Článek pro rubriku Dezorientace časopisu Click!, číslo 6/2006.
Mohl být rabínem, zenovým mistrem, Buddhou, Kristem. Mohl být největším filozofem dvacátého století. Mohl být idolem popkultury; jeho tvář mohla na tričkách teenagerů zastínit Einsteina i Che Guevaru. Tím vším koneckonců do jisté míry byl, především však je personifikací nesrozumitelnosti: Ludwig Josef Johann Wittgenstein.
Vídeň po první světové válce byla velmi zvláštní místo. Rakousko se podobalo zoufalému válečnému invalidovi, který přišel o všechny končetiny. Z evropské velmoci se přes noc stala chudá horská země, která ztratila většinu průmyslu (ten připadl Československu), výnosné zemědělství (které zůstalo v Maďarsku), přístup k moři, pyšnou tradici císařství. Ztratila téměř všechno – kromě Vídně.
V dvoumiliónové metropoli žila tou dobou třetina obyvatel Rakouska. Vídeň ještě posílila – vezmeme-li v úvahu stav země, pak paradoxně - svůj vliv a pověst jako intelektuální hlavní město světa. Jako odtažitý monarcha, který se o svou říši již příliš nezajímá, tam působil sedmdesátiletý Sigmund Freud, na jehož dílo navazoval Alfred Adler. Předchozí slavnou generaci hudebníků – Mahlera, Brahmse, Brucknera – právě střídali bořitelé jejich hodnot jako Arnold Schönberg a Alban Berg. Město živě diskutovalo o díle Gustava Klimta a Egona Schieleho, výtvarníků, kteří oba zemřeli na sklonku války, a také o jejich současníkovi Oskaru Kokoschkovi. Působila tam řada vynikajících ekonomů, tzv. vídeňská škola (Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Carl Menger) a další: Oskar Morgenstern, Joseph Schumpeter, Otto Neurath. Literární život reprezentoval Hugo von Hofmannsthal, Stefan Zweig, Franz Werfel a spolu s nimi jeho organizátor a jedovatý komentátor Karl Kraus. Architekturu moderní doby promýšleli a realizovali Adolf Loos a Walter Gropius. V přírodních vědách působili Karl von Frisch či Leopold Ruzicka. Svou kariéru zahajoval biolog Konrad Lorenz a filozof Karl Popper. A to jsou jen ti, kdo ve Vídni trvale žili! Na duchovní život města však měli vliv i rodáci, kteří odešli do světa, jako fyzici Erwin Schrödinger a Wolfgang Pauli či spisovatel Robert Musil; dále lidé spříznění jazykem, pohledem na svět a místem pobytu někde poblíž, jako třeba Franz Kafka nebo John von Neumann. A samozřejmě nedávní předchůdci: Ernst Mach, Ludwig Boltzmann či zakladatel sionismu Theodor Herzl.
Všechno to byli prvotřídní myslitelé (předchozí odstavec obsahuje pět laureátů Nobelovy ceny, což je vlastně překvapivě málo); všichni se osobně znali z vídeňských kaváren i z jediné univerzity ve městě; nadpoloviční většina z nich byla židovského původu a proto koncem třicátých let, pokud tou dobou byli ještě živi, odešli jinam, hlavně do Ameriky. Dokud však žili ve Vídni, vytvářeli tam svým setkáváním a diskusemi zcela unikátní prostředí.
Mladý Ludwig Wittgenstein se do něj hodil znamenitě. Narodil se roku 1889 v mimořádně bohaté rodině ocelářského magnáta (Karl Wittgenstein tou dobou ovládal prakticky celý český a moravský hutní a těžební průmysl od Teplic přes Kladno po Ostravu, což představovalo většinu kapacit monarchie). Oba rodiče byli pokřtění Židé (jak to uštěpačně komentoval jiný konvertita Heinrich Heine, křest byl tou dobou „vstupenkou do evropské kultury“). Ludwig studoval na reálce v Linci, kde byl jeho spolužákem Adolf Hitler (někdy se tvrdí, že bohatý a úspěšný Wittgenstein patřil ke zdrojům jeho antisemitismu, ale ve skutečnosti není doloženo, zda se vůbec osobně znali), poté na technice v Berlíně a v Manchestru. Zaměřil se na letecké inženýrství, tehdy hypermoderní a jistě vzrušující obor, postupně ho však více zaujala čistá matematika. Neměl problémy se sebevědomím, takže jednoho dne prostě vpadl na přednášku Bertranda Russella na Trinity College v Cambridge – už to byla sama o sobě drzost – a po jejím skončení oznámil tehdy už slavnému logikovi, že mluví nesmysly.
Levičácký hrabě se nejen neurazil, ale nechal se okouzlit. „Řekl, že to je všechno špatně, že si neuvědomuji obtíže – že zkusil můj přístup a ví, že to nepůjde. Nerozuměl jsem jeho námitkám – vyjadřoval se totiž velmi nejasně – ale cítím v kostech, že musí mít pravdu a že spatřil něco, co mi uniklo,“ napsal Russell své tehdejší milence paní Morrellové. (Kdyby tak cizoložství vždy poskytovalo tak užitečné informace, povzdychla si nad tímto dopisem Rebecca Goldsteinová ve své knize Neúplnost, podle níž Russellův výrok citujeme.)
Válka zastihla Wittgensteina v Norsku, kde žil v těžko přístupné chatrči na strmém břehu fjordu a pracoval na tom, co se později ukázalo být jeho stěžejním dílem. Dopsal jej doslova v zákopech, přihlásil se totiž dobrovolně do rakousko-uherské armády a sloužil jako dělostřelecký poddůstojník nejprve na ruské, pak na italské frontě. Dostal několik vyznamenání za statečnost, v Itálii nakonec upadl do zajetí. Z něj se vrátil do jiného Rakouska, než z jakého šel do války.
Ono klíčové Wittgensteinovo dílo se jmenuje Tractatus Logico-Philosophicus. Jde o velmi svérázný text; stručný, úsečný, s „počítačovou“ stromovou strukturou. Na nejvyšší úrovni je tvořen sedmi větami číslovanými 1 až 7, které se pak dále rozvíjejí. Například věta 3.4 říká „Věta určuje místo v logickém prostoru. Existence tohoto logického místa je zabezpečena pouhou existencí složek, existencí smysluplné věty“. Jejím rozvinutím je mj. věta 3.41 „Větný znak a logické souřadnice: To je logické místo“ a tu dále rozvíjí věta 3.411 „Geometrické a logické místo se shodují v tom, že jsou obě možnosti existence.“ Logika postupných vnořených komentářů je přesně stejná jako v rabínských textech – nebo na webu.
Jak je vidět, nejde o snadné čtení. Číslování sice zdánlivě vytváří jasnou strukturu výkladu, k porozumění však příliš napomáhá. Výsledný dojem je značně podobný pocitu z čtení Franze Kafky: totéž byrokratické puntičkářství, jazyk úředních oběžníků, jímž se sděluje něco extrémně hlubokého, tajemného. Forma v příkrém rozporu s obsahem. Shrnout Wittgensteina je proto téměř nemožné, zhruba mu však v Traktátu jde o vymezení vztahu mezi jazykem a světem. Dáme-li si tu mimořádnou práci a popíšeme svět jazykem skutečně přesně, zmizí všechny filozofické problémy sužující myslitele po staletí, tvrdí Wittgenstein v Traktátu. Věta 4.003 to říká slovy: „Většina vět a otázek, které byly napsány o filozofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto takové otázky vůbec zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filozofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. (...) nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou.“ Dílo korunuje slavná, úderná a tajemná věta 7, která jako jediná nemá žádné rozvinutí, stojí sama: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
Po dokončení Traktátu měl Wittgenstein za to, že tím se vypořádal s veškerou filozofií, že jeho dílo (a jakékoli možné dílo kohokoli dalšího!) na tomto poli je uzavřeno a že by se tedy měl věnovat něčemu jinému. Což učinil. Nejprve se vzdal celého svého dílu dědictví po otci ve prospěch sourozenců. (Měl tou dobou čtyři: sestry Helenu, Hermínu a Margaretu a bratra Paula. Paul byl koncertní klavírista, který za války přišel o pravou ruku, ale naučil se hrát jen levou tak, že opět mohl vystupovat. Další tři bratři byli tou dobou již mrtví – dva spáchali sebevraždu, jeden zmizel na moři. Nebyla to jednoduchá ani šťastná rodina.) Poté složil předepsané zkoušky a stal se učitelem na základní škole v městečku Puchberg-am-Schneeberg, což je sice půvabný, ale zapadákov asi sto kilometrů od Vídně (už za Wittgensteinových časů tam fungovala a dodnes funguje neuvěřitelná parní ozubená železnice, která na devíti kilometrech tratě zdolá převýšení 1200 m).
Jako učitel se neosvědčil. Byl výstřední, měl s dětmi málo trpělivosti, vyžadoval nadměrné výkony v matematice a nešetřil tělesnými tresty. Vesničané ho měli za blázna a poté, co ztloukl jedenáctiletého chlapce do bezvědomí, ho pod hrozbou trestního stíhání vyhnali. Tak se Wittgenstein znovu ocitl ve Vídni, kde ke svému úžasu zjistil, že má pověst geniálního filozofa: Traktát zapůsobil a na jeho autora bylo město velice zvědavo. Dokonce se spekulovalo o tom, že vůbec neexistuje. (Slyšíte poblíž tiché kroky Járy Cimrmana?)
Wittgenstein však existoval až až. Nebyl jen zdrženlivý, dovedl být i pravým opakem; efektní, teatrální, charismatický. Okouzloval. Nejvíce si ho vážila tzv. skupina Vídeňského kruhu, tvůrci filozofického směru zvaného logický pozitivismus. Jeho základní tezí je, že co není ani přístupné našim smyslům (třeba posíleným přístroji), ani to nepatří do formální logiky (celou matematiku pokládali pozitivisté za součást formální logiky, což jim posléze pěkně rozboural Kurt Gödel, ale to je zas jiná pohádka), to prostě neexistuje. Wittgensteinův Traktát pokládali za vyjádření stejných názorů, s čímž on sám nesouhlasil – „o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“ pro něj neznamenalo, že nepopsatelné a nevyslovitelné (například morální hodnoty, platónské formy či Bůh) nutně neexistuje, nýbrž tolik, že o tom neumíme nic rozumného říci. To vedlo k zábavným situacím, kdy oddaní Wittgensteinovi žáci potajmu – on si to nepřál – zapisovali, co říkal a pak se snažili Mistrovy myšlenky uspořádat, zatímco on jim spílal.
V roce 1929 se Wittgenstein vrátil do Cambridge, kde pak prožil zbytek života, výstřední, arogantní, důvtipný, jako vždy a všude obdivován. (John Maynard Keynes: „Bůh je tady. Přijel vlakem v 5.15.“) Přednášel na Trinity College. Spolupracoval s Russellem a také s Alanem Turingem – se zakladatelem matematické teorie počítačů, který se později zasloužil o rozluštění německého kódu Enigma. Turing byl homosexuál, Wittgenstein bisexuál, občas se tvrdí, že byli milenci – což ve skutečnosti asi nebyli. Intelektuálně se však výrazně ovlivňovali a doplňovali. Je vlastně s podivem, že se o počítačovou problematiku Wittgenstein více nezajímal, jeho filozofii a logice byla a je velmi blízká.
Po anšlusu Rakouska si Wittgenstein dokázal rychle opatřit britské občanství, což byl problém, o který se předtím nestaral, aby mohl odjet do Berlína vyjednávat podmínky emigrace svých dvou sester, dosud žijících ve Vídni. Doslova vyměnil jejich životy za rodinný majetek, k čemuž musel napřed – podle všeho ne jednoduše – získat bratra Paula, který tou dobou již byl v bezpečí v Americe. Nepraktický filozof se stejně jako za první světové války zachoval velmi rozhodně a prakticky.
Pak už udělal vlastně jen dvě velké věci. Za prvé, stvořil další filozofický systém, kterým úplně rozmetal ten původní – prohlásil jazyk za subjektivní, kulturně podmíněný komunikační kód a do značné míry tak založil (nebo předešel) postmodernismus. Za druhé, roku 1951 zemřel. Jeho poslední slova zněla: „Vyřiďte jim, že jsem měl nádherný život.“ Což asi měl. Výstřední, nekonvenční, ale podle všeho opravdu pěkný. „Kdyby lidé občas nedělali hlouposti, nedalo by se udělat nic chytrého,“ pravil jednou v nevědomé parafrázi svého současníka Jaroslava Haška, který Švejkovými ústy podotkl: „Kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“
K čemuž Wittgenstein značně přispěl. Haj hou.
Přečtěte si:
- Ludwig Wittgenstein: Tractatus Logico-Philosophicus (v angličtině a němčině na webu, http://www.kfs.org/~jonathan/witt/tlph.html)
- Ray Monk: Wittgenstein – úděl génia.
- Rebecca Goldsteinová: Neúplnost.
- Franz Kafka: Proměna
Poslouchejte u toho:
- Arnold Schönberg: Gurrelieder
