo vyprávět 800 000 zákazníků amerického T-Mobile, kteří začátkem října přišli o své SMS, kalendáře a adresáře na webu; data jim naštěstí zůstala jim v telefonu, pokud jej ovšem během dvoutýdenního výpadku služby nenechali vybít. S webovými aplikacemi proto vždy opatrně, obezřetně - a s daty zálohovanými na svůj počítač!

Nechat, nebo vyměnit?

2010-02-15T01:44:00.003+01:00

Je to složitá věc. Koupíte si ještě letos nový mobil? Pécéčko? Navigaci do auta? Nic z toho - vážně ne? Je však docela možné, že se přece jen necháte umluvit. Tlak prodeje, reklamy a zvýhodněných nabídek je velký, ale kromě toho velmi často novou spotřební elektroniku prostě chceme - umožňuje něco, co dosud nebylo možné. Vyznat se v nabídce je však těžké.

Celý průmysl informačních a telekomunikačních technologií žije v podstatě na dluh, což není nic neobvyklého: ekonomika jako celek financuje své dnešní potřeby z očekávání budoucího růstu. Digitální technologie jsou však specifické svým nesmírně vysokým tempem. Zejména v hardwarové oblasti je dnes typický výrobek bez nadsázky morálně zastaralý už ve chvíli, kdy se poprvé dostane na trh. Výroba a prodej levnější techniky se zastavuje běžně už po šesti měsících. Je samozřejmě nemožné očekávat, že stejným tempem budou technologie obměňovat i zákazníci, ale snaha výrobců je a bude veliká. V této situaci musí zákazník zachovat chladnou hlavu, jinak se řítí do bezedné konzumní pasti.

Na druhou stranu je však mnoho případů, kdy se nákup inovovaných výrobků vyplatí. Mohou přinést větší spolehlivost, výrazně pohodlnější obsluhu i zásadně nové možnosti. To vše může stát za novou investici, protože se to projeví jak ve vaší produktivitě, tak v duševní pohodě. Například Windows 7, které právě uvádí Microsoft, velmi pravděpodobně znamenají pohodlnější a spolehlivější práci s osobním počítačem než dosavadní Vista. Úspora času a rozčilování, ve kterou můžeme doufat, velice rychle zaplatí cenu nového operačního systému. Totéž platí například o ergonomičtějších klávesnicích a myších, jimiž se vyplatí nahradit ty staré. Práce s nimi je pohodlnější i zdravější.

Jiný příklad je z oblasti bezdrátových technologií. Už i do mobilních telefonů střední cenové třídy se dnes montují přijímače signálu GPS, které umožňují ukázat na mapě, kde právě jste. Hodnota telefonu tím nesmírně roste; vlastnit navigaci je dnes sice běžné, ale jsou to vesměs masivní přístroje do auta. Po městě je s sebou nosit nebudete, ostatně ani jejich software většinou není stavěný na navigaci pro pěší. Mobil - to je jiná. Máte jej pořád u sebe, vestavěná mapa vás snadno dovede na požadovanou adresu: jasný příklad inovace, kterou se vyplatí koupit a používat. Totéž platí pro i pro některé obyčejnější doplňkové funkce mobilních telefonů, například čtení a odesílání elektronické pošty.

Trochu jiná situace nastane, když jsme k nákupu novým produktů víceméně přinuceni. Velmi často se to stává u nových verzí softwaru; chcete-li je využít, může se stát, že si k nim budete muset koupit nový počítač. Tlak na nákup může také vytvořit požadavek kompatibility. Když Microsoft uvedl na trh Office 2007 a někteří uživatelé po něm sáhli, velmi rychle to museli udělat i další - aby mohli plnohodnotně využívat nové dokumenty.

Office 2007, nejznámější kancelářský program na světě, dobře ilustruje ještě jednu potíž s inovacemi - skryté náklady přechodu na novou vezi. Jak ví každý, kdo Office používá, tato verze se od předchozích radikálně liší způsobem ovládání. Dovede toho sice víc, ale vše, co jste uměli, můžete klidně zapomenout a učit se znova. To stojí čas a čas stojí peníze. I to je potřeba vzít v úvahu, než si zase pořídíte něco výkonnějšího, lesklejšího a novějšího.

Jak mluví lidé od počítačů

2010-02-15T01:44:00.000+01:00

Samozřejmě víte, že slovo admin neoznačuje žádnou úchylku, ale správce počítačové sítě; a že k přenesení fotky, která má osm set kilo, nepotřebujete stěhováky, ale flešku, jíž se také říká klíčenka nebo prostě česky úesbéčko. Počítačová terminologie a hlavně slang však skrývají mnoho dalších úskalí.

Pravověrný vodák se otřese, když se před ním zmíníte o veslu - on má výhradně pádlo. Myslivci zas nic nevědí o krvi, kůži či uších, je to barva, deka a slechy. Do slangu kriminálníků, vojáků a policistů se raději vůbec pouštět nebudeme. Lidé od počítačů tak vynalézaví ani přecitlivělí většinou nejsou, přesto před nimi raději neříkejte, že CD disk strkáte do „zásuvky“ - pro ně je to jedině a pouze mechanika. Zkrátka, na slovíčkách záleží.

Počítačová terminologie - a nejen v češtině - s rychlým rozvojem oboru postupně rezignovala na překládání a zpravidla zůstává u anglických výrazů. Postupně se tak opouštějí i ty české výrazy, které se vytvořit stihly. Například hlavním kusem hardwaru v osobním počítači je deska nesoucí většinu jeho elektronických součástek. Doptáte se na ni snáze pod názvem motherboard než jako na základní desku. Hlavní skupina součástek na desce se nazývá chipset, což se také může psát počeštěně čipset, případně čipová sada. Snazší je to s těmi částmi počítače, které jsou uživateli přístupné: na klávesnici, obrazovce a myši nás nic nepřekvapí ani nezmate.
Velmi zábavná může být komunikace s technickou podporou. Počítačům ti chlapci (obvykle jde skutečně o mladší muže, jedinci jiného věku a pohlaví jsou v těchto funkcích vzácní) zpravidla rozumějí, mezilidské komunikaci hůř. Slovníček se hodí: možná po vás budou chtít, abyste sestřelili skrín do džejpegu (uložili to, co právě vidíte na obrazovce, jako soubor typu JPG), sejvli si data (uložili) nebo pinkli na seznam (ověřili, zda funguje připojení k internetu, příkazem ping na adresu seznam.cz). Je-li zmíněný mladý muž během rozhovoru s vámi roztržitý, pak pravděpodobně souběžně četuje (konverzuje s někým písemně přes IM program, na Facebooku apod.) a přemýšlí, co kde sosnout (stáhnout - rozuměj film či hudbu).

Oni si o nás taky myslí svoje. Běžný termín označující laika je BFU, kde U zastupuje slovo user, tedy uživatel, a BF jsou anglická adjektiva, jež slušné noviny nemohou přetisknout: B má doslova něco společného s krví a F uhodne každý sám. Podobně funguje RTFM (Read That ... Manual) jako odseknutí těm, kdo se snaží doptat a nečíst návody. (Pravý borec se však pyšní tím, že návody nečte nikdy.)

Kdysi ti praví borci říkali sami sobě hackeři. Význam tohoto slova se časem posunul, takže dnes už nejde o machra se zlatýma rukama a hlavou, ale především o počítačového kriminálníka, zloděje dat. V lepším případě to může být tzv. etický hacker (též „white hat“), který hledá mezery v zabezpečení, aby na ně upozornil a pomohl je odstranit.

Samostatnou kapitolou jsou zkratky používané v písemné konverzaci. My obyčejní lidé si vystačíme se dvěma základními emotikony neboli smajlíky, mladší a počítačově zdatnější jich mají desítky. Že 4U znamená „pro tebe“ (for you), to uhodneme snadno, ale znáte jazyk leet - vlastně l33t? To je pozoruhodná součást internetové kultury, slang psaný kombinací písmen a číslic podobných písmenům (vezměte starou kalkulačku, naťukejte 3878 a otočte ji vzhůru nohama). Pokusíte-li se do něj vniknout, nejspíš zjistíte, že nejste ani trochu cool, pardon, k00l, ale nadobro vyřízeni, poraženi, zahanbeni - pwned.

Když si všechno smažete...

2010-02-15T01:42:00.002+01:00

Data v počítačích nám stále více nahrazují všechny ostatní metody uložení informací. Platí to v práci i doma. Ubývá šanonů, přibývá souborů na discích. Většina lidí ví, že to s sebou nese rizika. Ale odjakživa je v lidské povaze začít s bezpečnostními opatřeními až po prvním velkém průšvihu, nikoli před ním. Buďme tedy realisté: pojďme si povědět, co dělat, až o nějaká cenná data přijdete.

1. Hodně věcí se dá zachránit. Nejčastější případ spočívá v selhání disku nebo poškození počítače - spadne vám na zem, polijete ho kávou. Rada k zapamatování v obou případech zní: všechno hned vypnout (vypínačem nebo vytažením ze zásuvky, tedy proti běžným pravidlům), nepouštět se do amatérských oživovacích pokusů, odebrat se k odborníkovi. Existuje řada specializovaných firem zabývajících se záchranou dat. Často dovedou přečíst mechanicky poškozené disky i důkladně smazaná data, i když vám třeba samotný disk a počítač nezachrání - to však bývá ten menší problém. Solidní firma tohoto typu poskytuje diagnostiku zdarma - pak vás seznámí s možnostmi opravy a s cenou. Záchrana dat totiž může být velmi nákladná, vyloučena není ani šestimístná cifra.

2. Musíte se samozřejmě postarat, aby se vám příště nic podobného nestalo. Jediným řešením je důsledné - nikoli příležitostné - zálohování dat. Musí být automatizováno, potřebujete tedy zálohovací program. Ve Windows i na Macu je dnes součástí operačního systému.
3. Je třeba rozhodnout se, co všechno zálohovat - zpravidla nemá smysl, aby to byl celý disk. Volba zálohovacího média pro účely domácnosti nebo malé firmy je zato jednoznačná: záložní pevný disk.

4. Jistou náhradou zálohování může být synchronizace dat mezi dvěma počítači, když například používáte stolní počítač doma a notebook na cestách. Jednoduchý software může zařídit, aby vybraná data na obou počítačích byla vždy shodná.Je zde však háček - tímto způsobem máte zajištěn jen aktuální stav dat, zatímco správně nastavené zálohování uchovává po jistou dobu i historii dat. To může být významný rozdíl.

5. Rozlišujte mezi zálohováním a archivací. Zálohuje se to, s čím pracujete, archivuje se to, s čím už pracovat nejspíš nebudete. Zálohování musí být průběžné a nepřetržité, jinak to není zálohování. Existují rozmanité strategie spočívající v kombinaci přírůstkového a úplného zálohování, například jednou za dvě hodiny program zálohuje nová data a jednou za několik dní udělá kopii všech předepsaných dat. Archivovat naproti tomu lze podle úvahy čas od času, například vybrat ta data, která jste už rok nebo jinou podobnou dobu nepřečetli (počítač to ví a umí je najít). Archivuje se na off-line média, zpravidla na DVD. V archivu musí být samozřejmě pořádek, popisky atd.

6. DVD a CD nevydrží věčně. Už po několika letech mohou zestárnout a stát se nečitelnými. Archiv je čas od času třeba projít a média obměnit. Časem se také může stát, že budete muset vyměnit DVD za nějakou jinou technologii, stejně jako jsme v minulosti opustili diskety, ZIP disky apod.

7. U cenných dat není nijak paranoidní pořizovat dvě zálohy - a pokud je to možné, ukládat je odděleně, každou na jiné místo, v jiné budově apod.

Dnes už málokdy najdete počítač, který by byl sám o sobě cennější než data v něm uložená. Respektujte to a myslete na to.

Stavíme si doma síť

2010-02-15T01:41:00.002+01:00

Jeden počítač v rodině dnes nestačí - to není marketingový výkřik firmy, která se snaží prodat za každou cenu, ale prostá realita. Přesvědčí se o ní každý, kdo se kdy přetahoval o PC se svými dětmi. Více počítačů však znamená, že nutně potřebujete jednoduchou domácí síť, abyste je mohli připojit všechny k internetu. Jak na to?

Začínáme vždy od internetového připojení domácnosti. Tím nejčastěji bude ADSL linka vedená do běžné telefonní zásuvky anebo přípojka kabelové televize. V obou případech dostanete od poskytovatele služby modem - krabičku, z níž vede jeden kabel do zásuvky a druhý do vašeho počítače.

Má-li se připojit počítačů více, je třeba pořídit další krabičku, které se říká router (česky směrovač, ale lépe se na to doptáte pod anglickým jménem - vyslovuje se to rautr, routr i rútr a všechno to je kupodivu správně). Zapojuje se do modemu a teprve k ní se pak připojují jednotlivé počítače. Většina routerů pro domácí použití obsahuje i vestavěný modem, takže ušetříte místo.

Důležité rozhodnutí však přichází teprve teď. Budete mít doma drátovou, nebo bezdrátovou síť?

Drátová má mnoho výhod: je rychlejší, levnější, provozně spolehlivější a bezpečnější proti elektronickým vetřelcům. Její jedinou, zato zásadní vadou je to, že musíte po bytě či domě rozvést kabely. To je pracné a drahé i v případě, že se rozhodnete pro jednodušší zalištování - což teprve, musíte-li sekat zdi. Pokud však chystáte novostavbu nebo velkou rekonstrukci, stojí za to zahrnout do ní také natažení ethernetových kabelů. V budoucnu to oceníte.

Většina lidí se však nutných stavebních úprav zalekne a pořídí si bezdrátovou síť neboli wi-fi. I ta má své výhody: můžete ji mít ještě dnes, stačí zaběhnout do obchodu pro součástky. Můžete si díky ní brát notebook do postele i do vany. Připojíte k ní snadno mobilní telefon, což s drátovou sítí bez dodatečného hardwaru nejde. Můžete připojit tolik počítačů, kolik chcete.

Základem bezdrátové sítě je vysílač bezdrátového signálu, technicky se mu říká wi-fi access point, česky tedy přístupový bod. Teoreticky by to byla další krabička, opět však převládá praxe montovat všechno do jednoho zařízení: modem, router i wi-fi. Takový celek dostanete koupit za dva tisíce i méně. Zapojit bezdrátovou síť dokáže i laik, je však třeba přesně se řídit návodem - zejména když nevíte tak docela přesně, co to vlastně děláte.

Než si domů wi-fi pořídíte, přesvědčte se, že k němu půjdou vaše počítače připojit. Notebooky, pokud nejsou velmi zastaralé, mají potřebný přijímač vestavěný od výrobce, stolní počítače nikoli - lze ho k nim přikoupit na několik stovek, ptejte se na "wi-fi kartu" (i když jako karta to vypadat nejspíš nebude, zpravidla jde o kolíček s USB konektorem). Wi-fi se vyskytuje na trhu v několika odlišných normách a přenosových rychlostech, obvykle to potíže nepůsobí, přesto je dobré si včas ověřit kompatibilitu dotazem u prodejce.

U bezdrátových sítí je důležité myslet na bezpečnost, protože signál vysílače má dosah několik desítek metrů a zeď ho nezastaví. Proto by se celý provoz bezdrátové sítě měl vždy šifrovat, což lze na routeru snadno nastavit, a chránit přístup heslem. Nechráněná síť je nerozumná a velmi nebezpečná věc! Kromě toho existuje řada dalších možností zabezpečení, především omezení přístupových adres. Stojí za to poučit se o nich. Anebo přece jen vysekat tu zeď.

Sedmero mýtů o počítačích

2010-02-15T01:40:00.000+01:00

Některé omyly jdou od úst k ústům, přetrvávají a stávají se pevnou součástí lidové moudrosti. Stává se to všude od roubování po neurochirurgii, počítače a internet nejsou výjimkou. Následující výčet není ani zdaleka úplný, přesto může vašim známým - vám ne, vy to přece všechno víte! - zlepšit orientaci.

1. Internet je plný lží, pornografie, podvodů a úchylů. Není. Přesněji řečeno, to vše tam je, ale je to okrajová záležitost. Internet je jedna z největších vymožeností moderní doby, obrovský zdroj informací a služeb - od hledání v jízdním řádu po vědecké rešerše. Umožňuje komunikovat novými, obohacujícími způsoby. A ohromně podporuje tvořivost a podnikavost. Je v lidské povaze, že každý tak mocný nástroj se bude také zneužívat. Internet není ani lepší ani horší než každodenní realita kolem nás. Vždyť je její součástí.

2. Všechny počítačové sítě mohou najednou zkolabovat a civilizace zanikne. To by se mohlo stát jedině jako součást daleko větší zkázy, třeba globální jaderné války. Představa hackera, který na dálku odpálí vojenské rakety nebo vyhodí do povětří přehradní hráz, je však zcela mylná. Kritické počítačové systémy, které používá armáda, energetika, nemocnice, banky apod. nejsou vůbec připojeny k internetu. Kdo by do nich chtěl vniknout, musel by napřed překonat normální fyzickou ochranu objektu. Lidé často zaměňují např. napadení webové stránky banky s napadením bankovního systému, což je zásadní rozdíl - asi takový jako mezi sprejerem, který nastříká svůj podpis na zeď bankovní budovy a lupičem, který se probourá do trezoru.

3. K práci s počítačem člověk potřebuje specializované odborné vzdělání. Nepotřebuje. Hlavní užitečné úkony - prohlížet si webové stránky, hledat v nich, psát e-maily - se naučí každý, kdo je gramotný. Složitější činnosti mohou vyžadovat školení či zácvik, ale obecně vzato se obtížnost práce s počítačem - včetně základů programování - velice přeceňuje. Základní obsluha počítače není o nic komplikovanější než zacházení s mobilním telefonem.

4. Z počítačových her děti hloupnou a jsou agresivnější. Nic takového není prokázáno, naopak, hodně her bystří úsudek, rozvíjí jemnou motoriku, učí strategickému uvažování apod. Samozřejmě o počítačových hrách jako o všem ostatním platí, že škodit začnou, stanou-li se jednostrannou zálibou na úkor ostatních aktivit. Ale hodinu denně svému dítěti rozhodně zakazovat nemusíte.

5. Novější verze programu je vždy lepší. Bohužel ne. Velmi často se vyplatí zůstat u toho, co funguje a nové aktualizace nepořizovat. Mnoho uživatelů například dává přednost staršímu, ale spolehlivějšímu systému Windows XP před novějšími Windows Vista.

6. Hrůza, můj počítač chytil virus! Většinou je panika zbytečná. Velká část virů detekovaných antivirovými programy nemá žádné škodlivé účinky. Samozřejmě na to nelze spoléhat stoprocentně.

7. Ty pobíhající barevné křivky brání poškození mého monitoru. Kdepak. Většina počítačů má nastavený tzv. screen saver - program, který se aktivuje po nějaké době nečinnosti, například když deset minut nesáhnete na klávesnici. Projeví se většinou tím, že na obrazovce uvidíte něco na způsob „jak si Hurvínek představuje abstraktní umění“. Kdysi mívaly tyhle věci smysl. Sloužily k tomu, aby se do stínítka natrvalo nevypálil obraz, který se příliš dlouho nemění. Moderní monitory už dávno takovou ochranu nepotřebují.

Technické zázraky do šrotu

2010-02-15T01:38:00.000+01:00

Pokrok vědy, průmyslu a obchodu zanechává kolem své cesty nejen trosky neúspěšných nápadů a koncepcí, ale také své opuštěné služebníky. Proto bývá návštěva v technickém muzeu smutná: všechny ty stroje a přístroje, dokonalé, neopotřebované, připravené dobře sloužit, tam po nás bezmála vztahují ruce, volají: vezmi si mě, používej mě, naplň smysl mé existence. Volají - ze svého času, který pominul, přes nerozbitné sklo vitríny.

Informatika, jeden z nejmladších a nejrychlejších oborů, již také plní svá technická muzea. Na webu najdete řadu historických stránek a fotografických výstav starých počítačů a jejich příslušenství. Existují kluby „retrocomputingu“, jejichž členové vzpomínají, jak se programovaly a ovládaly výpočetní stroje jejich ztraceného mládí. Fantastická ruční kalkulačka Curta ze čtyřicátých let, vrcholný výkon jemné mechaniky, se dnes mezi sběrateli prodává za tisíce dolarů. Nedovede víc než čínská krabička za pár šupů, ale o to nejde - vzít ji do ruky znamená pokusit se zastavit čas a zároveň se těšit z řemeslné zručnosti, jakou už dnes nepotkáte.

Přinejmenším ji nepotkáte ve hmatatelné a srozumitelné podobě. Procesor vašeho osobního počítače je stejně obdivuhodný jako nejdůmyslnější myslitelná sestava ozubených kol. Na křemíkové plošce dvakrát dva centimetry obsahuje kolem tří set milionů tranzistorů, jedničky a nuly se procesorem přesouvají v rytmu dvou miliard změn za vteřinu. Jenže tyhle zázraky jsou neviditelné a - paradoxně - stěží dokážou vyvolat emoce.

Počátky informačních a komunikačních technologií provozovaných v průmyslovém měřítku sahají do devatenáctého století. Jedna z tehdejších novinek má tuhý kořínek a je tady stále s námi: telefon. Ty ostatní - mechanický psací stroj, mechanická registrační pokladna, ruční kalkulačka na kliku, telegraf, děrnoštítkové stroje - postupně vymizely, většinou nedávno a tedy před našima očima. Vzpomenete si, kdy jste naposledy viděli ptáky na telegrafních drátech, kdy jste slyšeli rachotící šuplík pokladny v obchodě? Nenápadné rekvizity našeho života mizí do zákulisí a odtamtud do nenávratna.

Nejnovější obětí, jíž mnozí vnímáme velmi bolestně, je klasický fotoaparát a celý proces zpracování fotografie. Fotografování na film je dnes nejen výstřednost, ale především drahý luxus. Dopřávají si ho buď někteří profesionálové, nebo zatvrzelí staromilci - bylo by jich jistě víc, ale koupit film nebo dát si vyvolat fotky, což byly donedávna banální úkony, je dnes obtížné a nákladné, zatímco levný digitální aparát si pořídíte na každém rohu. A nemusíte ho ani kupovat, protože nejspíš jeden tak jako tak máte v mobilním telefonu.

Je to úpadek? Nebo naopak velká emancipace, zpřístupnění pro každého? Klidně o tom filozofujme, ale mějme na paměti, že továrny na Dálném Východě po celou dobu našeho hovoru chrlí další a další zboží, levné a přitažlivé.

Jste-li ve zralém věku, pak se asi v těchto stescích aspoň trochu poznáváte, jste-li mladší, jsou vám možná k smíchu. Ale stejné rozpačité pocity čekají každou generaci, jen s tím rozdílem, že kola se točí stále rychleji. Je ostatně zajímavé podívat se, co se děje s těmi technologiemi, jež stále ještě pokládáme za celkem moderní. Někteří experti soudí, že mnohé z nich už mají taky na kahánku.

Webový server V3 nedávno zveřejnil svůj seznam dvanácti počítačových technologií, jež to podle názoru autorů Iana Thomase a Shauna Nicholse už mají spočítané. Některé jejich volby jsou jednoznačně správné, jiné diskutabilní a všechny stojí za komentář. Co tedy podle jejich názoru brzy zmizí a co k tomu můžeme dodat?

Operační systém osobního počítače

Základním programem na každém počítači je jeho operační systém - šém vložený do Golemových úst. Bez něj je počítač jen kusem nepoužitelného plastu a elektronických obvodů. Díky operačnímu systému lze psát na klávesnici, sledovat výsledky na obrazovce, spouštět jiné programy, tisknout na tiskárně; prostě všechno, co se dá s počítačem dělat. Techničtěji řečeno, operační systém je ten nejzákladnější program (obvykle spíš celý balík programů), který jediný dovede komunikovat přímo s "holým" počítačem - s hardwarem. Ostatní programy pak komunikují pouze s operačním systémem. Operační systém je tedy vrstva, která od sebe odděluje hardware a aplikační programy. Většina PC používá operační systém Windows od Microsoftu.

Jak se vůbec může na seznamu technologií na odpis ocitnout tak nepostradatelná věc, bez níž počítač jednoduše nefunguje? Dobře by vám to vysvětlila třeba společnost Google. Ta začíná prosazovat vlastní operační systém Chrome, který operačním systémem vlastně není, přinejmenším se hodně liší od Windows. Kromě neviditelné technické části oživující počítač obsahuje Chrome už jen webový prohlížeč. V něm budete spouštět všechny programy. Kde je vezmete? Až je bude váš počítač potřebovat, načte si je z internetu. Takový operační systém nefunguje bez trvalého připojení, ale to je dnes už běžná věc. Velkou výhodou Chrome je jednoduchost: méně věcí se může pokazit, sám počítač může být levnější a méně výkonný. Windows jistě nezmizí v dohledné době, spíš je Microsoft postupně bude novému trendu přizpůsobovat.

Pevná telefonní linka

Máte ji ještě doma? Pokud ano, pak buď patříte ke zcela nepočítačové části populace, anebo ji používáte jako ADSL. Telefónica O2 ztrácí kolem 100 000 uživatelů pevných linek ročně. Jakmile začal být mobilní telefon cenově srovnatelný s pevným, ukázalo že, že ten pevný už nikdo nepotřebuje - používá se hlavně ze zvyku. Ovšem linka sama o sobě ještě může být užitečná jako internetové připojení domácnosti. Měděný kabel v zemi má skvělé technické vlastnosti a hlavně tam už je, nemusí se kopat! Toho využívá právě ADSL. Telefonní zásuvky nám tedy zůstanou, jen se budou používat k jinému účelu.

Pevné disky

Technologie pevného disku se vyvíjí už po desetiletí, je proto dobře známá a vyzkoušená. Disk tvoří rotující plotna, jedna nebo více. Je skleněná nebo hliníková a na tomto materiálu je nanesena tenká feromagnetická vrstva – dříve to bývalo obyčejné železo, dnes se používají slitiny kobaltu se vzácnými kovy. Motorek otáčí diskem vysokou neměnnou rychlostí; u špičkových disků to dnes bývá 15 tisíc otáček za minutu. K zapisování a čtení dat slouží čtecí a záznamové hlavy, pro každou plotnu jedna. Jsou umístěny na společném raménku tak, aby se nacházely těsně u rotujícího disku (ale nedotýkají se ho – pokud k tomu dojde, znamená to havárii). Raménko posouvá hlavy nad diskem radiálně, tedy ve směru od okraje ke středu a zpět. Informace je na disku uspořádána do stop, což jsou tenké soustředné kružnice. Raménko nastaví hlavy nad požadovanou stopu. Pro vyhledání konkrétního místa na stopě si pak hlavy počkají, až se k nim dotočí.

Kapacity pevných disků rostou – přinejmenším v posledních letech – neobyčejně rychle, rychleji než většina ostatních výkonnostních parametrů výpočetní techniky. Za posledních deset let došly od jednotek GB k jednotkám TB, vzrostly tedy o tři desítkové řády. Při dnešních kapacitách a velikostech (průměr disku používaného v profesionálních aplikacích bývá 3,5 palce, tedy 9 cm) je pevný disk svého druhu technickým zázrakem. K tomu však také patří, že jeho parametry nelze zvyšovat do nekonečna, brání tomu fyzikální zákony. Jde o to, že čas potřebný k zápisu a čtení dat je dán mechanickými omezeními, rychlostí rotace a rychlostí pohybu hlav. Další stupňování výkonu je zatím velmi nákladné, mimo jiné například proto, že se obvodová rychlost disku by se začala blížit rychlosti zvuku!

„Disky“, které vlastně disky nejsou, zná dnes každý. Tyto „flešky“ (flash paměť, též SSD - Solid State Disk) se prodávají v kapacitách jednotek gigbajtů za pár stovek už i v trafice. V miniaturním provedení slouží jako výměnné karty v telefonech a fotoaparátech. Pokud k nim přidáte jednoduchý dekodér a konektor pro sluchátka, máte MP3 přehrávač. Nacházejí se v každém produktu spotřební elektroniky. Jsou levné, středně spolehlivé a mají omezenou životnost. Flash paměť snese jen jistý počet přepsání, pak se opotřebuje a nevratně přestane fungovat. Rychlost čtení je u spotřebních flash pamětí poměrně slušná, ale rychlost zápisu velmi malá. Oba tyto vážné nedostatky se daří postupně odstranit. Profesionální flash paměti, například EFD od společnosti EMC, jsou sice zatím dražší než disk, ale spolehlivostí se mu vyrovnají a rychlostí jej předčí. Pevné disky mají vážnou konkurenci a je to dobře - z hlediska spolehlivosti, objemu, váhy, výrobní náročnosti i spotřeby energie představují slabé místo digitální elektroniky.

Jednoúčelová kapesní zařízení

Chcete jednu univerzální krabičku, nebo mnoho jednoúčelových? Ty jednoúčelové - fotoaparát, MP3 přehrávač, navigace, kapesní počítač, diktafon - jsou téměř vždy kvalitnější, přesto prohrávají, protože v kapsách máme jen omezené množství místa a na účtu omezené množství peněz. Takže na celé čáře vítězí telefony, v nichž jsou dnes mapy, fotoaparát, kamera, poznámkový blok, kalendář... všechno je to kompromis, obtížně se to ovládá, ale vejde se to do jedné krabičky. Výjimku zatím představují věci, které nejsou určeny k nošení po kapsách, například navigace do auta nebo čtečka elektronických knih. Ani ty však nemají vítězství nad telefonem jisté.

Odepsaných „krabiček“ je za našimi zády už víc než dost. Kdy jste naposledy viděli běžný obrázek devadesátých let - člověka poslouchajícího CD z discmana? O magnetofonových kazetách ani nebudeme mluvit.

Magnetické pásky

Teď není řeč o lehké hudbě, ale o těžkých datech. Páskové paměti, přestože laik o tom většinou neví, že v podnicích ještě často používají pro zálohování. Bezpečnostní kopie podnikových dat se někde ukládat musejí a páska po dlouhá léta vedla - měla nejlepší poměr ceny a kapacity. Teprve v několika posledních letech ji začínají vytlačovat zálohovací disky v kombinaci s důmyslným softwarem, který umožňuje data komprimovat, zmenšit jejich objem.

Rozhraní FireWire

IEEE 1394 neboli FireWire není ani tak odepsaná technologie jako spíš technologie, která se nikdy neujala. Tento standard propojení počítače s domácí spotřební elektronikou vymysleli v polovině 90. let u firmy Apple, protože jim nestačil tehdejší USB. Ten se však vyvíjel, dnes je jednak naprosto všudypřítomný, jednak technicky postačující i pro rychlé odesílání velkých objemů dat - zatímco FireWire se mimo svět firem Apple a Sony příliš neujal ani dále nerozvíjel.

Podobných případů najdeme v informatice s spotřební elektronice mnoho - technologie, na níž není špatně vůbec nic, jen příliš předběhla svou dobu, neujala se a posléze ji předčilo něco méně dokonalého, ale životaschopnějšího. Ze stejného důvodu používáme videokazety VHS a ne Betamax, ze stejného důvodu je převažujícím typem osobního počítače PC a ne Mac.

Propojovací kabely

Bezdrátové sítě wi-fi dnes slouží nejen k propojování počítačů mezi sebou navzájem a k internetu, ale také umožňují spojit počítač s různými dalšími přístroji. Běžně se pomocí wi-fi dnes připojují například projektory v přednáškových sálech. Je to elegantnější, nikdo nezakopne o kabel - a koneckonců levnější, protože kvalitní kabely jsou překvapivě drahé. Druhým bezdrátovým standardem je Bluetooth, pomocí nějž připojíte k počítači bez kabelu každý modernější mobilní telefon. Bluetooth se také používá u bezdrátových myší a klávesnic. Jeho kombinace s wi-fi umožňuje omezit počet propojovacích kabelů v domácnosti a kanceláři na minimum, což je s rostoucím počtem elektronických krabiček nezbytnost - jinak se ve změti šňůr ztratíme.

Mimochodem, bezdrátové připojení je vždy bezpečnostním rizikem. Wi-fi i Bluetooth je koneckonců jen rádio a každé rádio lze odposlouchávat. Zejména u wi-fi je nezbytně nutné dbát na šifrování datového přenosu, ochranu heslem, zajímat se o to, kam až sahá pokrytí signálem a podobně. Což je ilustrací triviálního a zcela obecného poznatku - když nahradíte starou technologii novou, pořídíte si také nové problémy, jež jste předtím neměli.

Napájecí kabely

Asi nejspornější návrh na seznamu. Thomas a Nichols mají za to, že se rychle prosadí nová technologie bezdrátového napájení digitálních zařízení. Ta je však teprve v začátcích a není jasné, zda se výrazněji prosadí. Na trhu je zatím jediné důležitější zařízení z oblasti digitálních technologií, jež ji důsledně využívá: chytrý mobilní telefon Palm Pre. Položíte ho na speciální podložku a začne se dobíjet. Existují i nezávislí výrobci podobných podložek a loni vzniklo konzorcium Wireless Power, jehož členy jsou i firmy jako Philips a Texas Instruments. Philips už prodává bezdrátově dobíjený elektrický zubní kartáček a také „dvojčinný intimní masážní strojek“, ať už to znamená cokoli.

Princip bezdrátového napájení je prostý, je jím elektromagnetická indukce: pustíte proud do smyčky drátu v podložce, okolo ní vznikne magnetické pole a je-li v jeho dosahu druhá smyčka - v napájeném přístroji - začne jí také protékat proud. Takhle funguje každý transformátor. Kromě jiných potíží je tu ten hlavní háček, že v napájeném přístroji už musíte mít sekundární vinutí požadovaných vlastností, takže dříve vyrobená zařízení není možné přizpůsobit. Základní technologie se však dá vylepšit pomocí vodivých podložek, které se už vyrábějí - dodává je například americká firma WildCharge - a jsou víceméně univerzální, můžete na ně tedy položit svůj normální mobilní telefon. Kromě toho se zkoumají možnosti přenosu energie radiovými vlnami a laserem, nic z toho se však nebude líbit regulátorům kvůli zdravotním rizikům. Bezdrátové napájení je možná velká věc, ale ne pro zítřek a možná ani ne pro pozítří - ty kabely zatím nevyhazujte.

Diskety

Mladší lidé už možná nevědí, jak disketa vypadá, ani mnozí starší nejspíš nepamatují ohebné osmipalcové disky v obálkách. Disketové mechaniky už v dnešních počítačích většinou nenajdeme, přestože se stále ještě vyrábějí a na požádání je mít můžete. Jak Thomson a Shaun správně poznamenávají, diskety dnes nepředstavují ani tak technický problém, jako spíš ekologický: jsou jich po světě stovky milionů, mnohé už na skládkách, mnohé na vyhození teprve čekají, co s nimi? Jednoduchá recyklace není možná, skládají se z několika velmi odlišných materiálů, rozebírat je by bylo drahé.

I to je obecnější motiv. Digitální technologie rozhodně nejsou ekologickými neviňátky. Používají se v nich rozmanité materiály včetně vzácných kovů, demontáž digitální techniky je pracná, recyklace je žádoucí, ale obtížná. Kromě toho se počítače a podobná zařízení stále výrazněji podílejí na celkové spotřebě elektřiny. Postup odepisování technologií bude v budoucnu stále více dán i ohledem na životní prostředí. Některých bychom se zbavit měli, jiných naopak ne - lépe je udržet v chodu, jejich likvidace by byla příliš náročná. Tahle logika se zatím příliš nepoužívá, ale nepochybně začne.

CD

CD disky si odsloužily svoje jako hudební i datový nosič. Jsou levné, všudypřítomné, ale jejich kapacita již není postačující a s rozmachem on-line služeb je potřebujeme čím dál tím méně. Data si stáhneme z internetu nebo nahrajeme do přenosné flash paměti. CD mohou mít ještě po nějakou dobu opodstatnění jako levné archivační médium, ale pozor na ně - snadno se časem kazí, ztrácejí čitelnost. Jako jediné místo pro uchování dětských forem vašeho Pepíčka je rozhodně nelze doporučit, ledaže čas od času CD načtete a vypálíte si podle něj nové.

DVD budou zřejmě časem následovat CD do propadliště dějin, zatím jsou však jako distribuční médium pro filmy nenahraditelná - nic nemá lepší poměr ceny k výkonu. Na pohodlnou práci s videem je internet zatím ještě pomalý, ale to se také změní.

A závěrem: Stolní PC

Většina nově prodávaných osobních počítačů jsou dnes notebooky. Stolní PC představují méně než třetinu trhu a dále ustupují. Situace je podobná jako u mobilních telefonů: když můžete mít přenosné zařízení stejných vlastností za stejnou cenu, proč chtít stolní? Argumentem pro stolní počítač může být velký displej, ale ten si lze připojit i k notebooku.

Výrobci stolních PC však továrny zatím zavírat nemusejí, někteří zákazníci jim zůstanou ještě dlouho: například hráči počítačových her. Ti potřebují počítač na míru vyladěný jak správně „vytuněné“ auto. Skupina kutilů, kteří k počítači nejraději chodí se šroubovákem v ruce, je ostatně širší - a pro tyhle lidi notebook není. Stolní PC také zůstanou preferovaným podnikovým nástrojem zejména tam, kde se nečeká - nebo není žádoucí - aby si zaměstnanci nosili práci domů. Z PC se pak ve spojení se zjednodušeným operačním systémem, o němž jsme se zmínili výše, stává tzv. tenký klient - zařízení, které neobsahuje žádná místní data, slouží jen ke komunikaci s podnikovou sítí. Je to levnější a lépe se to ohlídá proti hackerům i chybám uživatele.

Změny neprobíhají černobíle. Nic nezmizí ze světa na povel, proces náhrady jednoho druhým je plynulý a trvá dlouho. Nic tu však také není na věky - technická muzea se dál budou plnit tím, co ještě mohlo sloužit, ale už nesmí, protože mezitím dorazila další novinky, nablýskanější, výkonnější, žádoucnější. Tenhle přístup pohání techniku vpřed, nedovolí ji ustrnout, dává prostor tvořivosti a novým vymoženostem, zároveň však žene lidstvo do pekla nadspotřeby, frustrace, drancování přírodních zdrojů. Co naplat: změnit to můžeme asi tak málo, jako Baron Prášil mohl vytáhnout sám sebe za vlasy z bažiny.

Džunglí

2010-02-15T01:35:00.002+01:00

Až u Nejvyššího správního soudu se řešilo, zda je překročení rychlosti v obci o dva kilometry za hodinu přestupkem za dva trestné body a 1500 Kč pokuty. Dozvěděli jsme se, že není: řidič dostal peníze i černé puntíky nazpět, protože prý o chlup rychlejší jízdou na samém kraji města - ano, známe to měření těsně před značkou - nebyl „ohrožen zájem společnosti“.

To asi opravdu nebyl. Soudní rozhodnutí vnáší do české právní praxe žádoucí trochu zdravého rozumu a nežádoucí trochu nejistoty: jak to bude příště na jiné výpadovce, s jinými strážníky, u jiného soudu? Kdyby totiž případ nedostal do rukou soudce ochotný nadřadit zdravý rozum liteře zákona, což je u nás vzácné, dopadlo by to opačně.

Z podobných maličkostí se skládá celkový stav práva a vymáhání zákona u nás. Strážníci měří nepatrné překročení rychlosti za městem, zatímco opravdu nebezpeční řidiči - a že jich je - zůstávají nepovšimnuti. Radní Richter chce těm, jež rozhořčila OpenCard, ucpat ústa zlevněným hamburgerem; sporné stamiliony zůstanou zapomenuty. Existují velmi dobré důvody, proč by ČEZ neměl mít vymahačské komando ve stylu Rambo, ale důvody, proč by je mít měl, jsou bezmála stejně dobré: inu proto, že jinak od zlodějů s přemostěným elektroměrem neuvidí ani korunu. To ví každý soudný člověk a proto není reakce na elektrické pistolníky tak jednoznačná, jak by v právním a demokratickém státě být měla. On ten stát totiž taky není tak jednoznačně právní a demokratický, jak by měl být. Hra, která se v něm hraje, se jmenuje Urvi, co můžeš a nenech se chytit. Pokutovat v takovém prostředí někoho za 52 km/h je vrchol pokrytectví. Soud to uznal; člověk se trochu těší a trochu děsí, co uzná příště.

Bez příběhu

2010-02-15T01:34:00.002+01:00

Trapně švindlující klimatičtí vědci nebo hlavní hygienik, který onemocněl prasečí chřipkou, to jsou výrazné a vlivné příběhy. Lidem se líbí, jednak proto, že jsou v zásadě komické, jednak proto, že účinně podvracejí něco, co snad můžeme nazvat oficiální propagandou. Složitý svět, v němž nejsme schopni vyhodnotit skutečnou velikost rizik - v tomto případě klimatických změn a pandemií - naproti tomu tomu není zapamatovatelným příběhem. Vlastně to není vůbec žádný příběh, jen hodně neúplná mozaika domněnek, dílčích faktů a pochybností. Snad by to šlo nakreslit, ale vyprávět to nejde.

Ty dvě zábavné historky svádějí k názoru, že nás zas jednou strašili zbytečně. To se ujme, protože to je velice příjemné: není důvod ani k obavám, ani ke změně chování. Nic zvláštního se neděje, svět si poradí sám jako vždy.

Může a nemusí to být pravda. Otázka vlastně zní: žijeme v době, která je něčím výjimečná, nebývalá? Pokud ne, pak většinou skutečně podléháme zbytečné panice. Konzervativci bez váhání řeknou, že současnost nijak výjimečná není - jak jinak, vždyť takový názor je vlastně součástí definice konzervativismu. Mohou mít pravdu. Určitě je to dobrý výchozí předpoklad, lepší než opačný, protože pravděpodobnější.

Dobrým důvodem k podezření, že platí opak, je tempo civilizačního růstu. Neobyčejně se zvyšuje. Od roku 1800, kdy se křivka začala zvedat, došlo k větším změnám než za celou předchozí historii lidstva. Měníme planetu, spotřebovali jsme mnoho zdrojů, ohromně jsme se rozmnožili. Strmé křivky nemohou růst do nekonečna. Čeká nás hladké zpomalení, nebo zlom? Nebo ještě něco jiného? Panikařit je směšné, nemít podezření je hloupé, vejít se mezi ty dva póly za všech daných ekonomických a ideologických omezení je těžké.

Cena neocenitelného

2010-02-15T01:33:00.002+01:00

Má se na úsek dálnice vynaložit třináct miliard místo tří, aby nebyl narušen klid místních kolonií ptáků? Na takovou otázku samozřejmě není žádná rozumná odpověď. Ještě nedávno by nikoho nenapadlo o podobném problému vůbec přemýšlet. Příroda byla prostorem, s nímž se zachází tak, aby člověku posloužil. V Evropě se podle těchto pravidel žilo bez výjimky nejméně posledních dva tisíce let. Proto také široko daleko kolem nás žádná původní příroda není, čímž se poněkud problematizuje snaha o její zachování. Dnešní většinový názor je ovšem jiný. S větším či menším důrazem odsuzuje utilitární přístup k přírodě, zdůrazňuje ochranu ohrožených druhů a biodiverzitu.

To nám však otázku deseti miliard samo o sobě nezodpoví. Jde o prostředky a priority. Nemáme neomezené množství peněz a nemůžeme dát na první místo všechno. Stejně jako před padesáti lety (a kdykoli dříve) bylo nezvyklé - a správné - říci, že okamžitý prospěch pro člověka není všechno, dnes stojí za úvahu, zda má vždy smysl konzervovat přírodní prostředí v jeho beztak přeměněném a narušeném stavu - a jakou cenu za to chceme a můžeme zaplatit. Je ovšem těžké diskutovat o těchto věcech nezaujatě, protože jsou strašlivě nasáklé jednak penězi, jednak ideologií. Otázka, zda konkrétní množství ochrany přírody stojí za konkrétní množství peněz je však důležitá a naprosto legitimní.

Betonářská lobby už pochopila, že ochránci přírody nejsou nepřátelé, ale přirození spojenci, kteří dovedou skvěle zdůvodnit a částečně i sami prosadit, proč má být ta která dopravní stavba složitější a dražší. Možná by se ekologové měli nad tímto faktem zamyslet víc a jinak než dříve. Možná by měli i myslet na to, zda se těch deset miliard nedá občas využít lépe. Jenže háček je i v tom, že v hospodaření státu taková kuchyňská logika bohužel neplatí.

Bílé hvězdy na křídlech

2010-02-15T01:32:00.002+01:00

Jak pomoci lidem, kterým se pomoci nedá? Haiti je otázkou, na kterou Západ nemá odpověď. Nejchudší země západní polokoule, nefungující stát ve stylu Hobbesova Leviathana: permanentní boj všech se všemi. Extrémní propast mezi hrstkou bohatých a drtivou většinou chudých, nikdo a nic uprostřed. Polovinu ekonomiky nahrazuje zahraniční pomoc, druhou polovinu pak obchod s drogami. Taková země věru nepotřebuje zemětřesení, aby byla peklem na zemi. Potřebuje ho však k tomu, aby se o ní dověděla světová veřejnost.

Stalo se. Co dál? Někteří jsme poslali peníze, což není zbytečné: trochu pomohou, jenže nejužším místem teď není nedostatek peněz, ale to, co se za peníze rychle koupit nedá. Chybí infrastruktura umožňující efektivně distribuovat a rozdělit vodu, léky a potraviny. Chybí autorita schopná organizovat, zajistit aspoň trochu pořádku a bezpečí. Chybí stát, vláda a řád. Buď Haiti odepíšeme, až o něj opadne mediální zájem, což bude brzy; anebo se tam bude muset autorita importovat spolu s antibiotiky, balenou vodou a přikrývkami.

Z krátkodobého hlediska by tou nejlepší možností pro Haiťany zřejmě byla americká okupace - pod nějakým líbivějším jménem, ale okupace. Pro liberály, levičáky a francouzskou vládu je to velmi pohoršující představa. Může ale někdo z jmenovaných pro obyvatele Port-au-Prince udělat aspoň část toho, co tam dnes dělají americké ozbrojené síly? Takhle jsme dopadli: ať jsme kdo jsme, až se nám zboří náš kus světa, budeme toužebně vyhlížet americká letadla. A možná se porveme o to, co přivezou. V tomhle ohledu se Haiti zas tak moc nevymyká nejpravděpodobnějšímu chodu věcí.

Jiný kraj, jiný strach

2010-02-15T01:31:00.004+01:00

Útok na autobus fotbalistů Toga na mistrovství Afriky vzbudil větší ohlas v Evropě než v Africe - kromě samotného Toga, samozřejmě. Zdejší fotbaloví příznivci dobře znají přinejmenším Emmanuela Adebayora, možná i další tožské hvězdy - střelba na ně, to se vnímá trochu jako střelba na nás. Afričané se zato nevzrušují, protože událost se příliš nevymyká z jejich všedního standardu. Hodnotí situaci jinak: fotbalisté si podle nich měli dát větší pozor a když to neudělali, je to jejich chyba. Stejně jako u nás řeknete: jel po dálnici rychle a na náledí, může si za to sám. V obou případech je na tom hodně pravdy.

V angolské provincii Cabinda, kde k incidentu došlo, operují separatistické milice už od dosažení samostatnosti země v roce 1975. Cabinda je samostatná enkláva vklíněná mezi bývalé francouzské a belgické Kongo, nesouvisí s hlavním územím Angoly, zato se v ní nachází větší část angolské ropy. Tím je půdorys konfliktu přehledně narýsován. Angola jako pořadatel fotbalového mistrovství se rozhodla zápasy jedné ze skupin hrát ve stejnojmenném hlavním městě Cabinda. Tožané prý při své cestě autobusem porušili bezpečnostní požadavky. Výsledkem jsou tři mrtví, sedm zraněných a odstoupení výpravy z turnaje, který se ovšem hraje dál podle původního plánu.

To nám může připadat jako necitlivé. Olympiáda v Mnichově v roce 1972 ovšem také po zmasakrování izraelských sportovců pokračovala podle plánu. Dnes by asi byla ukončena předčasně - kdyby byla v Evropě nebo v USA. Letošní fotbalové mistrovství světa v Jižní Africe bude mimo jiné setkáním odlišných kultur bezpečnosti a opatrnosti. Napínavý nebude jen fotbal.

Velmoci

2010-02-15T01:30:00.004+01:00

Podle definice obvyklé v dvacátém století byl velmocí stát disponující dovedností učinit část planety neobyvatelnou a křeslem stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Pokud mohl zničit tu planetu celou, říkalo se mu supervelmoc. Dnes máme jiná pravidla hry, náklady na ničení jsou menší a prestiž Rady bezpečnosti jakbysmet: jak poznáme velmoc?

Tu s předponou super- má svět bezpochyby jen jednu. USA stále disponují zdaleka největší hospodářskou, politickou a vojenskou silou. Rusko zůstává téměř rovnocenným konkurentem ve vojenské oblasti, ale v prvních dvou ani zdaleka ne. Čína aspiruje na paritu s USA ve všech třech oblastech, ale zatím na to nemá - v mnoha ohledech je pořád zaostalá a chudá. Její ekonomika také věčně neporoste nynějším tempem. Kandidátem na supervelmoc by mohla být Evropská unie, která o to však očividně nestojí: hospodářsky se Americe plně vyrovná, na politickou a vojenskou roli však rezignovala, kromě toho nemá a zřejmě nebude mít žádný jednotný názor a vedení.

Velmocí svého druhu je světový finanční systém, do značné míry odpojený od zemí a vlád. Velmocí je dozajista OPEC. Určitými aspekty velmoci disponují teroristické skupiny, jimž se podařilo během posledních deseti let značně změnit fungování světa, zasáhnout do životního stylu obyvatel Západu, vyvolat regionální války. Některé surovinové zdroje mohou nečekaně katapultovat do pozice velmoci země, o nichž by to nikoho dřív nenapadlo: výjimečnou pozici, kterou má ve světové ekonomice ropou nasáklá Saúdská Arábie, může zítra mít Bolívie disponující šedesáti procenty světových zásob lithia, nezbytného pro akumulátory.

Nejlépe by bylo otočit definici minulého století naruby a pokládat za velmoc zemi disponující dovedností učinit část planety obyvatelnou a udržet ji v tom stavu. Jednání v Kodani naznačila, které země by to mohly být. Bohužel o tu roli zatím nestojí, přestože to je levnější než rakety.

Cena života

2010-02-15T01:29:00.002+01:00

Stává se to denně a pokud se vás to nedotkne osobně, nevíte o tom - ledaže se takový případ objeví v médiích jako v těchto dnech. Pacient XY trpí těžkou nemocí, na kterou bez náležité léčby brzy zemře. Nemoc je léčitelná, ale stojí to miliony. Zdravotní pojišťovna se zdráhá zaplatit, lékaři tedy čekají. Je to nelidské, že?

Možná. Především to je však zákonité. Technologické možnosti medicíny jsou větší než ekonomické možnosti naprosté většiny pacientů a každého systému financování veřejného zdravotnictví. Tyto nůžky se pohybují oběma směry. Výzkum produkuje jak nové drahé léky, tak levnější výrobu těch stávajících. Nelidské, ano; v té míře a tím způsobem, jako celý náš moderní svět. Konečným množstvím peněz nelze zaplatit potenciálně nekonečné požadavky a potřeby.

Řešení se nabízí několik, všechna jsou částečná a nedokonalá. Jedním je komerční pojištění na velmi vysoké částky. Je to poměrně bezpečné, ale drahé a ne pro každého. Hlavní problém je v tom, že se musíte pojistit včas, ještě jako zcela zdraví, po propuknutí nemoci vám už přiměřenou pojistku nikdo neprodá. Druhá metoda spočívá ve změně systému veřejného financování: drasticky omezit drobné platby, jichž je mnoho a ušetřit tak prostředky na závažné a drahé diagnózy, jichž bude přibývat se stárnutím populace. Lék za tři sta byste si museli zaplatit sami, ale léčbu za tři miliony by pojišťovna pokryla. Ani tohle v číslech moc přesvědčivě nevychází, část zátěže by se nevyhnutelně přenesla do sociálních dávek a hlavně - žádný politik by to nikdy nedokázal prosadit. Ani nechtěl. Cynicky řečeno, voličů umírajících na drahé nemoci je pořád ještě hodně málo. Kde se vyléčí nebo dlouhodobě stabilizuje bohatý, tam chudák umře. Tak to bylo, je a bude. Změnit to asi nedovedeme, vědět bychom o tom měli.

Stromy, les, Google a Apple

2010-02-15T01:28:00.002+01:00

Patří k lidské povaze nevidět pro stromy les. Obecné tendence dovedeme ignorovat s podivuhodnou umíněností, často do okamžiku, kdy nebuší na dveře, ale už je vykoply a vešly dovnitř. Také v informatice se budeme v příštím roce daleko více zabývat několika efektními detaily než celkem.

Velkou pozornost na sebe už teď poutají dva dosud neexistující výrobky roku 2010: telefon značky Google a tablet značky Apple. Ten první je míň problematický, bude to prostě telefon s operačním systémem Android od některého asijského výrobce, nejspíš HTC nebo Samsung, prodávaný pod značkou Google. Jelikož Google nijak zvlášť sám sebe propagovat nepotřebuje, jde mu zřejmě hlavně o to, aby měl nějaké koncové zařízení plně pod kontrolou a mohl na něm demonstrovat všechny výhody Androidu. Když se pokusíme přejít od stromu k obrázku lesa, snad se dá říci, že vlastní telefon je dalším krokem snahy Google o světovou dominanci. Ta firma je neuvěřitelně ambiciózní a neuvěřitelně chytrá. Je dnes jediným subjektem v IT, který se pohybuje na druhé straně hranice: všichni ostatní trendy sledují a snaží se je využívat, Google je tvoří. V tom smyslu má víc společného dejme tomu s vládami velmocí, s geopolitickými zákonitostmi, s molekulární biologií a s Hollywoodem než se svými konkurenty. Na pár let? Nebo tady bude - kvůli samotnému principu práce s informacemi - už navždy nějaký subjekt v podobné roli? To by stálo za úvahu, jen kdyby však ta otázka nebyla principiálně nezodpověditelná.

Tablet značky Apple je zábavný už tím, že na webu najdete stovky jeho zaručeně pravých fotek - každou jinou - přestože Jobsova firma ještě vůbec oficiálně nepotvrdila, že jej vůbec bude vyrábět a prodávat. Potřebujete menší bezklávesnicový počítač s dotykovou obrazovkou? Myslím, že ne. Ale kdo před pár lety potřeboval iPhone? A přece se na něj stály po celém světě fronty jak na nový díl Harryho Pottera a budou se stát zas, až Apple uvede nový model. S tabletem to dopadne nejinak. Je v tom geniálně vynalézavý marketing, ale nejen ten. Apple, což přehlížejí jeho fandové i kritici, plní to, co všichni ostatní slibují. Telefonů s dotykovým displejem a možností přidávat programy byla už před iPhone spousta, Apple však nabídl spolehlivost, hezký design a opravdu snadné ovládání. Nic víc - a bylo by to málo, kdyby ostatní výrobci dodávali to, co vždy tvrdili, že dodávají. Jenže tak tomu právě není. Apple skvěle prosperuje, protože dělá, o čem jiní dovedou spíš mluvit. Zdaleka přitom nevyčerpal všechny příležitosti. Historie IT je historií nesplněných slibů a frustrovaných zákazníků. Což je další trend - a zdánlivě (!) snadná přležitost pro každého, kdo chce v roce 2010 v tomto oboru uspět.

Zemský ráj to na pohled

2010-02-15T01:27:00.002+01:00

Česká republika má jednu unikátní vlastnost, kterou bychom mohli a měli propagovat, prodávat a jinak využívat, leč neděláme to. Máme něco, co je ve světě vzácné a čím dál tím víc žádané. Uhodnete? Čistý vzduch a nezkažená příroda to bohužel nebudou, s životním prostředím a stylem ta komodita však přece jen souvisí. A ne, opravdu to tentokrát nemyslím ironicky.
Je to bezpečí.

Žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Můžeme začít půdou po našima nohama: je mimořádně stabilní, nehrozí nám zemětřesení, nemáme činné sopky. Neprohánějí se tu tornáda a tajfuny. Držíte-li se v rozumné vzdálenosti od řeky, ani povodeň by by vás neměla ohrozit. Podnebí je většinou mírné a vlídné. Lidé koneckonců také. Máme rádi klid a pohodlí, žádné vzruchy a zvraty. Žádná ze světových válek nás citelně nezasáhla, ve srovnání s jinými částmi Evropy jsme z dějinných i přírodních katastrof skoro vždy vyšli lépe. Dílem je to šťastnou polohou a shodou okolností, dílem jde o vědomou a výraznou preferenci, podle níž Češi volí své osudy, když nějakou možnost volby tu a tam mají.

Za absenci dobrodružství se platí: kdo nehraje, nevyhraje. Když chcete mít klid, nemůžete zároveň mít bůhvíjaké ambice. Ale v dnešním bláznivém světě by ta nudná, do sebe uzavřená kotlina - jediný vnitrozemský stát světa, jehož hranice jsou jasně viditelné z vesmíru - mohla mít přitažlivost pro všechny, kdo už mají dynamiky, vzrušení a rizik plné zuby. Vpusťme je mezi nás a nechme si za to zaplatit.

Má to háček: po bezpečí nejvíc touží a nejvíc ho potřebují ti, kdo na zaplacení nemají. S penězi si ho koneckonců dokážete jakžtakž zařídit i jinde. Země, kde je bezpečí na prodej, tak brzy bude stát před vážným morálním i praktickým dilematem. Jak ho vyřeší? Ach, to přece víme: bližší košile nežli kabát. Nějakou dobu to fungovat ještě bude a pak... Ale kdo by na to myslel zrovna o Vánocích. Tak šťastné a veselé!

Černý Petr v Kodani

2010-02-15T01:26:00.000+01:00

The Guardian a spolu s ním 55 dalších deníků po celém světě minulý týden adresoval kodaňskému klimatickému summitu OSN redakční úvodník s patetickým názvem Čtrnáct dnů, které zpečetí soud dějin o této generaci. V ČR tento text žádné papírové médium neotisklo, je však samozřejmě k dispozici na webu. Úvodník apeluje na politiky, aby se dohodli na společném postupu ohledně změn klimatu.

Generace, kterou Guardian postavil před soud dějin, však čím dál tím víc neví, co si myslet. Ve složitém příběhu globální změny klimatu jde možná o budoucnost lidstva, zcela jistě však o současnost nesmírně velkých peněz. Když je sázka vysoká, přestává pravda existovat, pravil Stanisław Lem. Aféra kolem korespondence britských klimatologů je jen malou ukázkou vření pod hladinou. Pochopme konečně: vědci nemají žádnou spolehlivou předpověď toho, co se s klimatem stane. Jsou jen pravděpodobnosti, zájmy, politické tlaky, emoce a peníze. Shoda nepanuje dokonce ani v tom prvním a nejzásadnějším, totiž, zda se vůbec děje něco, čím má smysl se zabývat. Bjørn Lomborg, kterého část klimatologů má opravdu nerada, má totiž naprostou pravdu, když říká, že by byla tragédie použít peníze na boj proti chiméře, když existují naléhavější problémy lidstva, třeba AIDS a hladomory. - Pokud to ovšem chiméra je.

Vedle klimatologů potřebujeme jinou vědní specializaci: pojistné matematiky. Jejich řemeslem je kvantifikovat nejistotu a právě o to zde běží. Ať spočítají, zda planetu pojistí a na kolik. Než tak učiní, velmi pravděpodobně budou mít výhrady k jejímu provozování a k bezpečnostním opatřením, jak to při uzavírání pojistek bývá. To je v pořádku a je to vlastně účel: část rizika omezíme, část budeme muset přijmout. Kompromis by koneckonců měl být tím, oč se v Kodani hraje. Podle dosavadních zpráv tam však namísto toho u stolu mastí Černého Petra.

Má Paroubek zaplatit?

2010-02-15T01:24:00.000+01:00

Podnikatel Aleš Slabý a jeho firma Deredes jsou v internetovém světě populární asi stejně jako Jiří Paroubek mezi odpůrci politické levice. Soud mezi oběma jmenovanými je proto svého druhu show. Jak známo, předmětem sporu je webová doména paroubek.eu. Tu si Slabý registroval pro sebe - prvního dne, a dodržel-li svůj obvyklý styl, pak doslova v prvních minutách, kdy to bylo možné.

Aleš Slabý není vtipálek ani politická figura. Je to známý doménový spekulant, pro nějž jsou podobné operace zdrojem obživy. Takoví lidé systematicky vyhledávají volné domény s atraktivními názvy, registrují si je a pak je zpravidla nabízejí k prodeji.

Tento byznys je často považován za morálně podřadný, není však nelegální. Spekulace s doménami mají mnoho podob. Časté jsou například registrace „překlepových“ domén: zadejte si do prohlížeče namísto správného google.com třeba gogl.com a podívejte se, kam se dostanete. (Velké firmy jako Google mají nejběžnější překlepy v názvu ošetřeny tím, že jim patří i tyto domény s chybou ve jménu, ale nějaká skulina se většinou najde i tam.) Smyslem takových domén je přivábit mnoho návštěvníků - technicky se tomu říká „generovat provoz“, protože ten je zpeněžitelný ve formě reklamy.

Jiným typem doménové spekulace je vyhledávat jména, která mohou být potenciálně použitelná pro nějaký byznys - třeba názvy letovisek po Evropě - a pak pro ně hledat kupce, často formou dražby.

V cause Slabý versus Paroubek však jde ještě o jiný případ: spekulant získá doménu odpovídající známé osobě nebo značce a pak nějakou formou hrozí způsobit škodu. I když přitom nepadne nahlas slovo „vydírání“, vznáší se tam ve vzduchu: zaplať, nebo ti uděláme ostudu! Zatím nejznámějším případem u nás byl případ webových stránek dagmarhavlova.cz z roku 2003, na něž jejich provozovatel umístil pornografický obsah. Tehdejší první dáma soud o doménu vyhrála a padl dokonce podmíněný trest.

Slabý nepoužil stránky paroubek.eu pro porno, ale pro politickou kampaň vrhačů vajíček na Paroubka. Snad by to jiný politik dokázal brát s humorem, znehodnotit nátlak prostě tím, že nad ním mávne rukou. Jak známe Jiřího Paroubka, tohle v povaze nemá. Proto došlo k soudu, který v sprnu předběžným opatřením zablokoval zacházení s doménou a poté včera nic nevyřešil, jen oběma stranám doporučil dohodnout se.

Právo totiž nemá jednoznačnou odpověď. Obecně u internetových domén platí pravidlo: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Proto například Telefónice nepatří nesmírně cenná doména o2.cz. Výjimka však může - ale nemusí - nastat, uzná-li soud, že majitel doménu zneužívá proti tomu, s kým se její jméno spojuje. Případ paroubek.eu takovým zneužitím nejspíš je, ale rozhodnutí je na soudci a precedentů je velmi málo.

Jiří Paroubek přitom vlastně tuto doménu nepotřebuje, má své webové stránky paroubek.cz. Je však v jeho zájmu zajistit, aby doména s velmi podobným názvem neměla obsah, který - mírně řečeno - nemá pod kontrolou. Musí se teď rozhodnout, zda se podvolí a něco zaplatí, nebo bude čekat na nejistý výsledek soudu. O radu jistě nestojí, takže mu ji dávat nebudeme. Všem, kdo se mu teď škodolibě smějí, však lze doporučit, aby se zamysleli nad tím, kterou doménu by si měli registrovat pro sebe - nebo si aspoň hned teď ověřit, zda už ji nevlastní Aleš Slabý či některý jeho konkurent.

Oni jsme my

2010-02-15T01:23:00.002+01:00

Nejhorší na státním rozpočtu je, že při pohledu z dálky nemá žádnou velkou chybu. Důchody a sociální dávky jsou nezbytné, úroky státního dluhu taky. Největší jednotlivou položkou, o níž lze aspoň teoreticky diskutovat, je školství, to ovšem příliš přeplaceně nevypadá; a nejspornější položkou bude asi šedesátimiliardový Státní fond dopravní infrastruktury. Stát je zadlužený - i když na evropské poměry pořád ještě ne dramaticky - a hospodaří s trvalým schodkem. Paradoxní je, že veřejná sféra je z hlediska občana spíš chudá - podívejte se do průměrné nemocnice, do základní školy, na policejní služebnu, k hasičům.

Buď tedy vyděláváme málo a měli bychom se ve státních výdajích výrazně uskrovnit - jenže kde vlastně? Anebo málo zdaňujeme, což ovšem není pravda, a i kdyby byla, je to skoro stejně nepřijatelné jako snížit důchody. Anebo se příliš plýtvá a krade, což říká jak vox populi, tak četné nepřímé důkazy.

Potud je všechno jasné a vlastně triviální. Popsaný stav je však výhodný pro příliš mnoho lidí, mezi něž patří - mimo jiné - prakticky všichni ti, kdo by proti tomu mohli něco dělat. Kontrolní mechanismy nepomohou, protože je systém rychle vcucne a učiní z nich svou součást. Jak jsme nedávno názorně viděli, úřednická subkultura snadno zvládne i přepadovou kontrolu z EU. Všechny vyházet a začít s novými lidmi nelze z několika dobrých a mnoha špatných důvodů, ale i kdyby to šlo, bude za chvíli všechno ve starých kolejích. Vždyť to nejsou žádní oni: to jsme my. Celá společnost to má zakódováno. Kdo z nás by vlastně nezvedl telefon a tu kontrolu z EU nepráskl? A kdyby nepráskl, chválilo by ho jeho okolí, nebo odsoudilo? - Na jedné straně platíme daně, na druhé z nich máme čím dál tím míň, na třetí švindlujeme. Skoro všichni, skoro pořád. Jak rozbít bludný kruh?

Plaťme řádnou cenu

2010-02-15T01:22:00.003+01:00

Zpěvák skinheadské kapely dostal tři roky za písničky s texty, jež prý propagují nacismus. Za texty písniček se u nás zavíralo i dřív, takže paralela s Plastic People of Universe napadla leckoho a někteří o tom napsali. Formálně to sedí. Zmíněný Michal Moravec porušil platný zákon stejně jako Plastici. Zákon je v obou případech špatný. Ani samo hodnocení „porušil“ tak docela nesedí, bláboly skupiny Imperial o bílé revoluci jsou spíš jednoduše pitomé než nacistické, aspoň podle částí citovaných v novinách - stejně jako Bondyho texty pro Plastiky také žádné explicitní politické poselství neobsahovaly. I. M. Jirous, potrestaný tehdy nejpřísněji, dostal půl druhého roku, dvakrát méně než Moravec letos.

Rozdíl je vlastně jen jeden, ovšem zásadní. Plastic People porušili řád totalitního státu; že byl ten řád v daném případě kodifikovaný trestním zákoníkem, není podstatné. Zlobili. A na toho, kdo zlobil, se bič našel vždy. Moravec porušil dle výroku nezávislého soudu zákon demokratické země. Špatný zákon, ale zákon. Opakuji, kdykoli mohu: paragraf 260 a 261 trestního zákona by se měl zrušit, jsou to hloupé zákazy. Ale dokud platí, bude se podle nich soudit a je to tak v pořádku.

Volný prostor pro nácky a jinou pakáž není smyslem svobody slova - je to cena, kterou za tu svobodu platíme. Je to ale dobrá cena, neměli bychom se zdráhat ji platit, jinak přijdeme o víc. Do té ceny patří i to, že se svobody pro sebe nejhlasitěji budou vždy dovolávat ti, kteří by ji bez mrknutí oka sami zrušili všem ostatním, kdyby mohli.Do té ceny patří i pomatenci neschopní rozeznat demokracii od totality. Nuže plaťme.

Tomu dala, tomu víc

2010-02-15T01:22:00.000+01:00

Ve fotbale jsme prohráli s Ázerbájdžánem a v indexu korupce s Botswanou. Je to sice pořád lepší než naopak, přesto je na místě otázka: co se to u nás děje? Odjakživa jsme sami k sobě skeptičtí a čekáme spíš to horší, vždycky to ale mělo nějaké meze. Tohle je už hodně za nimi. Zkusíme to hodit na rozhodčího - tedy zpochybnit metodiku Transparency International? Nejspíš bychom měli, protože nechat se zařadit mezi rozvojové země je víc než trpké. Třeba je potíž právě v tom, že jde o index vnímané korupce; třeba se vnímáme o hodně hůř, než odpovídá skutečnosti. Třeba.

Jenže třeba ne. Hlavním tématem sjezdu ODS bylo korupční propojení strany s byznysem. Nevyřešili nic. A to ještě zasluhují spíš pochvalu, že se aspoň pokusili, protože jiné strany si nepočínají odlišně, jen to neprojednávají na sjezdech. Místo v politice je u nás licencí na rychlé prachy a političtí vůdcové jsou svými členy o vrstvu níž hodnoceni podle toho, jak ty licence přidělují. V tomto světle je pochvala pro ODS ukvapená; snad jde v těch sporech jen o to, komu strana dala, komu víc, komu málo, komu nic...

Co má dělat znechucený volič? Nabízí se možnost zavrhnout ideologie a ostatní tradiční měřítka a vybírat strany podle jediného kritéria - prokazatelné míry korupce. Potíž je v tom, že v takovém klání zvítězí extrémisti a podprocentní minority. Míru korupce je tudíž nutno ještě vážit mírou příležitosti. To už by mohl být použitelný index. Umí ho někdo vypočítat?

Křižík by neměl šanci

2010-02-15T01:20:00.003+01:00

Jednou z promeškaných příležitosti uplynulých dvaceti let je nedostatečný rozvoj menších podniků - podniků od slova „podnikat“. V obchodním a živnostenském rejstříku jich, pravda, najdeme víc než dost, ale největší část tvoří majitelé někdejších živnostenských listů s označením: nákup zboží za účelem dalšího prodeje. Nic proti tomu, ale nic nového se tím nevytváří. Chybí nám malé výrobní závody, technologické začínající firmy propojené s univerzitami, duch zdravého rizika. Je vinou státu, všech dosavadních vlád vlevo i vpravo, že této otázce nevěnovaly pozornost. Nemám tím na mysli žádné dotace, ty by nadělaly jen škodu. Skutečnou pomocí by bylo snížení byrokratické zátěže na skutečné minimum, jednoduché formuláře, rychlé jednání na úřadech, žádný prostor pro úplatky vyžadované za samozřejmosti. Též chybí morální podpora podnikavosti - a koneckonců poctivých úmyslů. Stát sám jde příkladem ve vychytralosti a švindlování, ta se u nás vyplácí a neodsuzuje.

Okřídleným a hodně demagogickým heslem doby již dlouhá léta je: „Za tohle jsme klíči nezvonili“. Často se za něj schovává lenost, neochota převzít odpovědnost za vlastní osud. Pokud však jde o podmínky k iniciativě a podnikavosti, je stoprocentně pravdivé. Česká zakladatelská tradice, z níž vzešel Křižík, Baťa i ČKD, v dnešní době nepokračuje, nebyla vzkříšena. Stali jsme se národem kšeftmanů nebo nýmandů čekajících s jednou dlaní nataženou a druhou rukou chmatáckou. Čest těm, kdo to dělají jinak - a je jich dost, jenže velké odměny, morální ani faktické, se za své úsilí dosud nedočkali. Je absurdní představovat si, že takhle vybaveni a uspořádáni doženeme západní Evropu, natožpak dravější části světa. Tak jednoduché to je - a tak těžké zároveň.

Teaser, následuje spoiler

2010-02-15T01:20:00.000+01:00

Půlka lidstva je přežraná a svou vinu maskuje pracovitostí, joggingem a Oxfamem, u nás Člověkem v tísni. Půlka lidstva je odstrčená od stolu a svou závist maskuje agresivitou a hrou na morální nadřazenost. Všichni dohromady se bojíme, že to všechno bouchne a nejspíš se nepleteme. (Jen se určitě do jednoho pleteme v tom, jak to bude konkrétně vypadat.) Nestydatě na to všem vydělává Hollywood s dílky jako Proroctví a Den nezávislosti: veze se na vlně.

Anebo ještě hůř. Už vznikají i konspirační teorie o konspiračních teoriích. Poprask s mayským kalendářem věštícím konec světa je prý cíleně přiživován jako reklama na nový thriller 2012, inovativní verzi apokalypsy. Můžeme to vyloučit? Obávám se, že ne. I konec světa se dá zpeněžit, ať vymyšlený nebo pravý. Ten vymyšlený snad dokonce lépe. Zemská osa se přetočí do roviny ekliptiky, magnetické póly vymění svá místa a Nibiru, planeta naší zkázy, se blíží.
Marx měl možná pravdu ve své době. Dnes však není tím pravým opiem lidstva náboženství, ale konzum a popkultura. (Náboženství je tak nanejvýš aspirinem lidstva.) Trápit se a bát čtyřiadvacet hodin denně určitě není správné, ale vymýt si dobrovolně mozek v multikině, fitku a nákupní galerii je snad ještě horší - falešných obav lze nechat, falešného štěstí těžko. Obtěžkáni papírovými tašky z butiků kráčíme do... přinejmenším do neznáma.

Občas je snadné uvěřit, že celý svět je velký teaser k nějakému pořádnému trháku. Bude v tom hrát Tom Cruise, Tom Hanks, nebo oba? Kdo to bude režírovat?

A kdo to režíruje?

Cizí hřiště

2010-02-15T01:18:00.000+01:00

Roman Staněk, nejúspěšnější český podnikatel v oblasti informačních technologií, před několika dny zveřejnil na webu podnětnou a znepokojivou úvahu. Zkoumá v ní otázku, proč se tvořivým technologickým firmám špatně daří mimo USA. To je pravda: za posledních deset let vznikl v Evropě jediný opravdu důležitý komerční počítačový projekt, jímž je Skype. Není to tím, že jsme líní, přestože si to o nás mnozí Američané myslí, říká Staněk. Problém je hlubší: nerozumíme podnikatelské kultuře.

Přístup začínajících evropských firem přirovnává Roman Staněk ke známému tichomořskému cargo kultu: obyvatelé ostrovů si postavili dřevěné napodobeniny vysílaček, sluchátek a naváděcích věží, aby znovu přivábili kouzelné ptáky - americká letadla s náklady lákavého zboží. Jenže válka v Pacifiku skončila a letadla už nepřiletěla, všechna snaha marná. Naše byznys plány a schůzky s investory jsou těmi dřevěnými vysílačkami, soudí Staněk.

Je to hodně drsné. Jenže Roman Staněk ví, co mluví, a ví to lépe než kdokoli jiný: dvakrát už uspěl s prodejem počítačové firmy a teď pracuje na ambiciózním třetím pokusu. Jeho Good Data sídlí v Silicon Valley, pracuje ruku v ruce s americkými investory, v Praze jsou jen vývojáři. Ani to neposkytuje žádnou záruku. Americký styl podnikání vyžaduje porozumění málo zřejmým mechanismům, místní kulturní zázemí, kontakty. Oba předchozí Staňkovy podniky byly - ač to zpětně tak nevypadá - hodně krkolomné a dopadly dobře se štěstím - nehledě na to, že mohly patrně dopadnout ještě mnohem lépe. Je to hra na cizím hřišti, podle cizích pravidel. Můžeme se ji naučit, pomalu a někteří. Můžeme vybudovat nějaké evropské Silicon Valley, což je ale velmi nepravděpodobné. Můžeme si najít jinou hru, kterou zas nedovednou v Americe. Ale nesmíme si myslet, že nám to půjde samo - že dřevěné vysílačky přivolají letadlo naložené poklady.

Do tělesného otvoru!

2010-02-15T01:17:00.002+01:00

Jak známo, generálové se vždycky připravují na tu válku, co už byla. A to ještě autor toho aforismu nevěděl nic o letištních kontrolách.

Berou nám perořízky, nůžky na nehty i čistou vodu v láhvi, rentgenují nám zavazadla, zouvají boty. Někde uprostřed těch opatření je čára dělící rozumné od zbytečného. Boty nikoho nenapadly, dokud nezkusil jeden šílenec projít s výbušninou v tenisce. Nedávno přišel jiný atentátník s další inovací, bombou v konečníku, takže nepotřebujete velkou fantazii, abyste uhodli, co nás cestující brzy čeká.

Je to rozhodně přínosné z hlediska ochrany životního prostředí: lidé přestanou lítat, ubude spáleného petroleje a skleníkových plynů. Teroristé si ovšem svou cestičku zase najdou a prokličkují kolem personálu zaujatého svícením do tělesných otvorů nevinných pasažérů. Bezpečnostní opatření zkrátka počínaje jistým bodem přinášejí víc škody než užitku.

Než se ale začnete rozčilovat, uvědomte si, že to primárně nejsou vlády a úřady, ale široká veřejnost - z velké části nelétající veřejnost - kdo si nové zabezpečení vynucuje. Vyžadujeme jistoty na absurdně vysoké úrovni a politici nám to svým způsobem plní: štědře nám poskytují iluzi takových jistot. Nic to nestojí, jen naše peníze a náš čas.

Přesnou analogií letecké hysterie je také postoj části západoevropské veřejnosti k jaderným elektrárnám. Lidé chtějí udržet dosavadní luxusní život postavený na enormní spotřebě energie, ale odmítají jediný zdroj, který to může jakžtakž zajistit. Přijměme rozpor: oboje najednou nejde. Bezpečností jsme paranoidně posedlí a přitom vůbec nerozumíme její podstatě. Daleko lepší by bylo přijmout nepatrná rizika, mávnout nad nimi rukou a ušetřené prostředky věnovat přípravě na principiálně neznámá a nepoznatelná rizika. Technicky by to šlo, ale politik s takovým programem by bohužel nevyhrál ani obecní volby v Kotěhůlkách. Tělesné otvory jsou jaksi přitažlivější - i politicky.

Obrovy starosti

2010-02-15T01:16:00.000+01:00

Microsoft má za sebou nejdůležitější marketingovou událost posledních dvou let a v Redmondu nejspíš ještě neuklidili všechny zátky od šampaňského. Uvedení Windows 7 se povedlo. Nový systém pochválili recenzenti a dosavadní zájem naznačuje, že s ním budou spokojeni i zákazníci. Úspěch v prodeji i publicitě je přesně to, co teď Microsoft naléhavě potřebuje.

Přitom je to vlastně zvláštní. Microsoft má na trhu operačních systémů pro osobní počítače již po léta zcela výsadní postavení. Jeho podíl převyšuje 90 %. Za uplynulý fiskální rok (do června 2009) dosáhl tržeb 58,4 mld. USD a čistého zisku 14,6 mld., což by byly skvělé finanční výsledky i v období všeobecné prosperity, natožpak v dnešní situaci. Proč tolik napětí kolem nového produktu?

Microsoft si především potřebuje napravit pověst po nepovedeném předchůdci Windows 7, operačním systému Vista. Ten sice přinesl mnoho nového, ale zároveň byl pomalý, často nestabilní a příliš komplikovaný pro laika. Z recenzí vyplývá, že Windows 7 jsou nejen elegantní - co do designu jsou určitě tím nejlepším, co kdy Microsoft vyrobil - ale hlavně spolehlivější a rychlejší než Vista. Ani to však nic nezaručuje.

Microsoft má tři hlavní konkurenty: Apple, Google a sebe, přičemž ten třetí mu dělá větší hlavu než první dva dohromady. Apple má závratné úspěchy na trhu digitální hudby a mobilních telefonů, v oblasti osobních počítačů je však stále ještě menším hráčem: v USA se již jeho podíl na trhu blíží 9 % (jedničkou je Dell se 30 %), celosvětově však jde jen o 3 % (jedničkou je HP s 20 %). Zde Microsoft zatím mnoho neztrácí. Google je spíš potenciální než aktuální hrozbou. Nabízí zcela odlišný model softwarového trhu: webové aplikace spouštěné z internetu, nikoli z uživatelova počítače a financované reklamou, tedy „zadarmo“. Microsoft takto již dnes určitě přichází o jisté množství zákazníků, kteří si nekoupí Office, ale mnoho jich nebude - oba modely spíš poměrně pokojně koexistují.

Hlavním nepřítelem Microsoftu je tak on sám. Podíl přes 90 % vypadá skvěle jen do té doby, než si uvědomíme, že tři čtvrtiny z toho připadají na operační systém Windows XP starý osm let a jen čtvrtina na novější Vistu. Podobná je situace u druhé vlajkové lodi Microsoftu, kancelářského balíku Office, kde uživatelé rovněž setrvávají u starších verzí a jen pomalu přecházejí k nejnovějšímu Office 2007. Mnohým se nelíbí jeho radikálně změněné ovládání, ale ještě častěji je důvod zásadnější - stačí jim prostě to, co mají.

A to je podstata pasti, v níž je Microsoft lapen. Lidé mají jeho starší produkty, užívají je, jsou s nimi víceméně spokojeni a nové nepotřebují. Důvod pořídit si nový operační systém nepřinášejí ani výrobci hardwaru - naopak, přišla móda malých a levných netbooků používajících buď Windows XP nebo Linux. A softwarové firmy si dnes také zpravidla netroufnou uvést na trh novinku, která by běžela jen na Vistě nebo Windows 7.

Microsoft by nutně potřeboval najít způsob, jak mít ze svých zákazníků třeba malý, ale trvalý příjem. Proto dnes ochotně přistupuje na koncepci webových aplikací, které by se daly platit například ročním paušálem - o systému Windows Live budeme slyšet stále více, Windows 7 s ním počítají a podporují ho. V této oblasti však již sídlí Google... Microsoft může být nadále úspěšný, ale bezstarostný už nebude nikdy.

Mezi

2010-02-15T01:15:00.000+01:00

Prezidentovo váhání, zda podepsat či nikoli - staročeský obrat podepsat čili nic by zde byl velmi vhodný - nám připomíná letitou situaci země patrnou z mapy: z jedné strany Německo, z druhé Rusko a my mezi nimi. Jedni u nás straší pomsty- a majetkuchtivými Sudeťáky, druzí ruským vlivem. Oba tábory strašících, ve svých extrémnějších osobách a chvílích, již vytáhly slovo velezrada.

Moderněji uvažující lidé se tomu zatím pošklebují, jenže rizika tu skutečně jsou. Německo je hlavním exportním partnerem ČR, s německou ekonomikou stojíme a padáme - jako vývozci i jako majetek německého kapitálu. Na Rusku je téměř beze zbytku závislá naše energetika, Medveděv s Putinem nám mohou světlo i teplo kdykoli vypnout. To jsou fakta, která ospravedlňují přemýšlet o sousedních mocnostech jako o nebezpečích.

Ne že by ta nebezpečí byla rovnocenná. Německo je demokratické (pro pamětníky: je to míněno bez narážek), je součástí týchž mezinárodních uskupení jako my. Sudetoněmecké spolky mají na spolkovou politiku malý vliv. V Rusku je autoritativní vláda, formou nesympatická, ale velice akceschopná, Rusko je vojenská supervelmoc a jeho plány ohledně naší části Evropy jsou přinejmenším nejasné.

Nemůžeme Českou republiku nikam přestěhovat, takže situace je z velké části daná. Českými městy ve dvacátém století pochodovali němečtí i sovětští vojáci, ti druzí dokonce dvakrát, poprvé jako osvoboditelé, podruhé jako okupanti. Nedůvěra - hlavně u starší generace - je pochopitelná. Prezident a další politici jsou nejen mezi Německem a Ruskem, ale také mezi postojem k této nedůvěře - manipulativně jí využít, nebo ji odbýt jako hloupost? Být mezi je vždycky těžké.

Budeme si žít po svém

2010-02-15T01:13:00.002+01:00

Odpusťe, odpusťe: stý první komentář na stejné téma, jenže v těchto dnech je pro vašeho sloupkaře opravdu těžké myslet na jiné významné věci než na tahanici kolem Lisabonské smlouvy. Dá se k tomu, co už bylo řečeno, přidat něco podstatného?

Snad toto: zdá se mi, že nikdy za uplynulých dvacet let nebyl český národ (záměrně a vědomě píšu národ, nikoli občané ČR, protože o ten národ tentokrát jde) tak ostře rozdělen nějakou otázkou. Rozumná diskuse mezi oběma tábory přestává být možná, v hospodě i ve vládní čtvrti. Jedni by chtěli odvolat prezidenta pro zradu národních zájmů nyní, druzí mu vyhrožují týmž, podepíše-li. Jedni mluví o enormní mezinárodní ostudě a ztrátě důvěry, druzí o hrozící ztrátě suverenity srovnatelnou s německou okupací za války. (Zajímavé, ale nic z toho nevyvozuji: srovnání se sovětskou okupací se nepoužívá.)

Je to předramatizované z obou stran. Česká republika nemá ani faktickou suverenitu, která by stála za řeč, ani tolik dobré pověsti, že by se dala významněji poškodit. Za to první nemůžeme, to je geopolitická realita a zdaleka se netýká jen nás. Za to druhé víceméně můžeme, ale nedošlo k tomu včera a nezpůsobil to ani zdaleka jen prezident Klaus. Jeho postoj teď pro EU znamená čistě technický problém, který se nakonec nějak vyřeší. Bez našeho odchodu z EU, bez sesazení hlavy státu i bez toho podpisu, bude-li třeba. Vhodná právní konstrukce se najde, protože se najít musí. Klaus a jeho příznivci budou slavit vítězství a život půjde dál, na první pohled a v dohledné době se nic nezmění. Nenápadně však přibude talentovaných a pracovitých lidí, které to tady prostě přestane bavit. Půjdou do světa, jako to dělají už dnes, ale často se už nevrátí. No a co? Stejně s nimi byly jen potíže. - Pěkné dvacáté výročí návratu k demokracii nám přeji, přátelé.

S ďáblem v těle

2010-02-15T01:12:00.002+01:00

Facebook má prý půldruhého milionu českých uživatelů. To už není hračka či věc, nad níž by se dalo mávnout rukou. Sociální sítě - jakkoli je ten název špatný a dvojznačný, co dělat, ujal se - jsou dnes pevnou součástí životního stylu. Odpusťme si obvyklé mudrování na dvě klasická témata: za prvé, jak na Facebooku straší čeští politici, za druhé, jak počítačová komunikace vytlačuje tu normální. Oboje to je do jisté míry pravda, ale není to příliš zajímavé.

Zajímavé jsou jiné věci. Málokdo si například uvědomuje, co všechno by se z údajů na Facebooku dalo vytěžit důkladnou analýzou se zapojením pořádné matematiky. Tady už nejde o běžnou digitální stopu, kterou po sobě všichni na webu necháváme. Individuální preference - co kdo čte, jaké stránky si prohlíží, kde nakupuje, co a za kolik - to je jedna věc. Pavučina vztahů, jež lze z Facebooku vyčíst, to je něco dočista jiného. Kromě identifikace soudržných skupin se z nich dá poznat i ledacos, co vlastně nevíme ani sami o sobě: skryté náklonnosti, sympatie, orientace. Facebook v jistém smyslu slova ví nejen, co jsme dělali v minulosti, ale i to, co budeme dělat zítra a pozítří.

To je skvělá zpráva pro marketing, pro plánovače městské zástavby a dopravy i pro tajné služby. Na první pohled to není skvělá zpráva pro nás všechny, kdo přispíváme do hry svým soukromím. Než začneme hořekovat, uvědomme si však, že to děláme dobrovolně. To znamená, že něco dostáváme výměnou. Predikce chování jednotlivce je vlezlá a nebezpečná, může však být také velice příjemná - svět jako prostředí, které předvídá vaše přání. Tento ďábel víc svádí než vyhrožuje. Ostatně, tak to ďáblové dělají. Podlehneme? Určitě, vždyť tím ďáblem jsme my sami.

Osamělý goat-boy

2010-02-15T01:11:00.000+01:00

Český politický aktivista a chovatel koz Stanislav Penc letos v červenci vyvěsil na web dvě velké databáze bývalé StB - tzv. evidence zájmových osob. Učinil tak poté, co totéž odmítl na jeho žádost udělat Ústav pro studium totalitních režimů. Webhostingová firma, u které si Penc pronajal provoz svých stránek, tento týden vypnula přístup do databází, protože jí Úřad pro ochranu osobních údajů pohrozil sankcemi - zveřejnění databází podle ÚOOÚ porušuje dva platné zákony.

Tuhle situaci lze hodnotit z více hledisek. Můžeme diskutovat o tom, zda je Pencova přímá akce správná či škodlivá, co dělat a nedělat s estébáckými seznamy, co to přesně byla „zájmová osoba“, zda je český zákon na ochranu osobních údajů dobře formulovaný, k čemu je a co má dělat Ústav pro studium totalitních režimů - a našlo by se toho ještě víc. Osobně mi jako nejpozoruhodnější aspekt věci připadá ten, že by Stanislav Penc mohl situaci zajímavě zkomplikovat, kdyby aspoň část svého webu svěřil zahraničnímu poskytovateli. Pak by se celá věc buď ocitla zcela mimo dosah českého práva, anebo by Penc přivolal úřední zásah na svou vlastní hlavu - podle toho, jak přesně by při „emigraci“ webu postupoval.

Internet není nic právně specifického. Funguje podle týchž zákonů jako zbytek světa, ovšem se spoustou specifických praktických detailů, do nichž se lze schovat - pokud jste dost malí, aby vám ze škvíry nečouhala hlava. Když ve Francii úspěšně nařídili firmě Yahoo, aby na svých stránkách zamezila obchodu s nacistickými memorabiliemi, bylo to proto, že Yahoo je dost velká, tedy uchopitelná. Osamocený politický aktivista, jehož kauza navíc v některých lidech vyvolává silné sympatie, by se do škvíry nějak určitě vešel a nad českým právem by mohl mávnout rukou. Co udělá pan Penc, nevíme, ale jemu podobných osamělých rváčů bude víc - a internet bude jejich prérií.

Malá blízkovýchodní sci-fi

2010-02-15T01:10:00.000+01:00

Jom kipur, který letos připadá na 28. září, bývá pro evropské publicisty tradiční příležitostí napsat něco pěkného o blízkovýchodním problému. Je to přece Den smíření, tak proč byste si tam nepodali ruce, vy zlobiví chlapci? - Až na takovou výzvu narazíte, dál už nečtěte, bude to pokračovat stejnými pitomostmi. Jom kipur, šabat všech šabatů, je samosebou jen židovským svátkem, Arabům je v nejlepším případě lhostejný jako nám ramadán (který mimochodem před pár dny skončil, všimli jste si snad?) A především, ono "smíření" se netýká vztahů mezi lidmi, ale mezi Hospodinem a Izraelem, je to smíření starozákonní, exkluzivní a posilující vědomí odlišnosti národa. Vůbec nic politicky korektního v tom není.

Rozumět izraelsko-palestinskému problému zvenčí není nemožné, ale zvládne to málokdo. Ostatně, i zevnitř to zvládá málokdo. Jisté je, že situace je stále horší a horší. V izraelské politice už vlastně soupeří jen pravice s krajní pravicí (těmito pojmy se tam vymezuje vztah k Palestincům, ne k ekonomice). Palestinci dávají zas přednost Hamásu před Fatáhem. Válka v Gaze zničila naději na konstruktivní jednání. Izraelci a Palestinci se teď dlouhá léta nedohodnou na ničem.

Pořád by jim však ještě mohl mír někdo darovat silou. Existuje taková mocnost, ale donedávna byla představa jejího angažmá příliš fantastická. Možná však nastal čas, aby Američané předložili vlastní plán dvoustátního řešení včetně map - však ho stejně mají dávno hotový - a aby ho oběma stranám vnutili rychle a bez velké diskuse, samozřejmě pokud možno bez jediného výstřelu. Pokud chce prezident Obama vážně změnit svět, potřebuje nejen vize, ale také námořní pěchotu. Zní to celé velice kacířsky, ale pokud by to někdo zásadně nezvoral - což je bohužel víc než možné - pak by Izraelci i Palestinci nejspíš Američanům brzy a upřímně poděkovali. I to by byla ve světové politice novinka.

Bílá Hora

2009-09-16T16:04:00.000+02:00

Něco se chystá. Tuto sobotu odpoledne se do výše vznese tón trubky, ruka v rukavici dá znamení a první výstřel z děla zatřese krajinou. Vyděšení ptáci vzlétnou a stánkař prodá další trdelník za čtyřicet, neboť na bělohorské pláni se bude konat rekonstrukce bitvy, která prý změnila naše dějiny.

Což je svým způsobem pravda: pokud nezaložila, tedy výrazně rozvinula tradici pokrytectví, útěku z boje a vytváření lichotivých legend. Na mýtu bělohorské bitvy je toho špatně tolik, že by Rádio Jerevan zbledlo závistí. Bojovali najatí vojáci ze všech koutů Evropy, skoro žádní Češi. Šlo jim o žold, ne o ideály. Vůdcové stavovského povstání byli - budiž - Češi, leč z větší části jazyka německého. Po porážce vzali do zaječích zrovna tak jako ti žoldnéři, anebo se pokusili lísat k vítězi, což jim většinou bylo málo platné: propadli ctí i hrdlem. Co udělal Fridrich Falcký, je známo každému školákovi. A následných tři sta let úpění pod Habsburky je také spíše výmluva, barokní doba nebyla pro většinu horší ani lepší než to, co jí předcházelo a následovalo.

Vyznačovala se ovšem vymizením elit: dílem se pragmaticky přimkly k jazyku a a víře vládců, dílem odešly ze země. Tím pádem však Čechy byly otevřenější světovým trendům než dříve. Světu je zas zavřela vlna obrozeneckého nacionalismu, mimochodem se vším všudy převzatá z Německa. Ta zformovala zemi, jakou máme dnes, od důsledného dabingu zahraničních filmů po plebejství politiky. Máme demokracii bez demokratů, bez morálních závazků. Tato úvaha vůbec nepotřebuje být aktuální, jen náhodou je. Ale platí to bohužel pořád.

Tohle vám náladu nezvedne

2009-09-16T16:02:00.000+02:00

Děti jdou do školy, v patách jim táhne podzim. Soukromé léto si každý vyhodnotí sám, to veřejné se nevydařilo - hospodářsky, politicky, morálně, ani ten blbý fotbal nepotěšil. Zklamání z Obamy, prohraná nerevoluce v Íránu. Afghánistán, Pákistán a Irák v ohni dílem pro vlastní zabedněnost, větším kvůli neschopnosti Západu. Slováci s Maďary na sebe křičí na mostě, který pod nimi všemi hrozí spadnout. Dunaj, Dunaj, aj to širé pole! Čeští politici, zbylo-li v nich ještě něco lidského, se přece už musí všichni bez výjimky hnusit sami sobě, nejen nám. Média nejsou o nic lepší, figurky ve stejné hře. I autor tohoto sloupku, ač na tom křepčení dosti nezávislý, právě teď škodí, protože přispívá k mizerné náladě.

Jenže co mám dělat? Povlečeme dál tu káru podzimním blátem, protože jiná možnost není. Radikální změnu nemá kdo provést, ani proč, ani by nevedla k lepšímu. Zlom nastane, až a jestli bude opravdu zle. Mnozí tušíme, že jednou bude, dovedeme některá z těch strašidel pojmenovat - ropa, životní prostředí, epidemie, náboženské války, zhroucení finančních systémů - ale co z toho? Máme holé ruce, jako na Národní třídě, ale nemáme morální převahu a nemáme koneckonců ani nepřítele. Mlhu nezahanbíš ani se s ní nemůžeš prát. Zlo světa je neuchopitelné, protože nadrobené na malé kousíčky žije v každém z nás. Ještě nikdy v dějinách se lidé - velká část lidstva - neměli tak dobře a zároveň nebyli tak bezmocní. První je příčinou druhého. Tím je spolehlivě zaručeno, že to klubko nerozmotáme, leda až příliš pozdě.

Toulky s počítačem

2009-09-16T16:01:00.001+02:00

Léto skončilo, na dovolenou se už tolik jezdit nebude, zato přibude služebních cest. Zkušení harcovníci nepotřebují radit, ale my ostatní si připomeňme, na co dát pozor, jezdíte-li po světě s notebookem.

1. Vybavte se konektory a kabely. Určitě se hodí ethernetový kabel s konektory RJ-45 (to jsou „ty jako telefonní, ale trochu větší“ například pro připojení k hotelovému internetu a obecně k jakékoli lokální síti), telefonní šňůra s konektory RJ-11 (pro připojení do telefonní zásuvky, má-li váš počítač vestavěný telefonní modem - většinou má, ač o tom možná ani nevíte) a kabel, kterým se dá spojit počítač s vaším mobilním telefonem. Ač to zní jako zbytečná rada, nezapomeňte dobíječky! Jedete-li do země, kde vypadají elektrické zásuvky jinak než u nás, nezapomeňte na příslušnou redukci. S odlišným napětím elektrické sítě si hlavu lámat nemusíte, napájecí zdroj počítače i telefonu to zvládne.

2. Pro připojení k internetu na cestách se nejlépe hodí wi-fi. Často lze nalézt místo (kavárna, knihovna), kde je k dispozici zdarma, ani paušální poplatky v hotelích nebývají vysoké.

3. Možná budete muset pro připojení k internetu použít svůj mobilní telefon. Ověřte si ještě doma, že připojení funguje a že s ním umíte zacházet. Seznamte se předem s cenami datového roamingu v zemi, kam jedete. U českých mobilních operátorů lze k telefonnímu tarifu přikoupit balíček s předplaceným zahraničním roamingem. Připojení k internetu v cizině se tak zpravidla několikanásobně zlevní, jen po návratu domů nezapomeňte balíček odhlásit, jinak vám jej operátor bude účtovat další měsíc znovu... a znovu...

4. Téměř všechny moderní notebooky mají nenápadnou zdířku, do níž lze zasunout normalizovaný zámek. Ten má lanko jako zámek na kolo a lze jím připevnit počítač třeba ke stolu. Zámek dostanete koupit v každé prodejně počítačového vybavení.

5. Kdyby vám počítač přece ukradli, máte tři problémy. Nejmenším z nich je ztráta samotného notebooku. Horší může být, že přijdete o nenahraditelná data. Tomu se dá zabránit důsledným zálohováním - na přenosném počítači je lépe nemít vůbec nic, co byste zároveň neměli i jinde. Třetí a největší problém spočívá v tom, že si vaše data přečte někdo nepovolaný. Pevný disk nebo jeho část se dá šifrovat - zvažte, zda byste k tomu neměli přikročit.

6. Na státní hranici po vás mohou chtít, abyste notebook zapnuli a prokázali tak, že je funkční a místo disku v něm není kilo semtexu či heroinu. Neprotestujte a zapněte. Vybitá baterie může vést k nepříjemné diskusi.

7. V některých zemích, hlavně v arabském světě a v USA, vám mohou imigrační úředníci prohledat data. Bude je zajímat hlavně pornografie. Pokud ji tam máte, nebo dokonce máte v tomto směru výstřednější a méně legální sklony, počítejte s velkým průšvihem, dost možná s uvězněním.

8. Pořiďte si webový mail - GMail, Seznam nebo cokoli jiného. Máte tak záruku, že se k poště dostanete kdykoli a kdekoli, kde je počítač - jakýkoli, nejen váš - a internet. Je snadné nechat si na webový mail nechat přeposílat poštu z jakéhokoli jiného poštovního systému. Pokud sami nevyzradíte heslo, je to zcela bezpečné.

9. A konečně zvažte, zda vůbec počítač s sebou potřebujete. Dnešní mobilní telefony vesměs dovedou přijímat a odesílat mail. Potřebujete na cestách víc? Pokud ne, nechte ta dvě kila elektroniky klidně doma.

Dlážděná dobrými úmysly

2009-09-07T15:54:00.000+02:00

Euthanasie - podle ÚJČ se má preferovat pravopis „eutanázie“, ale tím fonetickým přepisem se to jaksi zlehčuje - je téma, o němž bychom raději nic nevěděli. Nestojíme o to, aby se přetřásalo v novinách a dotýkali se ho politici. Bohužel se jedná o učebnicový politický problém: kam sahá moc státu, jak ji má uplatňovat? Na debaty o „asistované sebevraždě“ se proto raději připravme.

Pozor už na terminologii. Když asistovaná, je to ještě sebevražda? Nesnaží se nám to slovní spojení, v angličtině běžné (assisted suicide) už samo podstrčit nějaký názor? Před zákonem většiny zemí světa je euthanasie vraždou - nikoli jen zabitím, protože úmysl usmrtit je nepopiratelný. Hodně lidí si navíc plete euthanasii s ukončením beznadějné léčby, což je rozdíl: usmrtit, nebo nechat umřít. Ukončit léčbu na přání pacienta lze a běžně se to dělá. Výsledek je stejný, ale cesta k němu odlišná. Právě o ten rozdíl jde.

Není pochyb, že jsou a vždy budou případy, kdy by euthanasie ukončila utrpení. Lze však pochybovat, zda to je dostatečný argument pro její legalizaci. To zní velice tvrdě. Ale dokázala by se společnost s legální euthanasií vyrovnat? Odpusťme si horrory o zločinných lékařích a o příbuzných, kteří se nemohou dočkat, až budou dědit po babičce. Představme si místo toho něco obyčejnějšího a smutnějšího: starého nemocného člověka, který denně přemýšlí, zda je svým blízkým na přítěž – a ví, že stačí požádat, podepsat… A třeba mu to budou I rozmlouvat, ale uvěří jim?

Není nutné brat katolickou církev jako morální autoritu, nejsme-li jejími členy, ale bylo by hloupé nepřijmout její věkovité stanovisko aspoň jako námět k přemýšlení. Euthanasie pro ni je čirým zlem – z metafyzických důvodů. Možná tu metafyziku můžeme vynechat a dojdeme ke stejnému závěru. A ze zdvořilosti ke katolíkům nevyslovíme nahlas, kam ta cesta dlážděná nejlepšími úmysly vede.

Co sám nerad, neprezentuj jinému

2009-09-07T15:52:00.000+02:00

„Vypátrali jsme příčinu hospodářské krize, pane prezidente,“ říká vážným hlasem ředitel FBI v Oválné pracovně. „Rusové již před lety rozšířili v celém svobodném světě zákeřný počítačový program, který postupně ochromil naši ekonomiku. Je to rozlezlé úplně všude, pane.“ Barack Obama se odhodlaně vztyčí. „Má to nějaké jméno?“ zeptá se pevně. Ředitel se musí nadechnout, než špatnou zprávu vysloví. „Ano, pane. PowerPoint.“

Je to stará anekdota, byť v moderní úpravě. A vystihuje pocity mnoha lidí. Prezentace vytváříme, prezentace přednášíme a prezentacím nasloucháme. Trávíme tak spoustu času, o němž si velice často myslíme, že by šel využít líp.

Prezentační programy jako PowerPoint od Microsoftu – anebo Lotus Freelance nebo Keynote na počítačích Macintosh nebo freewarový Impress ze sady Open Office – za to samy o sobě nemohou. Hlavní problém s nimi je paradoxně ten, že umožňují tvořit doprovod k přednáškám a schůzím až příliš snadno. Nenutí ke stručnosti a jasnosti, právě naopak: přímo navádějí k užvaněnosti.
Existují celé knihy o tom, jak vytvořit a přednést dobrou prezentaci. Některé z nich dokonce stojí za přečtení. V podstatě však jde o trochu empatie a zdravého rozumu. Co sám nerad, nečiň jinému; když chystáte prezentaci, myslete hlavně na to, zda byste ji chtěli sami vyslechnout. Nudila by vás? Pak bude vaše posluchače zaručeně nudit taky.

Hlavním příkazem je stručnost. Většina podstatných věcí na tomto světě se dá sdělit a popsat během pěti minut. To však dovedou jen opravdoví mistři. My ostatní bychom se mohli spokojit s tím, že nepřekročíme čtvrthodinu – ale doopravdy! Přednáška téměř vždy zabere delší dobu, než na jakou ji odhadujeme. Většina lidí potřebuje ke své řeči dvojnásobek původního odhadu i více. Nevěříte? Zkuste si to doma nanečisto, to byste ostatně měli v každém případě.

Délce projevu musí odpovídat počet obrázků, zpravidla nazývaných příšerným slovem „slajdy“. Na čtvrthodinu jich úplně stačí pět, deset je horní mez. Že jich máte čtyřicet? Tak si rovnou vezměte místo počítače starou filmovou promítačku s klikou.

Používejte málo textu a hodně obrázků. Ještě lépe – jen obrázky bez textu. Přednáškou sdělujete nejen informace, ale také emoce: chcete někoho o něčem přesvědčit. Buďte tvořiví, nekonvenční. Namísto čísel odhadujících počet zákazníků pro nový výrobek si sežeňte záběr do hlediště fotbalového stadiónu. Věřte, že tak si to všichni zapamatují líp. Nepoužívejte přednastavené šablony dodávané s PowerPointem – titulek, text v bodech zapsaný do odrážek. Zkušený návštěvník prezentací při pohledu na takové uspořádání okamžitě usíná. Když je čas a prezentace je důležitá, vyhrajte si s ní. Co třeba namalovat a napsat všechno od ruky na několik čtvrtek a pak je jen naskenovat?

Že se nekonvenčním přístupem můžete zesměšnit, zatímco konvenční je sázka na jistotu? Ano, to nelze popřít. Ale chcete pořád jen šířit nudu a šeď, kterou sami nesnášíte, anebo změnit kousek světa kolem sebe? Ostatně, dřív než začnete chystat sebetvořivější prezentaci, je na místě otázka, zda má vůbec smysl – tato přednáška, tako schůze, tento zaběhnutý způsob, jak dělat věci. To však už od použití PowerPointu a jemu podobných nástrojů přecházíme dál a výš. K tématu tak náročnému, že by chtělo nějakou dobrou prezentaci…

Jak dohnat svůj život

2009-08-30T00:19:00.000+02:00

Pracovní život většiny lidí živících se hlavou - v nejširším slova smyslu - by se dal přirovnat k permanentnímu útěku před lavinou: blížících se nebo nesplněných termínů, požadavků, úkolů, rozhodnutí. Útěk, nikoli spořádaný ústup, je to pravé slovo, o nějakém odvetném útoku ani nemluvě. K dispozici je řada teorií organizace času a technických pomůcek, zdaleka ne všechny však uspokojivě fungují. Mnohé navíc vyžadují, abyste byli ne jejich uživateli, ale otroky. K tomu, co by vám mohlo skutečně pomoci, ovšemže bez záruky, patří systém GTD - Getting Things Done.

GTD se do češtiny zpravidla překládá jako „mít vše hotovo“. Metodu vymyslel, propaguje ji a vydělává na ní americký kouč a publicista David Allen. Její půvab je hlavně v tom, že je opravdu jednoduchá a není vázaná na žádnou konkrétní pomůcku, drahý speciální diář nebo počítačový program. V podstatě stačí tužka, papír a dobrá vůle. Metodu se lze naučit z mnoha internetových zdrojů, i v češtině je k dispozici webová stránka www.mitvsehotovo.cz a česky rovněž vyšla nejdůležitější Allenova kniha.

V metodě GTD je klíčovým pojmem vstupní schránka. To je místo, myšlené nebo skutečné, kde během dne shromažďujete všechny „vstupy“ - požadavky, podněty, informace. Mohou přicházet mailem, telefonem, ve formě papírové pošty, osobních rozhovorů a schůzek, článků v novinách a čehokoli dalšího. Čas od času - ideálně jednou denně - schránku projdete a položky roztřídíte podle kritéria je s tím potřeba něco dělat / není to potřeba. V druhém případě položku založíte, aby šla později najít (protože jde o potenciálně použitelnou informaci) nebo ji zahodíte. V prvním případě ji buď přímo vykonáte, dá-li se to stihnout velmi rychle, anebo naplánujete, buď do kalendáře, nebo do kontextu (až budu v centru města, až budu mít volný večer, až se sejdu s Janem, až nebudu mít náladu na tvořivou práci...).

Vypadá to jednoduše a opravdu to jednoduché je, pokud se nepustíme do různých jemností (bez nichž by knížky o GTD musely být tenčí a levnější), anebo pokud nezačneme řídit projekty s navazujícími a na sobě závislými činnostmi.

V praxi se pro usnadnění GTD samozřejmě používají nejrůznější počítačové programy od doplňků pro Microsoft Outlook přes rafinované návody, jak si upravit Gmail až po jednoúčelové aplikace. Budete-li nějakou hledat, myslete hlavně na to, že data z GTD je dobré mít nejen na stolním počítači, ale v nějaké formě stále u sebe - například na mobilním telefonu. Dobré jsou tudíž programy, které dovedou synchronizovat údaje mezi více zařízeními. Pod Windows stojí za vyzkoušení například program My Life Organized, na platformě Mac je v současné době asi nejlepší program Things, velmi dobré jsou také webové aplikace Remember the Milk a Vitalist použitelné na všech platformách včetně kapesních počítačů a telefonů.

Na GTD je sympatický i celkem střízlivý tón propagace - nikdo vám neslibuje, že je to zázrak a spasí vám život. Zorganizovat si čas a tím víceméně celý život je úkol bez snadného řešení. Zázračné návody neexistují. GTD rozhodně stojí za vyzkoušení - může vám pomoci alespoň si ujasnit, proč nestíháte. To často úplně stačí.

Marketingový ředitel Ameriky

2009-08-30T00:17:00.000+02:00

Kdyby Američané v době prezidentské kampaně věděli, že je záhy čeká velká hospodářská krize, vyhrál by Barack Obama ještě výrazněji. Byl jediný, kdo sliboval zázraky. Po půl roce však musíme konstatovat, že se žádný zázrak zatím nekonal. Černý muž v Bílém domě nedosáhl ničeho podstatného, spíš naopak, plány se mu hatí a ze smršti, která měla změnit americkou společnost k lepšímu, není nic. Jediné, co nelze zpochybnit, je zlepšení názoru na Spojené státy ve zbytku západního světa. Obama by asi byl lepším marketingovým ředitelem USA než jejich šéfem. Dovede prodávat, ale na skladě mnoho nemá.

Dosavadním největším Obamovým neúspěchem je pokus o reformu zdravotnictví. Je to propletenec, který je velmi obtížné analyzovat, zvenku se však zdá, že Obamovi lidé přecenili velikost společného zájmu. Reforma tohoto rozsahu bude vždy mít vítěze i poražené. Pokud se nám nelíbí Marxova terminologie třídní společnosti, nemusíme ji používat - stačí si připustit, že různé společenské skupiny mají zcela protichůdné zájmy. Obama vyhrál díky slibu sjednotit zemi, otupit její vnitřní rozpory. Nedaří se mu to ani u tématu, kde by teoreticky měl jít vyjednat kompromis - jde o peníze a ty se dají přesně spočítat.

V demokratických zemích se velké společenské změny zpravidla dějí ne v důsledku politického záměru, ale cestou katastrofy a reakce na ni. Obamův boj o domácí reformy je poučením pro nás a pro celý svět: buď můžeme mít zablokovanou společnost, neschopnou se změnit - protože status quo, jakkoli nepříjemný, má více zastánců - anebo velký otřes, z nějž pak vyplyne nějaký užitek. Zásadní otázka zní, zda je aspoň ta zablokovaná společnost na nějakou dobu udržitelná, anebo zda vyprodukuje katastrofu sama a brzy. To by možná rád věděl i Barack Obama.

Bezpečnost pro dospělé

2009-08-26T01:20:00.001+02:00

Nedávno jsme se na tomto místě zabývali zásadami počítačové bezpečnosti, které by měly znát děti a jejich rodiče. Pravidla pro dospělé jsou sice podobná, je však potřeba brát v úvahu rozmanitější povahu rizik.

Pomocí počítače dnes vyřizujeme téměř vše - práci i zábavu, nákupy i banku, zejména však komunikaci s jinými lidmi. Bezpečnostní návyky v reálném světě - rozhlédnout se na přechodu, zamykat dveře, nepsat si PIN na kartu - máme všichni víceméně zažité, jenže virtuální svět počítačů a internetu je nový a rychle se mění. Ještě jsme neměli dost času důkladně si zvyknout a proto děláme chyby.

Bohužel přibývá těch, kdo na takové chyby číhají a dovedou je využít. Před patnácti a více lety byla skutečná počítačová kriminalita vzácným jevem. Za počítačovými viry i průniky do systémů stáli hlavně vtipálci, ctižádostiví programátoři, kteří si chtěli dokázat svou bravuru. Dnes je internet působištěm organizovaného zločinu, který zná a používá desítky způsobů, jak oškubat důvěřivé či neopatrné.

Pravidla „pro děti“ stačí stručně zopakovat: nezveřejňovat více osobních údajů, než je nutné, neusnadňovat práci těm, kdo vám chtějí lézt do soukromí. I tak za sebou všichni necháváme trvalou digitální stopu, jen si vygooglujte sami sebe a uvidíte.

Řada bezpečnostních pravidel souvisí s bankami, penězi a placením. Úroveň bezpečnosti elektronického bankovnictví v ČR po několika nepříjemnostech posledních let výrazně stoupla. Banky však neposkytují a nemohou poskytovat ochranu proti chybě klienta, tedy vaší. Klasickým trikem podvodníků je tzv. phishing („rhybaření“). Zpravidla to vypadá tak, že dostanete mail, který vypadá, jako by byl z vaší banky a v něm výzvu, ať se kamsi přihlásíte. Uvedená webová stránka sice vypadá jako originál, je však podvržená a jediným jejím smyslem je vymámit z vás heslo, číslo kreditní karty nebo jiný identifikační údaj. Podvod se v různých obměnách používá už léta, protože už léta funguje - vždy někdo naletí. Nejlepší obranou je zapamatovat si, že dnes žádná slušná banka s klienty mailem nekomunikuje - tudíž mail „z banky“ je prakticky vždy nějaký podraz. Nereagovat!

O heslech je dobré vědět tolik, že kdo opravdu bude chtít to vaše získat, asi to dokáže - stejně jako není možné stoprocentně zajistit auto proti krádeži. Znesnadníte jim to například tím, že nepoužijete jako heslo žádné jméno či datum narození. Raději vůbec žádné slovo, protože tzv. slovníkový útok díky výkonnosti dnešních počítačů umožňuje vyzkoušet postupně všechna smysluplná slova všech jazyků. Dobrá jsou náhodně vygenerovaná hesla, ta se však špatně pamatují, takže si je lidé dřív či později někam poznamenají a je zle. Rozumný kompromis může představovat něco jako MplsjLabn14 (Moje první láska se jmenovala Lenka a bylo nám čtrnáct). Velká chyba je používat stejné heslo pro všechny systémy, které používáte, od Facebooku po banku - důvody jsou zřejmé.

Třetím velkým rizikem, na něž je třeba myslet, je krádež počítače. Čas od času se zamyslete nad tím, o co nenahraditelného byste tak přišli (tomu se lze ubránit zálohováním a archivací) a co nevhodného by naopak padlo do cizích rukou (řešením může být například šifrování celého disku). Těmto technologiím a nástrojům je však třeba dobře rozumět, jinak vám poskytnou jen falešný pocit bezpečí.

Bezpečnosti kolem počítačů se nelze naučit jednou provždy, technický pokrok přináší stále nové vymoženosti i rizika. Zvládnete-li však základy, zlepší se vám také cit pro posuzování budoucích nebezpečí.

Částečná obrana papíru

2009-08-26T01:18:00.000+02:00

Bezpapírová kancelář je jistě správná myšlenka. Pokrok, který se na tomto poli již dosáhl, je ohromný: elektronická komunikace s úřady se rozjíždí, e-mail nahradil interní oběžníky a velkou část běžné korespondence, zavádí se elektronická lékařská dokumentace, velkým přínosem jsou datové schránky.

Jako obvykle k tomu všemu došlo nikoli díky kampani - provozovatelé tohoto serveru jistě prominou - ale proto, že se to začalo vyplácet. Tím neříkám, že osvěta není potřebná - je, lidé potřebují jednak znát fakta, jednak nasadit brouka do hlavy. Rozhodují se však nakonec peněženkou nebo ušetřeným časem, což je koneckonců totéž.

Vývoj směrem k bezpapírové kanceláři je úspěšný díky tomu, že jde o součást daleko širšího trendu digitalizace světa. Všichni jsme na internetu a na internetu je všechno. Kdo by chodil do knihovny, když máme Google? Kdo by kupoval noviny, když jsou na webu? Za pár let se ani knihy nebudou prodávat na papíře, ale stahovat do čteček - legálně i pirátsky, jak se to už stalo s hudbou a filmy. To všechno má svá pro i proti.

Výčet záporů obvykle začíná a někdy i končí sentimentalitou, steskem po „časopisu na nočním stolku“. To vynecháme, je to beztak čiré pokrytectví - kdo tam ten časopis chce mít, ať si ho koupí, komu je líto peněz, ať nebrečí. Bude-li ho kupovat dost lidí, pak vycházet nepřestane.

Problém je spíš v tom, že sílu digitalizace přeceňujeme. Google zpracovává knihovny, ale hodně starých knih na internetu není a nikdy nebude - nebudou stát za námahu. Digitalizace je síto, mnoho informací nechá zmizet. Dále je tu potíž s archivací dat; v digitálních archivech je kdeco, ale umíme to v nich najít? A pokud nejsou vedeny velmi profesionálně, nestanou se časem kupou nečitelných záznamových médií? To jsme už zpátky u kancelářské problematiky - umíte ve své organizaci dohledat deset let staré informace?

Život bez papíru je úspornější, rychlejší a šetrnější k životnímu prostředí. Stojí však za to důkladně se ubezpečit, zda za to neplatíme ztrátou nenahraditelných dat a vědomostí. Ono to není vždy tak růžové, jak říkají věrozvěsti.

Děti, počítače a bezpečnost

2009-08-26T01:17:00.000+02:00

Dnešní patnáctiletí a mladší tvoří digitální generaci. Život bez počítačů a internetu vůbec nepoznali. Pro ně je to většinou výhoda, pro nás starší někdy problém. Vítejte na okraji nové generační propasti.

Děti nečtou návody k mobilním telefonům, hrám a počítačovým programům. Učí se intuitivně, metodou pokusu a omylu - a rychle. Ruce jim na klávesnici jen tančí, kvůli psaní SMS se prý dokonce rok od roku mění rozsah hybnosti prstů. Svými praktickými počítačovými dovednostmi často předčí dospělé, dobře to vědí a odvozují od toho své sebevědomí, dílčí pocit převahy. Jen zkuste učit počítače na základní škole a uvidíte!

Jenže vedle toho děti zůstávají dětmi. Nemají dostatek životní zkušenosti, což je handicapuje i v počítačovém světě. Je úkolem dospělých usměrňovat je. Dobrá zpráva: nemusíte se kvůli tomu učit JavaScript a ovládání laserové pušky ve střílečkách. Špatná zpráva: i tak vás čeká pěkná dřina.

Hlavním problémem k vyřešení je bezpečnost, a to v mnoha smyslech slova. Viry rozhodně nepředstavují hlavní riziko. Děti musí umět chránit hlavně sebe, ne svůj počítač. To znamená dávat dobrý pozor na osobní údaje. Vaše dítě pravděpodobně má svou stránku na Facebooku, MySpace nebo v jiné sociální síti, třeba i v seznamce Libimseti.cz. To je v pořádku, ale musí vědět, co tam zveřejnit a co ne. Adresa a telefonní číslo se dává jen dobrým kamarádům, ne celému světu. Hlavní pravidlo zní: koho neznáš osobně, tedy v reálném světě, k tomu je třeba přistupovat opatrně a s jistou nedůvěrou. Může to být někdo jiný, než za koho se vydává.

Totéž platí v diskusních fórech na webu, v komunikaci přes Skype a „kecátka“ (tj. ICQ a podobně) a v on-line hrách typu Metin či World of Warcraft. Děti si mají pamatovat: Neříkej neznámým, kde bydlíš, kde chodíš do školy, nedomlouvej si schůzky.

Další kapitolou jsou fotky a jejich zveřejňování. Vyměňovat si obrázky s kamarády je fajn, horší je, když jsou veřejně přístupné komukoli a je u nich adresa či telefonní číslo (případně se dá snadno dohledat - zadejte si někdy svoje jméno či jméno dítěte do Google, možná se budete hodně divit). Zločinců a bláznů je na webu právě tolik co ve skutečném světě, tedy málo, ale zároveň dost na to, aby představovali riziko.

Ale nemusí jít hned o život, může jít jen o peníze. Internet je plný pastiček na důvěřivé. V on-line hrách lze nakupovat jak o život a utratit spoustu peněz. Mladiství nemají kreditní karty - neznají ale náhodou číslo té vaší? - platit však často mohou mobilním telefonem. Stačí zavolat na správné číslo a hned má bojovník ve hře lepší meč - a vy o pár euro méně. Je také dobré ověřit, jaký datový tarif má vaše připojení k internetu. Může totiž obsahovat měsíční limit na data. Když jej dítě překročí, udělá vám pořádnou díru do peněženky.

Nejčastěji k tomu dojde při stahování filmů a písniček, což je téma samo pro sebe. Tyto činnosti jsou často nezákonné a postihy mohou být velmi přísné, protože nejde o přestupek, ale o trestný čin. Zjednodušeně a velmi neeticky lze říci, že stahovat není nebezpečné, poskytovat ke stažení je. Pozor však na tzv. P2P sítě ("torrenty"), kde je stahování podmíněno poskytnutím něčeho jiného.

Ach ano, a pak jsou tu ještě ty viry... na ty stačí dobrý antivirový program, stačí ho správně instalovat a nastavit jeho pravidelnou aktualizaci. Kéž by všechno v životě i na internetu bylo tak snadné.

Hledat se dá nejen pomocí Google

2009-08-26T01:16:00.000+02:00

Google patří k nejznámějším značkám světa - na stejné úrovní jako Coca-Cola, Disney, Marlboro či Mercedes-Benz. Vděčí za to stejnojmennému internetovému vyhledávači, díky němuž se název firmy dokonce stal slovesem, což je v jistém smyslu maximum, jehož můžete v byznysu dosáhnout. I v češtině krkolomně říkáme "vygůglovat".

Internet by bez účinného hledání informací byl k ničemu. Google s ním nepřišel první, byl však nejlepší. Posunul vyhledávání na novou úroveň. Díky tomu dost často, i když zdaleka ne vždy, najdeme to, co opravdu hledáme. Když to je článek v Newsweeku, program pražských kin nebo lékárna v Telči, bývá výsledek uspokojivý. Pokud je dotaz složitější nebo obsahuje mlhavé pojmy - levné ubytování v hezké části Tyrolska, počet křesťanů v Africe, špatně zapamatovaný citát - pak to bývá těžší, hledání vyžaduje zkušenost a znalosti.

Google není ani jediný vyhledávač, ani poslední slovo vývoje. Sám pracuje na zdokonalování svých služeb tvrdě, ale také má silnou konkurenci. Microsoft nedávno uvedl svůj vyhledávač Bing (www.bing.com), který se zřejmě stane hlavní alternativou ke Google. Obliba Bingu prudce roste, výsledky hledání jsou někdy přehlednější a relevantnější než u Google, někdy zas přesně naopak. Vyzkoušet si to lze třeba pomocí stránky http://www.bing-vs-google.com, která zobrazí výsledky obou vyhledávačů pěkně vedle sebe.

Úplně jinak jde na věc další novinka mezi vyhledávači - WolframAlpha (wolframalpha.com). Nese jméno svého autora, jímž je britský matematik a podnikatel Stephen Wolfram, v počítačovém světě známý díky programu Mathematica. WolframAlpha se snaží dodávat nikoli samotná data, ale znalosti - uspořádané a přehledné sestavy údajů namísto pouhých odkazů na webové stránky. Zkuste zadat třeba "Jupiter" nebo "EU GDP" a uvidíte sami - je to velmi působivé, lékárnu v Telči tímto způsobem ovšem nenajdete - ani když se na ni zeptáte anglicky.

WolframAlpha je na začátku cesty k tomu, co odborníci nazývají sémantickým webem. Má jít o takový způsob práce s daty, který počítači umožňuje (v jistém smyslu) chápat jejich význam, nepracovat s nimi jen jako s řetězci znaků. Tímto směrem ovšem jde i Google a Bing. Idea sémantického web udává naději, že jakžtakž zvládneme záplavu dat. Jejich množství se dnes celosvětově zdvojnásobuje každé dva roky a rychlost vzrůstá!

Dokud věci nevezmou zásadní obrat, pořád máme několik jednoduchých možností, jak hledat lépe už dnes. Stojí za to přečíst si nápovědu - Google dovede vymezit dotaz přesněji, než pravděpodobně víte. Mnohé velké webové stránky (Wikipedia, Facebook, Amazon...) mají vlastní vyhledávače, jež stojí za to používat. Interní weby různých institucí (knihovny, univerzity, státní úřady, komerční společnosti) jsou často dokonce chráněny proti tomu, aby je Google zahrnul do svých výsledků, chtě nechtě je tedy musíte prohledávat jejich vlastními prostředky.

Pro stránky v češtině a mapy ČR se hodí například Seznam (který nyní začal používat algoritmy licencované od Bingu). Webové prohlížeče mají možnost zařadit různé hledací "stroje" do společného okénka, takže je pak pohodlně můžete střídat dle potřeby. Obecně platí: na webu se dá najít mnohem víc, než byste si mysleli. Trocha snahy se vyplatí.

Elektronika škodí světu

2009-08-26T01:14:00.000+02:00

Počítače jsou báječně ekologické. Nečoudí jako auta, spotřebují málo energie, vyrábějí se čistým způsobem v čistých továrnách, e-mail a videokonference mohou nahradit cestování. Je to všechno pravda? Je a není. Víc však není než je.

První, co stojí za zamyšlení, je spotřeba elektřiny. Ta se vyrábí převážně z neobnovitelných zdrojů, takže počítače jedou na ropu a uhlí stejně jako skoro všechno na světě. Podle několika vzájemně nezávislých odhadů spotřebuje výpočetní technika asi dvě procenta světové výroby energie. Na emisích skleníkových plynů se tudíž podílí ve stejném poměru.

Jde o stejné číslo jako například u leteckého provozu. Zapnuté počítače a monitory - to, co máme na stole - přitom mohou za 40 % této spotřeby. Otázka „nesvítí někde zbytečně?“ se tak v moderní podobě vrací: opravdu musí být váš počítač zapnutý nepřetržitě? A znáte jeho příkon při práci i ve spánkovém režimu? Stojí za to podívat se na ta čísla, rozdíly mezi výrobci a modely jsou velké. Mimochodem, takzvaný spořič obrazovky nic nespoří. Počítač, který po dobu nečinnosti „usne“, má spotřebu kolem 2 W. Počítač při práci typicky spotřebuje 40 W, se spořičem obrazovky totéž! Za povšimnutí stojí také zařízení, která usnout nedovedou - tiskárny a jiné doplňky.

Tím to však jen začíná. Výroba počítačů a spotřební elektroniky je rovněž náročná na energii. Většina výroby se odehrává daleko od místa prodeje a spotřeby: továrny jsou v Číně, zákazníci v Americe a Evropě, takže je třeba počítat s dopravou a jejími důsledky. V digitálních zařízeních se používají chemické látky, které jednak patří k neobnovitelným zdrojům, jednak jsou často toxické. Škoda je tedy trojí: energie, vzácné zdroje a přímé poškození životního prostředí při nevhodné likvidaci.

Právě likvidace je samostatnou kapitolou. Optimisticky znějící slovo „recyklace“ často nevystihuje podstatu věci. Elektronické výrobky obsahují plasty, jež nelze bez problémů pálit, kromě toho jsou v nich přímo toxické látky - olovo, rtuť, kadmium, arzén. Hlavní potíž spočívá v tom, že demontáž se musí z velké části provádět ručně a je proto drahá. Recyklace tuny elektronického odpadu stojí v Evropě průměrně 600 euro, šestkrát více než například u automobilů.

Tolik peněz ve hře dalo vzniknout černému trhu s odpady. Přestože to zákony vyspělých zemí zakazují, elektronický šrot se vyváží do třetího světa, hlavně do Indie a Číny, kde se pak demontuje levně a za četných zdravotních rizik i škod na životním prostředí. Krátkodobě na tom ovšem vydělávají všichni - výrobci, přepravci, úplatní úředníci i „recyklátoři“, obvykle drobní řemeslníci ve slumech.

Dobrá zpráva zní, že každý může přispět malým dílem k ochraně prostředí - a v případě elektronických zařízení velmi jednoduše. Vypínejme, co nepotřebujeme mít v chodu, nevyhazujme starou elektroniku do popelnice, ale dopravme ji na příslušné sběrné místo, jímž je často velká prodejna. Při nákupu stojí za to prohlédnout si údaje o spotřebě v různých pracovních režimech, zeptat se na recyklaci samotného zařízení i jeho doplňků a spotřebního materiálu, jímž jsou například tonerové kazety tiskáren. Kromě toho bychom se měli ptát sami sebe: je tahle nová elektronická hračka opravdu nutná? A pokud ano, nešla by ta stará ještě nějak využít, nehodila by se někomu - škole, domovu důchodců, neziskové organizaci? I konzumní život se dá koneckonců vést různými způsoby.

Stoupni si k té soše, Máňo

2009-08-26T01:13:00.001+02:00

Fotografovat nebylo nikdy tak snadné. S jednoduchým digitálním kompaktem si poradí každý a skoro každý si jej může dovolit. Obrázky přijatelné kvality lze pořídit i mobilním telefonem. Zejména teď, v době letních prázdnin, se fotografuje ještě víc, ze zvyku i z pocitu povinnosti - na dovolené se to přece dělá. Disky domácích počítačů se utěšeně plní obrázky. Každého dříve či později napadne: dobře, ale co s nimi?

Amatérská fotografie, dnes stejně jako v před-digitální době, slouží třem účelům: obrázky si prohlížíme sami, chlubíme se jimi přátelům a - často mimoděk - si tak vytváříme obrazový archiv. Stará fotografie je zpravidla hodnotnější než nová. Což je první velká potíž digitálních technologií. Málokdo si to uvědomuje, ale papír je trvanlivější než data v počítači. Digitální data nemají neomezenou životnost. Magnetická média, tedy pevné disky počítačů, podléhají zkáze rychle a často nečekaně. Bezvýhradně se nemůžete spolehnout ani na CD a DVD. Kromě toho zastarává i sám hardware a záznamové technologie: kdepak dnes najdete počítač, který přečte osmipalcovou disketu? Ostatně, jen pamětníci vědí, jak vůbec vypadala.

Pokud tedy chceme fotky uchovat, je třeba s nimi zacházet promyšleně - vytvořit si archiv například na DVD, mít všechno uložené dvojmo, čas od času zkontrolovat, zda jsou disky v pořádku a pro jistotu pořídit nové kopie. Za trochu námahy to stojí, deset let staré obrázky už znova nikdo nepořídí.

Nemá však smysl schovávat všechno. Rozumný fotograf třídí, vybírá a maže - zejména proto, že pořízení digitální fotky nestojí v podstatě nic a všichni tudíž cvakáme víc, než by bylo přiměřené. Po vytřídění nepovedených obrázků bychom se měli zamyslet nad těmi povedenějšími. Nechat je, jak jsou, nebo s nimi dále pracovat? Možnosti úpravy fotografií v počítači jsou nekonečné: korekce červených očí, ořez, doostření, posun barev, změna fotografie na černobílou... U dobrých obrázků stojí za to dát si práci i s retuší drobných chyb. Citlivý ořez, který zvýrazní jen to podstatné, většině fotek výrazně pomůže. Není potřeba pořizovat drahý software, všechny potřebné úpravy dnes zvládnou i webové aplikace přístupné zdarma, například známý Picnic (www.picnic.com). Obrázek do nich nahrajete ze svého počítače a po úpravách jej zase uložíte zpět.

Rozhodně se však vyplatí mít a používat program pro archivaci fotografií. Je jich na trhu mnoho, vynikající je například domácí Zoner, který obsahuje i editor obrázků. V takovém programu lze fotky přehledně uspořádat a také opatřit klíčovými slovy: dovolená 2009, naše Mařenka a podobně. Časem to při hledání velmi oceníme. Dobré archivační programy dovedou pracovat i s CD a DVD, pamatovat si, na kterém z nich co je. To může být občas k nezaplacení.

Fotografie se často také zveřejňují na webu. Je rozhodně snazší rozeslat kamarádům adresu, z níž si mohou obrázky ze společné dovolené stáhnout, než jim rozesílat kopie nebo je dokonce nutit, aby s vámi hodinu hleděli na displej notebooku. (To poslední by mělo být trestné.) Dvě nejznámější webové služby pro bezplatné uložení obrázků se jmenují Flickr a PicasaWeb. Obě dovedou víceméně totéž, k základním funkcím patří odstupňovaný přístup - sami se rozhodnete, které fotky má vidět celý svět a které jen ti, jimž to výslovně povolíte. Správně se rozhodnout, co patří do které kategorie, však musíte sami, s tím počítače bohužel nepomohou.

Sex, lži a počítače

2009-08-26T01:09:00.000+02:00

Široká zadní sedadla amerických automobilů udělala pro sexuální revoluci víc než Woodstock, marihuana a oba Kinseyho Reporty dohromady. Jediné, co jejich vliv předčilo, byla antikoncepční pilulka. Jinými slovy, rozvoj vědy a techniky ovlivňuje i tak tradiční aktivity, jakými jsou partnerské vztahy, erotika a sex.

První, co každého v této souvislosti asi napadne, je mobilní telefon - a právem. Australský operátor Virgin Mobile loni zveřejnil výsledky průzkumu, podle nichž třetina lidí občas nepozorovaně nahlédne do telefonu svého partnera. Což není dobrý nápad, protože 45 % z nich tam najde flirt nebo erotické konverzace, ovšem s někým jiným. Autoři studie se zdrželi spekulací, zda by stejně dopadly i ty nenahlížející dvě třetiny, které soukromí svého partnera respektují. Odpovězme si každý za sebe. Mobil je v každém případě základním a nezbytným nástrojem nevěry - až se člověk diví, jak to ti lidé vlastně dělali dřív. Telefon je nejzákladnější pomůckou umožňující milostnou komunikaci na dálku. Důležité přitom je, že nejen hlasovou. Většina lidí dovede svá tajná přání a představy snáze napsat než vyslovit.

Zapřáhnout počítače do služeb erotiky se inženýři a podnikatelé snaží odjakživa - jednak proto, že to jsou taky jen lidé, jednak a hlavně proto, že se tam skrývá pořádný balík peněz. Pornografie je na internetu jednou z nejziskovějších aktivit, hlavně proto, že její uživatelé jsou zvyklí platit, což je v jiných oblastech problém - zvykli jsme si, že na webu je všechno zadarmo a do peněženky jen tak nesáhneme. Hambaté obrázky a videa však vydělávají, přestože vedle těch placených je k dispozici také spousta dalších zdarma. O internetové pornografii dnes velmi pravděpodobně platí zhruba totéž, co před sto lety řekl Freud o masturbaci: každý to občas zkusí, a kdo tvrdí, že ne... tomu už na downloady nestačí kapacita disku.

Kde je porno, tam však vedle hravé roviny věci vyvstávají i problémy. Ke zodpovědnému chování dospělého člověka patří chápat, kde končí legrace, kde morálka, kde začíná zákon. Technologie i zde mění situaci, což je velké samostatné téma, bohužel méně příjemné než to dnešní - nechme si ho na horší počasí.

Co nejúplnější sexuální komunikace na dálku zatím patří k neuskutečněným technickým snům - a možná to není zas tak velká škoda. Dosavadní pokusy vyvolávají spíš smích než vzrušení, pěknou ukázkou je tzv. taktilní oblek, pevná kombinéza, která má uvnitř hustou síť jemných výstupků, jeden z partnerů na dálku řídí jejich pohyb a ten druhý je vnímá. Možná by tak šlo někoho ulechtat k smrti, sotva však víc. Poněkud šíleně vypadají pokusy s podkožními implantáty, schopnými přímo přenášet nervové vzruchy z jednoho těla do druhého. Primárním cílem tohoto výzkumu samozřejmě není sex na dálku, ale například zlepšení života pro tělesně postižené - nicméně, lidé jsou hraví a vynalézaví...

Správná cesta vede nejspíš jinudy. Zařízení Mutsugoto, jehož prototyp postavila britská Distance Lab, sestává z kamery a projektoru upevněných nad lůžkem a několika prstenů, jež si navlečete. Kamera snímá jejich pohyb a vy tak můžete malovat světlem po těle partnera disponujícího stejným vybavením - třeba na druhé straně zeměkoule. A on to opětuje. Tohle už není jen sex, jak si ho představuje inženýr, tohle může být i něha, důvěra... a i když se to té skutečné věci nikdy nevyrovná, může ji snad to na chvíli nahradit. Což asi je maximum, co lze požadovat - a co je rozumné požadovat.

Ucho na zemi 8/2009

2009-08-26T01:03:00.001+02:00

Google oznámil, že pracuje na svém (dlouho očekávaném) operačním systému Chrome OS. Není o něm známo skoro vůbec nic, přesto se o něm napsalo a namluvilo už hodně. To je pro IT tak typické, že si na tom Gartner vybudoval celou teorii hype křivky a na ní zas docela slušný byznys. Zjednodušeně řečeno, dokud se o věcech nepřestane mluvit, nezačnou být důležité. Někdy se o nich ovšem přestane mluvit i z toho důvodu, že opravdu nejsou důležité, což může leckoho zmást. O Chrome OS víme, že půjde o distribuci Linuxu s prohlížečem Chrome, že je přednostně určen pro netbooky a webové aplikace, že to není Android a že se dodávat začne napřesrok. To není zrovna moc informací. Jak bude fungovat, když je počítač off-line? Jak snadné bude portovat na něj stávající aplikace z Windows a Linuxu? Netbooky s Linuxem, hlavně s Ubuntu, již existují a nikdy se dobře neprodávaly, přestože u tak levných počítačů je cenový rozdíl daný nepřítomností Microsoftu velmi výrazný. Nepodceňujme setrvačnost uživatelů a jejich reálné potřeby. Google může šlápnout vedle jako každý jiný - nekritické nadšení zatím není na místě.

Jiná věc je zas pre-beta Microsoft Office 10, která se již dostala do rukou omezeného okruhu testerů. Nejsou v ní prý žádná velké překvapení, uživatelské rozhraní vychází z Office 2007 (snad je trochu polepšené a unifikovanější mezi aplikacemi včetně Outlooku), důležité je, že je k dispozici 64bitová verze, ergo vyšší rychlost. Microsoft na rozdíl od Google ničím nepřekvapuje, ani asi už nemá takové ambice. Jede nadále jako dobře namazaný stroj a má vysoký tržní podíl, z nějž už bude jen ztrácet - ale pomalu, hodně pomalu. Revoluce se pořád ještě nekoná a nezdá se, že by se k ni schylovalo.

Když je řeč o revolucích, ta íránská (silné slovo pro tamní nepokoje) je prý tažena sociálním softwarem - Twitterem a Facebookem. Trvdí to některá americká média a od nich to opisuje kdekdo další. Je to nejspíš hodně přehnané tvrzení - a pokud by i bylo pravdivé, tím hůř pro vzbouřence a líp pro Ahmadínežáda. Írán není chudá ani nevzdělaná země, ale i tak - kdo tam používá Twitter? Malá část městského obyvatelstva, mladí a vzdělaní, znalí angličtiny. Nepředsatvují dost velkou sílu, aby způsobila změnu. A mohou snadno být nesympatičtí velké části ostatních občanů pro svou výlučnost a odtržení od toho, „jak to v realitě chodí“. Twitterové revoluce jsou chiméra.

Možná bohudík; geekovská část generace Y je často politicky naivní a tudíž zneužitelná. Pirátská strana ve Švédsku, ideál mnoha lidí od počítačů (a inspirace, která vedla k založení analogické strany u nás), je financována prominentním fašistou. Po zádech jejích členů se tak dostane k moci, stejně jako u nás naivní část zelených sympatizantů vyveze nahoru pana Soukupa, sponzora paní Zubové. Takže pozor na Českou pirátskou stranu - především ať si na ni dávají pozor její vlastní členové a ať si dobře vyberou, kdo je a není jejich kamarád. Mimochodem, základní a jediný bod jejich programu má určitě reálný základ: copyright se musí změnit. A bez politického tlaku se to neobejde, jen je otázka, zda tohle je nejšťastnější a nejúčinnější způsob. Kolem tak úzkého problému politické strany obvykle nevznikají.

Všichni známe nějaké ty služby na zkracování dlouhých URL, zejména pro mail se výtečně hodí. jak se ukazuje, výtečně se hodí také spammerům. Přimějí snáze příjemce, aby se na odkaz podíval, protože z adresy samotné nepozná ani trochu, oč může jít. Podobně lze šířit i malware. Další ukázka, jak se výborné věci vždy zmocní horší sorta lidí a značně tak omezí její použitelnost.

Padnou kvůli internetu (a krizi) tištěná média, tedy noviny a časopisy? Pokud ano, padnou i ty internetové, protože nebudou mít odkud opisovat, koho linkovat a kritizovat. Třeba spějeme do doby, kdy tištěné NY Times už nejsou ekonomicky schůdné, zatímco ryze internetové NY Times ještě nejsou ekonomicky schůdné. Neviditelná ruko trhu, co teď? Nic, nebude-li koupěschopná a koupě-ochotná poptávka. A pokud bude, žádné zhroucení se zas nebude konat. Média si sama vychovala takové příjemce, kteří je už nepotřebují. Zpětnovazební mechanismy ve společnosti to časem zase zhoupnou do přijatelného stavu... anebo taky ne. Komu všemu by vlastně chyběla svoboda slova, kdyby nebylo možné lidi upozorňovat na to, že jim chybí? Máme za sebou dosud nezapomenutý čtyřicetiletý experiment: chyběla řekněme tak pěti procentům obyvatelstva. V zemi vzdělaných lidí a západní kulturní tradice. Těm ostatním, nemylme se, chyběl jen katalog Neckermanna. Takže - ano, média mohou padnout. Nahradí je infotainment, takový, že dnešní Nova je proti němu zralá na jednu Pulitzerovu cenu denně. A někdo sice vzdechne, ale ve všeobecné radosti a veselosti ty vzdechy nebudou slyšet. Pružnější novináři odejdou do reklamy a PR, méně pružní do výčepu.

Závěrem nebývale vážně. Koncem června zemřel při nazaviněné autonehodě Radim Hradílek, generální ředitel české pobočky společnosti Logica (dříve v PriceWaterhouse Coopers a IBM). Kdo jste ho znali, nezapomeňte na něj.

Plánování neplánovatelného

2009-08-26T01:00:00.000+02:00

V době, kdy tyhle řádky píšu, čerstvě vypukla panika kolem prasečí chřipky. Státy a firmy ujišťují své okolí, že se připravují, případně, že jejich přípravy už skončily. Jde o všelijaká opatření od rozumných (zajistit provoz kritické infrastruktury od telekomunikací po kanalizaci, i kdyby větší část zaměstnanců ležela v posteli či na prkně) po třeskuté nesmysly (zákaz dovozu vepřového). Až budete můj komentář číst, budete už asi vědět víc. Bude jasnější, zda byly přípravy přehnané nebo nedostatečné, což jsou zřejmě jediné dvě možnosti, jež mohou nastat.

Plánovat znamená předvídat a s předvídáním je potíž. Praktici pro tyhle účely vyvinuli nástroj, kterému se říká risk management, tedy řízení rizik. Vychází z pojistné matematiky. Jeho základní metodou je výpočet potenciálních nákladů škody. Ty se rovnají součinu pravděpodobnosti události a ceny za její následky. Tak se může stát, že nepravděpodobná událost schopná způsobit hodně velkou škodu (pád letadla na jadernou elektrárnu) vyjde po přepočtu stejně „draho“ jako pravděpodobná událost působící menší škodu (dopravní nehoda, ztráta dat). Z toho by mělo podle teorie plynout, že stejné má být v obou případech také úsilí a náklady na ochranu.

Má to tři háčky. Za prvé, o rizicích se obtížně uvažuje s chladnou hlavou. Zajišťovat se proti děsivé a mediálně přiživené katastrofě jen přiměřeně, tedy často velmi málo - ne naopak nejlépe, jak je to možné - je často prostě nepřijatelné. Jedinec to psychologicky nedokáže, a i kdyby dokázal, ostatní ho překřičí. Za druhé, aby to vycházelo, musíme s rozumnou přesností znát pravděpodobnosti nemilých událostí. Pojišťováci na to mají tabulky. Ty fungují úžasně, je-li k dispozici velký základní soubor, například pravděpodobnost úmrtí jedince v dané sociodemografické skupině. (Jinak by nemohly existovat životní pojistky, resp. nedalo by se na nich vydělávat.) U poměrně vzácných událostí jsou však tabulky k ničemu - z několika málo výskytů žádnou statistiku nespočítáte.

Největší obtíž působí události se středně velkou pravděpodobností výskytu a středně velkým rozsahem škody. Nemůžete nad nimi mávnout rukou, protože k nim dojít může celkem snadno. Ale nemůžete se proti nim také zajistit příliš důkladně, protože byste na tom prodělali (a taky by vám chyběly prostředky na zajištění proti naléhavějším rizikům všedního dne). Do téhle skupiny patří vykradení bytu či pouliční přepadení. Ale také válka, epidemie a živelní pohroma.

Tím jsme zpět u prasat a jejich chřipky. Je jasné, že velká epidemie vážné choroby přenosné vzduchem je událost s nesmírně vysokou cenou. Je také jasné, že její pravděpodobnost je poměrně daleko jak od nuly, tak od jedničky. O moc víc se toho ale předem (ani v počáteční fázi) říci nedá, což dává prostor pro odhad nákladů na přípravu ve velikosti nejméně dvou desítkových řádů. Bezpečnostní přípravy za stovku, nebo za deset tisíc? Vyberte si sami, ale není se čím řídit.

Zbývá však ještě probrat poslední háček. Když byl Donald Rumsfeld ještě Bushovým ministrem obrany, jednou si zafilozofoval. Sklidil za to posměch novinářů, ale vcelku neprávem, protože to, co řekl, není sice nové, ale je to netriviální, užitečné a hodně lidí o tom nikdy neuvažovalo. Rumsfeld rozdělil svět na tři kategorie: známá známa (known knowns), známá neznáma (known unknowns) a neznámá neznáma (unknown unknowns). Do první spadá to, co pozitivně víme (voda vře za normálního tlaku při sto stupních, Švédsko sousedí s Norskem), do druhé to, co nevíme a jsme si této nevědomosti vědomi (kdy a zda vůbec zaútočí Izrael na Írán či naopak, zda bude na D1 dnes odpoledne zácpa, kdy zemřu). Třetí kategorie je velice nebezpečná, protože nemáme tušení, co z ní na nás může vykouknout: jsou tam věci, které nevíme tak důkladně, že si ani nevědomosti nejsme vědomi. Prostě něco, s čím jsme se nikdy nesetkali ani nás nenapadlo si to představit. (Jedenácté září.) Velká část rizik dnešního světa, jak to tak vypadá, patří do téhle třetí kategorie.

Odbočka: Rumsfeld, záměrně nebo z nedůslednosti, vynechal neznámá známa (unknown knowns). Ta by se dala vykládat všelijak. Buď to může být to, co sice víme, ale vědět nechceme a tak tu znalost potlačujeme (mučení vězňů, nedostatečné přípravy na nebezpečí, skryté vady). To je interpretace slovinského filozofa Slavoje Žižeka. Anebo by to mohly být informace, které existují a v principu jsou dostupné, ale jsou utopeny někde na webu či v podnikových databázích. V obou případech jde rovněž o zdroj nebezpečí.

Co neumíme předvídat, na to se nedokážeme připravit - nikdo nikdy není připraven na všechno. Věci, které jsou vidět, se mohou nečekaně zvrtnout. Příprava na rizika tak vždy zahrnuje kus demagogie, alibismu a mystických obřadů podobných vymítání ďábla - věci, které racionálně nemají smysl, ale dělají se, aby se lidé uklidnili. Moudrý člověk to nezkouší změnit, protože to není možné. Je si však tohoto stavu dobře vědom. Závěry pro vlastní život si vyvoďte sami.

Netbook není notebook: malé počítače pro každý den

2009-08-26T00:57:00.001+02:00

Malé přenosné počítače dnes letí a je to docela zábavný paradox. Pokud jde o samotné technické parametry, neobstály by totiž ani před několika lety, natož dnes. Mají malé disky a pomalé procesory. Jenže jejich rozměry, váha a cena jsou pro dnešní spotřebitele důležitější.

V oblasti počítačů a spotřební elektroniky se dnes málokdy objeví něco opravdu nového a vtipného. Když tchajwanská firma Asus předloni představila svou novinku s podivným jménem Eee, hodně znalců ohrnulo nos. Takový počítač předtím nikdo neviděl - příliš malý na pohodlnou práci ale příliš velký do kapsy a nepopiratelně ošklivý. Ukázalo se však, že čínští inženýři přesně věděli, co dělají - Asus Eee se stal prodejním hitem. Dnes má mnoho následovníků, vlastně každá počítačová firma vyrábí nějaký model netbooku, jak se těm strojkům začalo říkat. Proč? Protože je lidé kupují, aby mohli být vždy a všude na internetu.

Netbook není univerzální nástroj. Pokud chcete mít jen jeden počítač, pak si netbook nepořizujte - nepoběží na něm většina her, z nepohodlné klávesnice vás budou bolet ruce a malý disk neuskladní všechny vaše soubory. Zato jako doplněk ke stolnímu PC poslouží skvěle; získáte v něm poznámkový blok, čtečku elektronických knih, to vše v jednom a za málo peněz. Když přivřete oko nad kvalitou, můžete si na netbooku pustit i film či hudbu.

Všechny netbooky mají vestavěnou wi-fi kartu pro bezdrátové připojení v kavárnách, v knihovnách, na úřadech anebo i doma, vždyť velká část moderních domácností se již bezdrátovou sítí vybavila a za několik tisíc ji můžete mít i vy. Kdykoli se tak dostanete ke zprávám, k poště a pomocí Skype můžete levně telefonovat. Kromě toho můžete na internetu mít i své textové soubory, tabulky, plánovací kalendář a mnoho dalších věcí. Programům, jejichž data nejsou uložena ve vašem počítači, ale na internetu, se říká webové aplikace a jsou stále běžnější. Například Google dnes nabízí většinu toho co Microsoft Office, navíc zadarmo.

Mimochodem se tak zbavíte také starostí se synchronizací dat, což je jedna z nejotravnějších záležitostí pro každého, kdo používá střídavě dva nebo více počítačů: která verze souboru je ta aktuální? Pokud se držíte webových aplikací, nemusíte se tolik bát ani krádeže či zničení počítače. Přijdete jen o samotný přístroj, data jsou vždy v bezpečí. Což je to hlavní, oželet samotnou škatulku za pár tisíc s morální životnosti dva roky lze poměrně snadno.

První čistě počítačová generace - lidé, jimž bylo pět nebo deset v roce 1995, kdy se internet rozjel naplno - dorůstá do seriózního věku. Žije online a potřebuje k tomu nářadí. Netbooky spolu s chytrými mobilními telefony jsou součástí životního stylu, nikoli technickým módním výstřelkem. Jsou tu a zůstanou.

Časy jediného počítače na stole, drahého a výkonného, pomalu končí. V budoucnu budeme stále častěji používat jednodušší zařízení, zpravidla přenosná - ale třeba také dotykový displej v autě, kuchyni či koupelně. Všechna naše data budou uskladněna na internetu, takže kterýkoli z našich počítačů - bude-li se jim tak ještě říkat - si pro ně bude moci kdykoli sáhnout. Počítač býval něco, k čemu si jdete sednout a pracovat - nebo si hrát. To je minulost. V budoucnosti ho prostě přestaneme vnímat jako všechno, co je všudypřítomné.

Mraky plné dat

2009-08-26T00:51:00.001+02:00

EMC vytahuje nový trumf: cloud computing aplikovaný na datová úložiště.

- Časy se změnily. Dřív o externí infrastruktuře typu cloud nikdo uvažovat nemohl, protože neexistovala. A taky nemusel, protože požadavky na pružnost a efektivitu podnikové informatiky nebyly tak velké. Dneska máme jiné technologické možnosti, ale také krizi. Cloud je na pořadu dne, říká z pódia obrovského sálu Paul Maritz. Kongresové centrum OCCC v Orlandu na Floridě patří k největším na světě, mohl by se tu konat sjezd Komunistické strany Číny, a třeba jednou bude - zatím tu ale probíhá EMC World 2009, zákaznická konference jedné z největších světových IT společností. Konference jako každá jiná, ale ne zas tak docela. Lidé v sále totiž Maritzovi pozorně naslouchají a dělají si poznámky.

Třeba opravdu nastává nová doba.

Kdyby se mezi první desítkou technologických společností světa dělala soutěž o tu nejméně známou a nejobtížněji pochopitelnou, EMC s přehledem obě kategorie vyhraje. Tradičním byznysem této firmy jsou datová úložiště, tedy skříně plné disků, na nichž jsou velké datové objemy v bezpečí a je k nim dostatečně rychlý přístup. Uživateli takových systémů jsou banky, telekomunikační operátoři, výrobní podniky, hostingová centra, provozovatelů webových serverů... a tak dále, v nadbytku dat se dnes topí všichni.

Drobný muž na pódiu, Paul Maritz, je prezidentem a CEO společnosti VMware. Patří k manažerům, kteří začali svou kariéru jako softwaroví vývojáři a určitě nemá titul MBA. Narodil se v Zimbabwe, čtrnáct let pracoval v Microsoftu, kde se vypracoval do pozice třetího nejdůležitějšího muže firmy po Gatesovi a Ballmerovi, pak odešel a založil si Pi Corporation, startup zaměřený na - hádejte - cloud computing, i když tehdy se tomu tak ještě neříkalo. Pi pak převzala VMware, kterou zas ovládá EMC, jejíž portfolio se tím zajímavě rozšířilo.

Důvod nepochopení společnosti EMC je v tom, že disk si umí představit každý, ale jen odborník ví, jaké potíže je třeba zvládnout, pokud jsou objemy dat opravdu hodně velké, datové toky musí být opravdu hodně rychlé, bezpečnost víceméně stoprocentní a k tomu se přidají další omezení, třeba to, že archivace musí být bezpodmínečně hotová do rána, než pobočky banky otevřou a začne denní provoz. Tak těch disků dáte víc, no bóže? Firmy jako EMC už, zdá se, na vysvětlení skutečné podstaty své činnosti rezignovaly, což je jejich i naše škoda, ale asi to jinak nejde. Na technické zázraky jsme si zvykli a dovedeme je, jak se pěkně říká, odzívat. Nikoho jimi neomráčíte.

Paul Maritz však má pozorné publikum, protože jeho většinu tvoří lidé, kteří vědí, oč jde. Některé z nich možná fascinuje sama předkládaná technologie, všichni však určitě dávají pozor, když je řeč a úsporách a lepším sladění IT s potřebami byznysu. Protože, jak víme, je krize. A když odpovídáte v podniku za informatiku, může rozdíl mezi dobrým a horším řešením představovat hodnotu vaší pracovní smlouvy, což je nepříjemný nový jev. Takže tonoucí se chytá... lecčeho. Třeba i mraku.

- Cloud je všechno a nic, zahajuje svou přednášku ve filozofickém tónu Chuck Hollis, viceprezident EMC pro marketing, zkušený veterán počítačového byznysu (vygooglujte si ho, má pěkný blog, nebývale otevřený na člověka v jeho pozici). Filozofování se mezi top manažery v Americe teď hodně nosí, stejně jako lehké sebeshazování. Hollis v tomhle směru stejně nestačí a nemůže (asi ani nechce) stačit na CEO Oracle Larryho Ellisona, který loni smečce nabuzených finančních analytiků řekl (a dost je tím vyvedl z míry), že cloud je nesmysl: „Možná jsem idiot, ale vůbec nechápu, o čem to všichni vlastně mluví. Co to je? Je to blábol. Je to praštěné. Kdy tahle stupidita přestane?“

Tedy podle Ellisona: cloud je marketingové slovo bez obsahu. Lidé z EMC a z mnoha dalších společností s tím nesouhlasí a zdá se, že k tomu mají hlubší důvody. Cloud computing dává perfektní smysl. Křupansky-geekovská definice by mohla znít: cloud je, když se nemusíte starat o hardware. Lepší formulace: jde o situace, kdy se práce s daty zadaná z vašeho počítače neodehrává v něm, ale na vzdálených serverech, o nichž zpravidla nevíte, kde fyzicky jsou - a k nimž se připojíte přes internet. Cloud je prostě výkonný výpočetní systém, k němuž se můžete připojit, požádat o nějakou službu a on ji vykoná.

O jakou službu? Příkladem, který zná každý, je webový mail. V případě EMC jde o to, co firma dělá léta a čemu rozumí, tedy o ukládání dat. Ukládání na úrovni; rozumí se samo sebou, že EMC nepřichází provozovat FTP server. Technologie, kterou nabízí, se jmenuje Atmos. Podle Chucka Hollise cloud znamená hlavně svoboda volby: chci mít tuto službu před firewallem nebo za ním? Před zdí podniku nebo za ní? Mohu si vybrat. Tohle dřív možné nebylo. Výhody jsou zřejmé: zákazník nepotřebuje vlastní hardware, platí předvídatelné ceny za používání podobně jako dodavatelům jiných utilit (voda, plyn, telekomunikace...), odbornou stránku má celou na starosti ten, kdo jí rozumí nejlépe, tedy dodavatel. Rychlý internet ruší fyzickou vzdálenost, je tedy jedno, kde se úložiště fyzicky nachází. Idyla, ne?

Ano, ale taky spousta nevyřešených otázek, mezi nimi na prvním místě bezpečnost. Protože jedna věc je mít data doma, pod zámkem, a druhá věc je svěřit je datacentru kdesi na druhé straně zeměkoule, kde takříkajíc sdílejí ubytování s údaji mnoha jiných firem.

- Je to skoro beze zbytku psychologický problém, ujišťuje Brian Fitzgerald, viceprezident společnosti RSA, další firmy, kde je EMC většinovým vlastníkem, ale ponechává velkou samostatnost včetně značky. Ta je ostatně slavná a cenná, symbolizuje příjmení tří někdejších zakladatelů a tím také název algoritmu, kterým se poprvé realizovala šifra s veřejným klíčem, nutná podmínka existence veškerého internetového bankovnictví, elektronického podpisu a vůbec notného kusu moderního světa. Za Fitzgeraldem tedy stojí mocná baterie bezpečnostních nástrojů a důvěry, která je ještě důležitější. I tak připouští, že EMC musí řešit nové problémy, například právní důsledky umístění dat mimo zemi, kde firma sídlí.

- Některým evropským firmám se nelíbí, když jsou jejich citlivá data v USA, víte?, říká. Tohle je další aspekt cloud computingu: starý svět versus nové technologie. S tím se informatika vyrovnala už mnohokrát a učiní tak opět, protože cloud tady zůstane, i když je klidně možné, že až po několika výkyvech nedůvěry a pod jiným názvem. Dá se tušit, že k firmám, které to všechno úspěšně přečkají a nakonec na této vlně vydělají, bude patřit i EMC, přestože o ní zas nebudete ani vědět. Dodá infrastrukturní technologii poskytovateli služby. Až vám jeho obchodní zástupce zazvoní u dveří, zeptejte se ho schválně, na čem jedou. Stane se to už brzy.

EMC Corp.
Zaměření: technologická infrastruktura pro ukládání dat, jejich bezpečnost a správu
Aktuální hospodářské výsledky: obrat 14,6 mld. USD, zisková marže 9,2 %, EPS = 0,63 USD, P/E = 19,3, tržní hodnota 24,1 mld. USD, 42 tisíc zaměstnanců.
Hlavní produkty: datová úložiště řad CLARiiON, Symmetrix a Cellera;
Konkurenti: IBM, HP, Hitachi Data Systems (úložiště); Citrix, Microsoft, Parallels, Novell (virtualizace); Check Point Software, Verisign (bezpečnost); Oracle, Microsoft, Open Text, SAP, IBM (správa podnikového obsahu).
CEO: Joseph M. Tucci
Českou pobočku řídí: Michal Fišer

Veliký širý svět za humny

2009-08-26T00:49:00.001+02:00

Možná svoje město znáte a možná si to jen myslíte. Víte třeba, jak se v něm pohybovat na invalidním vozíku? Nebo jen s dětským kočárkem? Znáte schody, po nichž se nikam nedostanete, tramvaje, do kterých se nedá nastoupit, zkratky a průchody? Anebo – víte, jak vypadá město očima taxikáře, podle jakého rytmu se mění provoz v ulicích, kudy jet v osm ráno, kudy v osm večer a kudy nikdy? Znáte skryté mezilidské sítě – bezdomovců, policistů, drogových dealerů? Cestičky, které nejsou na plánech? Umíte hledat ve veřejné knihovně podle desetinného třídění? Znáte město očima rychlé záchranné služby, očima nelegálních zahraničních dělníků, očima hráčů na automatech, očima prostitutek, očima jeptišek? Očima důchodců, jež vyčerpává každý krok navíc a očima kapesních zlodějů? A co historie: tušíte, co bylo v téhle ulici ve středověku, co na sklonku devatenáctého století a co třeba jen za Husáka? Víte, kudy jezdíval trolejbus, než ho zrušili a kudy mělo jezdit metro, než ho postavili jinde? Kam dosáhne záplava, až zase někdy přijde? Kde by byla hranice zkázy, kdyby na náměstí spadla bomba hirošimské ráže?

Dobrá. Odpovídat zatím nemusíte. Teď se přesuneme do virtuálního světa. Možná internet znáte a možná si to jen myslíte. Víte, které stránky si přečtou nevidomí a které ne? Tušíte, jak velký je neviditelný web – ten, kam roboti Google nemohou – a co na něm všechno je? A jak se tam dostat? A proč – co se tam dá najít, k čemu se vám to může hodit? Víte, jak se obchoduje s doménami a kolik peněz se v tom točí? Máte představu o rozsahu pornoprůmyslu na webu, o jeho úskalích, obchodních modelech, záludnostech? Rozumíte doopravdy světu stahování – Rapidshare, torrenty, Pirate Bay? Víte, co je legální u nás a co třeba v Americe, co si můžete dovolit a co rozhodně ne? A co opravdová zločinnost? Víte něco o webových stránkách, kde mezi sebou obchodují zloději dat? Kde se točí čísla kreditních karet? Jak se provozuje opravdový hacking, ne ten, o kterém se dočtete v novinách, ale ten, za kterým stojí velké peníze ze šedé zóny, armády a tajné služby? A co zas na druhou stranu malá špinavá tajemství internetových obchodů, tvorba cen, zacházení s osobními údaji?

Není všechno, jak se zdá. Svět není tak jednoduchý, jak vypadá a web také ne.

Většinou to ale není důležité. Jak v reálném světě, tak v tom virtuálním zřídkakdy vycházíme ze své vlastní vesnice. Ta přirozeně nemusí tvořit ohraničené a souvislé místo na mapě, přesto je to naše území, kde žijí lidé jako my, kde platí známá pravidla. Jenže čas od času se stane, že vědomě zajdeme nebo nevědomky zabloudíme do jiné vesnice. Anebo – což je samozřejmě horší – ta jiná vesnice přijde k nám.

Hodně se mluví o nutnosti posílit bezpečnost internetu. Ta je – pravda – skandálně nízká a nesystematicky uspořádaná. Konvenčně uznávané příčiny jsou známé (akademicko-vojenský původ sítě, kde se nepočítalo s veřejným, natožpak s komerčním provozem). Zrovna tak jsou známé symptomy (viry a trojani, spam, nigerijské maily, dialery, nejrůznější malware, spoofing, DoS a DDoS, odposlechy a prolamování šifer, napadení bankovních systémů… a tak dále, řada je potenciálně nekonečná, protože je hnána lačnosti a vynalézavostí). A známá jsou i dílčí řešení (antiviry, firewally, VPN, bezpečnostní politiky, osvěta, lepší šifry, lepší autentizační mechanismy, lépe prověření zaměstnanci… tato řada je naopak konečná).

Také bychom mohli zgruntu přebudovat internet, vlastně udělat vedle toho stávajícího ještě jeden; a ten původní pak od nového nejspíš odříznout. Což se v té či oné podobě jistě stane, vlastně už děje, za hodně peněz v naději na výdělek ještě více peněz.

A nebude to fungovat. Síť živá a vynalézavá i nebezpečná a zločinná tady je a nedá se vzít zpátky. Už je kusem světa. Její bezpečnost není technický problém, ale politický a sociologický. Dokud budou existovat motivy, proč tropit na internetu neplechu, dotud se to bude dít. A ty motivy budou existovat, dokud budou uživateli sítě lidé. A ti najdou průchody do nového ohrazeného města a projdou jimi a prorazí jich více.

Počítače a internet nezměnily svět. Pořád jsme tíž jeskynní lovci a sběrači: agresivní a nejistí, nedůvěřiví a podrazáčtí. Pořád striktně rozlišujeme svoje a cizí lidi. Zároveň počítače a internet svět změnily: nakládání s digitálními daty se stalo všeobecně rozšířenou aktivitou, téměř další formou existence. Síť je a bude taková, jaký je a bude reálný svět. A jaký je, to víme. Policisté, vojáci, výrobci zámků a trezorů, zbrojaři a dodavatelé počítačové bezpečnosti v něm rozhodně hlady nezemřou.

Démon je mrtev, ať žije démon

2009-08-26T00:47:00.000+02:00

Hodně odborníků předložilo své souhrny roku 2008 a sdělilo nám, co pokládají za nejdůležitější události v IT oboru. Na seznamech se pravidelně objevuje iPhone, Google Chrome, vzestup webových a mobilních aplikací, rozmach sociálních sítí, pravděpodobně též začátek světové hospodářské krize, která nejspíš nově zamíchá karty i v informatice.

Chci předložit k úvaze ještě jednu událost, zásadní, ale nenápadnou. Je jí konec démonizace Microsoftu.

Opravdu, zdá se, že o Velkém Bratrovi z Redmondu se už nemluví. Někam se vytratil. Dnešním démonem, který nás v počítačovém světě ohrožuje, je už Google a zítra to bude nejspíš Facebook. V porovnání s jejich chapadly se dnes všechny lamentace, které jsme kdy směřovali k Windows a Office, zdají být nepodstatné. (Do chapadel se vrháme sami, dobrovolně - avšak zároveň nevyhnutelně, protože jinak bychom se vyřadili z aktivního života; to je téma na samostatnou úvahu.)

Microsoft tak možná získává i kousek sympatií uživatelské veřejnosti - sympatií po léta odpíraných. Daleko ve větší míře je však lidem stále více lhostejný. Tohle sdělení je závažnější, protože jasně znamená, že se něco velkého opravdu děje. Jak to po léta (hodně předčasně) stálo ve sloganu společnosti Sun: the network is the computer. Síť se teď opravdu stává počítačem.

Většina důležitých věcí, které se dějí, když si sednete k počítači, se odehrává mimo něj. Tenký klient ve své původní dogmatické podobě (ani bit lokální paměti, nanejvýš cache!) nebyl příliš úspěšný, ale praktičtější řešení kombinující lokální a síťovou práci úspěšné je. Umožnil to rozvoj výpočetního a komunikačního hardwaru; a definitivně o tom rozhodli koncoví uživatelé, nikoli tvůrci architektury, a jednoduché webové aplikace, ne velké podnikové systémy. Progresivnější je dnes to, co používají lidé doma, ne v práci; svět ERP se teprve začíná inspirovat věcmi jako Google Apps. Právě hospodářská krize tento vývoj možná velice urychlí, protože webové aplikace jsou levné. Podnikoví IT odborníci budou ovšem muset spolknout několik hořkých pilulek - od poklesu vlastního významu a prestiže (asi i počtu) až po nutnost nového přístupu k bezpečnosti.

Zpět k Microsoftu: za těchto okolností přestává být platforma operačního systému tak důležitá, jako bývala, a to ve dvou smyslech slova. Za prvé, je volitelnější: klient Win, Mac i Linux může bez úprav dělat totéž, používat stejné aplikace, zobrazovat stejná data ve stejném formátu. Za druhé, od lokálního operačního systému chceme méně a méně: v extrémním případě jen to, aby dobře využíval výkon hardwaru a neshazoval nám webový prohlížeč. A když od něj chceme stále méně, působí nám také stále méně potíží.

Nestalo se vlastně nic, o čem bychom nevěděli už před lety. Celý IT obor však trpí předčasným výronem předpovědí; než se doopravdy splní, jsou zapomenuty a někdo je musí vymyslet znovu. (I to je téma na samostatnou úvahu.)

Neznamená to, a dlouho ještě nebude znamenat, že Microsoft Office zmizí ze světa a podíl Windows významně poklesne. Ale Microsoft už prostě není a nebude tím, co nás trápí nejvíc. Stává se z něj zralá firma, pořád ohromně významná obchodně - ale technologicky nevzrušující (ať už šlo o vzrušení v dobrém či ve zlém). Microsoft zkrátka následuje životní dráhu IBM...

...a Google stále zřetelněji následuje dráhu Microsoftu. Hlavní shoda spočívá v tom, že Microsoft také napřed získal pozici na trhu domácností a individuálních uživatelů, do podnikové sféry zamířil mnohem později. To znamená, že se jeho softwarová architektura tvořila a vybrušovala ve spotřebitelské sféře a v této podobě ji pak podniky převzaly - během hlavního rozmachu Windows v devadesátých letech minulého století běžely ERP systémy výhradně na mainframech nebo na "otevřených systémech", což v tehdejší terminologii znamenalo některý z proprietárních Unixů.

Migrace architektury od spotřebitele k byznysu má dobré i špatné stránky, vesměs jsou dobře známy: lidé dovedou se softwarem pracovat téměř bez zaškolení, komfort ovládání je vysoký, zkrátka povrch je vycíděný do vysokého lesku - ale naopak pod kapotou leccos skřípe. S Microsoftem to tak rozhodně bylo. Čeká to i Google? Možná ne, pokud budou podniky používat sdílený back office serverových farem - "cloud computing" - odladěný neskutečně tvrdou zátěží každodenního internetového provozu. Za jiných podmínek bych nedával takovému posunu v dohledné době naději. Ale jak jsme si už řekli, je krize a bude se šetřit.

Střídání démonů na trůnu se tím zrychlí. Zda si my uživatelé touto změnou výrazně polepšíme, to jisté není. Víte přece, jak to po výměnách vládců bývá.

O strachu

2009-08-26T00:45:00.001+02:00

Jestli nepřijde nějaká nečekaná dobrá zpráva, budou se podzimní parlamentní volby odehrávat v chmurné atmosféře hospodářského úpadku, rostoucího tlaku na sociální systém a pravděpodobně také na prahu nebanální epidemie. Ke špatné náladě pilně a denně přispěje tisk a televize. Čeští extrémisté vlevo ani vpravo zatím neukázali, že jsou dost chytří a dokážou vydělat na špatné náladě národa, ale mnoho snahy teď ani nebudou potřebovat – stačí, když si to nezkazí sami. Reálně se nám pořád nic tak strašného neděje. Morálně na tom však budeme v říjnu špatně, po kolena v nejistotách všeho druhu. Stálo by za to vyzvat všechny soudné lidi k tichému pozitivnímu spiknutí – na chvíli zapomenout na rozpory a vlastní pochybnosti a šířit kolem sebe střízlivý optimismus.

Žijeme v době, kdy je mnohem důležitější, jak se věci jeví, než jak se mají doopravdy. Proto je tolik lidí placeno – zpravidla docela dobře v porovnání s průměrem: marketing, PR, média – za to, aby se věci jevily žádoucím způsobem. Většinou se to pochopitelně týká těch věcí, jež lze prodat. Dnes bychom ovšem paradoxně potřebovali ty nejlepší profesionály, aby dělali marketing zdravému rozumu, aby nám denně pomáhali vidět svět bez mediálních šminek. Prezident Roosevelt během hospodářské krize řekl Američanům, že se nemusejí bát ničeho kromě strachu samotného. Hodně lidí se mu pro tu větu vysmívalo, prý to je typická politická fráze bez nejmenšího smyslu. Roosevelt ošem věděl přesně, co říká a proč. Krize třicátých let byla realitou, mnohem vážnější ranou než dnes, a strach ochromoval, uzavíral lidi do bludného kruhu. Zbavit se strachu znamená vykročit k řešení. Čím míň strachu bude mezi Čechy v říjnu, tím méně si pokazíme budoucnost. A naopak.

Medvědi sestupují z hor

2009-08-26T00:43:00.000+02:00

Než si pomyslíte, že se vás to netýká, dočtěte! Na Slovensku se už delší dobu stále vášnivěji diskutuje, zda střílet či nestřílet medvědy. Obrat „přemnožili se“ obsahuje už hodnocení situace a sám o sobě je předmětem sporu, jisté je, že těch medvědů je víc než dřív. Slovensko není Kanada, je malé a hustě obydlené, medvědi se nevyhnutelně setkávají s lidmi a na to není ani jedna ze stran takového setkání stavěná - obě mohou přijít k úhoně. Krom toho se medvědi zajímají o odpadky. Ty je vedou ke svérázné symbióze s člověkem. Takovým zvířatům se říká synantropní, což je špatná věc. Synantropní medvěd pokládá vaše odpadky za své vlastnictví a jejich okolí za své teritorium, čímž končí legrace a začíná jít o život - člověku, medvědovi nebo oběma.

Čímž máme zpět na stole otázku, kterou si ve střední Evropě už nepokládáme. Co s přírodou, která není ochočená a úslužná, ale ohrožuje nás? Donedávna - po několik uplynulých století s výjimkou pár posledních let - by se s s těmi medvědy nikdo nepáral. Překáží nám to, střel po tom! Dnes je většina lidí spíš pro ochranu a péči, všichni jsme živí tvorové a tak dále. Staré přístupy vypadají barbarsky. Jde ovšem o tutéž většinu, která se nikdy v lese nesetkala s medvědem.

Obecněji: široce rozmáchlý západní humanismus posledního půlstoletí nevypovídá vůbec nic o zlepšování lidské povahy, ale výhradně o tom, že žijeme v bezpečí a nadbytku. Strádání a rizika známe z doslechu anebo je provozujeme jako rekreační sport. Co až nám zaškrábou na dveře? Pokud jde o medvědy, znalci divočiny radí, že není třeba mít příliš velký strach, jen musíme respektovat území a zvyky zvířat. Výjimkou však je situace, kdy medvěd vstoupí na váš pozemek nebo dokonce do domu. „Pak agresivně bojujte o život.“ Rada k zapamatování.

The Eagle Has Landed

2009-08-26T00:42:00.001+02:00

Nejpodivnější je, že se to stalo už před čtyřiceti lety. Tak dávno, považte! V magickém roce devětašedesátém, kdy se rozběhl Internet, rozpadli Beatles, kdy se k moci dostal Nixon, Jásir Arafát, plukovník Kaddáfí a Golda Meirová, kdy na Václaváku marně hořel Jan Palach, kdy vzlétl první Concorde i první Jumbo, kdy ve woodstockém bahně vrcholila a zároveň končila éra květinových dětí...

...tehdy, dvacátého července, přistáli poprvé lidé na Měsíci. Když si prohlédnete na fotkách nebo ve washingtonském leteckém muzeu jejich technické vybavení, užasnete: jak se vůbec mohli odvážit, v takové skořápce? Vedle raketoplánu a ISS vypadá Apollo 11 jako Kolumbova Santa Maria vedle tankeru, což je koneckonců odpovídající přirovnání. Počítače na palubě nedosahovaly výpočetního výkonu mobilního telefonu. Armstrong řídil přistání ručně a málem mu došlo palivo. Spousta věcí se porouchala a neprobíhala podle plánu. Jak víme, přesto to konstruktéři, astronauti a pozemní týmy dokázali.

Ještě téhož roku přistálo na Měsíci Apollo 12 a pak letěli Američané ještě pětkrát - filmově proslavená třináctka se musela předčasně vrátit, další čtyři mise přistály. Od prosince 1972 na Měsíci nikdo nebyl. Výzkum vesmíru se vydal jiným směrem: automatické sondy, raketoplány, orbitální stanice. Je to účinnější a méně romantické. Program Apollo vznikl mimo běžné ekonomické uvažování, byl produktem soupeření supervelmocí. Měřeno penězi se nevyplatil. Posunul ale o kus dál vědomí lidstva. Mimo jiné nám všem poprvé ukázal planetu zvenčí, modrou kuličku v černé tmě. Možná právě to byl a je hlavní užitek - nezměřitelný penězi.

Sny o jiných městech

2009-08-26T00:40:00.001+02:00

Praha na mapě z roku 1938 se podobá té dnešní víc, než by se možná dalo čekat. Většina ulic nese - díky zpětnému přejmenování v devadesátých letech - stejné názvy jako dnes. Pokud ne, je to zpravidla kvůli zamezení duplicit, na něž nebyli naši předkové tak hákliví jako my, takže kromě historické Husovy ulice na Starém Městě klidně snesli i Husovu třídu na Žižkově anebo Palackého třídu tamtéž. Moderní historie však přece nějaké stopy zanechala, namísto Královské třídy tak máme Sokolovskou ulici, namísto Fochovky Vinohradskou a třída Karlova, později Kalininova, dnes nese jméno Jaroslava Seiferta. Vůbec nám ubylo tříd a přibylo ulic; stali jsme se skromnějšími, nebo jen realističtějšími?

Plán také jasně ukazuje, že samo přemostění Nuselského údolí není špatná věc, naopak. Představte si alternativní svět, v němž po Nuselském mostě nevede dálnice, jezdí tam jen tramvaje a most slouží hlavně jako vyhlídkové prodloužení parkových bulvárů Sokolské a Legerovy... Vůbec je vidět, že k dispozici bylo více možností rozvoje města. Na druhou stranu je jasné, že se s tím nedaly dělat zázraky, hustá síť úzkých ulic se postupem času musela stát pastí pro auta. Stavební boom dvacátých a třicátých let se stejně jako ten dnešní držet spíš krátkodobých ekonomických požadavků než velkých vizí.

Stará mapa známého města se skvěle hodí jako základ myšlenkových cvičení, a zdaleka nejen pro urbanisty a architekty. Pomáhá rozvíjet promýšlení variant, scénářů „co-kdyby“ - a lépe než jiné, abstraktnější pomůcky. Díky Městské knihovně, která mapu vyvedenou v luxusním měřítku 1 : 5000 dala na web, si s tím můžete hrát denně.

Buržoazní provaz

2009-08-26T00:38:00.000+02:00

Lenin kdysi pobaveně konstatoval, že buržoazie vám prodá i provaz, na kterém ji pak oběsíte, pokud na tom vydělá. Nejnovějším potvrzením tohoto postřehu je technologie pro monitorování internetového provozu používaná íránskou vládou. Její kritické části umožňující filtrovat data loni dodala evropská společnost Nokia Siemens Networks, z čehož v těchto dnech začal vyrábět skandál americký tisk. Pokrytecky, protože americké firmy v čele s Cisco Systems již léta dodávají podobné technologie do Číny a stavějí tam neprodyšnou digitální zeď kolem celé země - klíče od bran má samozřejmě jen čínská vláda.

Jenže co s tím? Kdo prodává síťové technologie, prodává nevyhnutelně i způsob, jak je řídit, monitorovat a omezovat k nim přístup. Ten způsob může být důmyslnější nebo méně výkonný, společnosti Nokia Siemens se vyčítá, že to íránské vládě usnadnila přespříliš. Otázka případného embarga na obchod se zeměmi, jejichž politika se nám nelíbí, je vždy dvojsečná a těžko ji řešit palbou od boku. Než se rozčilovat na evropské dodavatele, bude užitečnější uvědomit si, že internet není žádná svobodná nadzemská říše, jak si to malují idealisté. Je plně ovladatelný pozemskými autoritami. Twitter a blogy žádnou revoluci neudělají. Mohou ji trochu podpořit, když už je v chodu. Nemohou ji ale vyvolat a také ji nemohou vyhrát. Čím dál tím víc lidí na Západě po většinu svého času jen sedí u počítače a noří se tak do iluze, že na digitálních technologiích záleží mnohem víc, než tomu doopravdy je. Politika ale zůstává v palácích a revoluce na ulici. Na internetu jsou diváci.

Lenin se mýlil - buržoazie důsledným prodejem provazů nakonec vyhrála, třebaže za to zaplatila mnoha oběšenými ze svých a také cizích řad. Írán nám možná ukáže, do jaké míry je tohle pravidlo univerzální.