Intelektuálové občas popírají smysl sportu. Mám podezření, že to dělají hlavně ti, kdo by sami nedoběhli ani tramvaj - ani ne ze závisti, jako spíš z nepochopení daného nedostatkem zkušenosti. Obrovská hodnota sportu spočívá v tom, že odměňuje po zásluze. Víc dřeš, máš silnější vůli, dovedeš se naučit a vstřebat víc než ostatní - máš větší šanci vyhrát. Jistotu ne, protože záleží i na štěstí a náhodě, jenže jejich vliv je menší, než se zdá zvenčí. Dřina bývá odměněna, pokusy nějak to ošulit většinou neprojdou. Tohle platí, je-li sport skutečně sportem: nepleťme si ho s bahnitým dnem fotbalových lig, kde žijí kapříci a Ivánci.
Že je v životě vždy něco za něco, to člověk nejlépe pochopí, pokud sám nějaký sport provozuje - nejen rekreační pinkání, ale pokud možno něco, co se skutečně měří a boduje. Síla sdělení je však taková, že se dotkne i pasivních diváků. Proto je dobré, že jsme viděli několik výjimečných českých sportovců na olympiádě. Nedělejme z nich národní hrdiny, nezaštiťujme jejich jménem megalomanské projekty, nepřihřívejme se - politici, na vás se dívám! - na sluníčku jejich úspěchu. Mysleme na jejich vůli a dřinu a na obě strany toho poučení: je třeba pracovat daleko víc, než by se zdálo, ale kdo to zvládne, toho úspěch nemine.
Lukáš Bauer, Martina Sáblíková, Šárka Záhrobská, ale i ti další, kteří jsou třeba „jen“ dvacátí na světě, nám všem berou výmluvu, že to nejde, že nic nemůžeme, že jsme malí a slabí a bezvýznamní. Ano, pokud takoví být chceme. A většina z nás, přiznejme si to, chce.
